Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Zlata Holušová: Když mne v životě něco nebaví, skončím s tím. Colours mne zatím stále baví

Zlata Holušová: Když mne v životě něco nebaví, skončím s tím. Colours mne zatím stále baví

1.7.2016 Hudba

Další rekordy v počtu koncertů, divadelních představení, diskusí i ostatních programových bodů překoná letošní patnáctý ročník mezinárodního festivalu Colours of Ostrava, který vypukne na konci první poloviny července. Se zakladatelkou festivalu a jeho hlavní dramaturgyní a ředitelkou si kulturní deník Ostravan.cz povídal zejména o letošních novinkách.

Zvětšit obrázek

Ředitelka Colours of Ostrava Zlata Holušová
Foto: Archiv Colours of Ostrava

Program letošního patnáctého ročníku Colours of Ostrava je zase o něco větší než ten loňský. Proč máte potřebu neustále rozšiřovat program, areál a záběr už tak rozsáhlého festivalu. Nemáte pocit, že už je toho přece jen moc?

Někteří kolegové by možná řekli, že ano, ale ono se to nabaluje samo, a protože ráda objevuji a tvořím, tak pokaždé dostanu chuť zrealizovat něco nového a náš tým je tak skvělý, že mi s tím vždycky pomůže. Takže nikdy nemůžu říct, jaký bude festival za další rok.

Jak často ti lidé říkají, že jsi megalomanka?

My jsme všichni megalomani. Jednoho megalomana máme na produkci, dalšího na techniku, třetího na areál (smích)… Každý z šéfů jednotlivých úseků na Colours to chce vždycky udělat co nejlépe, jak může, a v tomto smyslu si svůj prostor chrání a snaží se ho vylepšovat. To je pro náš kolektiv příznačné a díky tomu je dnes festival tam, kam se po těch letech dostal. V týmu máme velké osobnosti, které si do své práce už dnes moc mluvit nedají, protože už jsou profesionály v daném oboru, a je to znát. Přiznávám, že občas není jednoduché všechny členy týmu přemluvit k novým věcem…

Takže se ozývají hlasy, které ti říkají: Brzdi?

Samozřejmě, to jsou vždycky tak trochu bitvy v rámci týmu. Ovšem nejenom já, ale také ostatní přicházejí s novými nápady a dá se říct, že dohromady tvoříme neubrzditelný vlak.

Ne všichni lidé vnímají neustálé rozšiřování programu pozitivně. Ozývají se například hlasy ze strany návštěvníků, kteří toho chtějí objevit co nejvíce, ale pak neví, kam dříve skončit, a po festivalu si řeknou, že si ho ani nedokázali užít, protože ze všeho viděli jen malou část. Rozumíš těmto steskům?

Ano, absolutně tomu rozumím. Jenomže náš festival se stal takovým fenoménem a živočichem, který si žije vlastním životem a ty věci okolo se na něj nabalují tak nějak přirozeně. Já to nejraději přirovnávám k hostině. Když si zajdeš na nějakou skutečně opulentní hostinu, tak taky nesníš všechno, ale jen to, co tvůj žaludek unese, a vybíráš si pochoutky, na které máš zrovna největší chuť. Colours prostě fungují na podobném principu a divák má dvě možnosti – buď se nechá povlávat programem, zastaví se, kde je mu zrovna dobře, a zakáže si litovat, že není někde jinde – anebo se perfektně připraví a dopředu si pečlivě vytipuje věci, u kterých chce být. Jenomže nakonec to stejně vyjde tak na šedesát procent, protože tam pořád hraje velkou roli to povlávání.

Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová.

Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová. (Foto: M. Theuer)

Letos jste to navíc zkomplikovali zařazením mezinárodního diskusního fóra Meltingpot přímo do programu Colours…

Ano, je to tak. Pozvali jsme celou řadu lidí, o kterých můžu bez nadsázky říci, že patří k nejinteligentnějším na světě a kteří přinášejí naprosto nové a převratné myšlenky ve svých oborech.

První dva dny diskusního fóra se uskuteční už v úterý a ve středu a na přednášky bude samostatné vstupné. Naopak na další body Meltingpotu můžou od čtvrtka jen ti, kteří si koupí lístek na celý festival. Proč jste zvolili takto komplikovaný mechanismus?

My jsme si dost lámali hlavu, jak to udělat, a nakonec jsme přišli na tento systém. Čas ukáže, zda jsme udělali dobře. Pro zájemce o přednášky, kteří vědí, že nemůžou stihnout všechno, jsme vyčlenili úterý a středu, aby si mohli ještě v naprostém klidu užít výborné řečníky, protože přijede obrovská hvězda Leonard Mlodinow, velice slavný fyzik, spisovatel a hollywoodský scénárista, kterého nevidět je pro inteligentního člověka skoro zločin. Nebo třeba světově proslulý psycholog Sidney Strauss, který přináší neuvěřitelné objevy o tom, jak pracovat s dětmi a jakým způsobem se dá podle nejnovějších výzkumů stimulovat dětská duše, a na podobné téma bude mluvit také izraelský fyzik a nositel Nobelovy ceny Dan Schechtman, který spolupracuje s velkými organizacemi, jež se zaměřují na výchovu a vzdělávání ve třetím světě. Když vyjmenuji jen ty tři osobnosti z celé řady, tak to skutečně stojí za to. A řečníků na Meltingpotu budou desítky. Byla by velká škoda neužít si ty přednášky ještě předtím, než nastane situace, kdy začnete vybírat, jestli ještě zajít na přednášku nebo už být na koncertech. Ale i přednášky ve druhé části Meltingpotu, která už bude součástí Colours, mají tu výhodu, že začínají už ve 12 hodin, takže každý den můžete začít přednáškami a pak se zase vrhnout do víru hudby.

Nejpopulárnější řečník Meltingpotu, americký spisovatel a esejista Robert Fulghum, bude ale vystupovat v pátek v Gongu proti hlavnímu programu, a z toho asi řada lidí nebude mít radost… Nešlo to udělat přece jen jinak?

Moc jiných možností nebylo a myslím, že to, že jsme některé přednášky situovali do Gongu, je důkazem, jak silný důraz na ně klademe.

Jak vlastně vznikl nápad uspořádat Meltingpot. Předpokládám, že jste zpočátku ani neplánovali, že tato část Colours bude mít takový rozsah.

Přesně tak, bylo to jako valící se koule. Je třeba si uvědomit, že diskuse nejsou novým prvkem na Colours. Dá se říct, že právě úspěch diskusních scén v minulých letech mne inspiroval k vytvoření platformy, která bude velice důkladná. Na Colours jsem se potkala s Reném Bystroněm, který přijel ze Singapuru, nastínila jsem mu tu myšlenku a on se toho ujal a začal Meltingpot tvořit. Dá se říci, že pak už se rozjel vlak, který nešlo ubrzdit, a ten tým, který se vytvořil pro Meltingpot, se do přípravy pustil s velkou vášní. Takže nakonec se v Ostravě uskuteční pravděpodobně největší česká konference, na kterou přijedou zástupci intelektuální elity z celého světa a Colours tím dostávají úplně nový rozměr.

P_20160525_215554

Zlata Holušová a René Bystroň. (Foto: Colours of Ostrava)

V každém případě až po Colours budete moci říct, zda vaše snaha nebyla zbytečná, protože i přes zvučná jména přednášejících je to docela velký risk…

Uvidíme. Pokud to bude lidi bavit a budou plné sály, bude to bavit i nás a bude to obrovská motivace do dalších let. Pokud  naopak zjistíme, že už jsme to přehnali a lidi to nepoberou, tak příště od tohoto konceptu ustoupíme. Ale našim krédem vždycky bylo a bude dělat všechno co nejlépe a jít tak až na hranu jak finanční, tak i osobních možností

Jaké budou další zásadní novinky Colours, kterých si návštěvníci všimnou hned první den při vstupu do areálu?

Zejména rodiče s dětmi se můžou těšit na úplně nově pojatý Family Park. Tým kolem Petry Řezníčkové si s tím docela pohrál a Family Park bude zase o něco větší a lepší, protože dětí chodí na festival opravdu hodně a my chceme, aby jim tam bylo dobře.

Další novinkou bude to, že první koncert začne ve čtvrtek už v 15 hodin koncertem buddhistického mnicha z Bhútánu Lamy Gyurmeho, který jinak ve světě téměř vůbec veřejně nevystupuje. Mám obrovskou radost, že tento zpívající mnich bude v podstatě otevírat koncertní dění na Colours a kromě toho se ještě představí v diskusi na Meltingpotu.

Pojďme tedy k letošnímu hudebnímu programu. Na koho se osobně nejvíce těšíš?

Na tuto otázku se mi odpovídá velmi těžko, protože všechny zahraniční kapely jsou vybírány tak, že každá z nich je opravdu výborná a každá je svým způsobem jedinečná. Já miluji kapelu Villagers, která bude v Gongu v sobotu a na kterou se velmi těším, stejně jako na Victorii Hanna, kterou jsem viděla před pěti lety v Izraeli a od té doby jsem se ji pokoušela pozvat, jenže ona mezitím porodila dvě děti, takže to dříve nevyšlo. Z umělců, kteří vystoupí na velkých scénách, se moc těším na Auroru, což je zpěvačka, která teď dobývá svět, protože je opravdu velmi originální a zajímavá, nebo na Holanďanku Kovacz, o které se říká, že je to budoucí Amy Winehouse, protože má takový hlas a potenciál, že o ní ještě hodně uslyšíme. Takže těch originálních bodů vedle těch jasných hvězd, je i letos strašně moc. Velmi se těším třeba na znovuobnovené Slowdive, kteří jsou mou oblíbenou kapelou.

Na ty se těším taky, to bude jeden z těch klidnějších a zasněnějších momentů na Colours. Videa z jejich posledních koncertů jsou skutečně velmi působivá a člověk se až diví, proč tak dlouho nehráli…

… a možná je to dobře, že si počkali na tu pravou chvíli… Já někdy bývám obviňována, že na Colours je až příliš moc „klidných“ kapel. K tomu bych ráda něco řekla. Před dvěma týdny jsem se vrátila z barcelonské Primavery, kde byly také převážně klidné kapely. Tam si lidé zaskákali snad jednou na LCD Soundsystem. Lidé se tam v podstatě ani nepohnuli a byli fascinováni tím, co z pódia vyzařovalo. Je to asi trend doby, že kapely, které vytvářejí spíše atmosféru než energii, jsou teď na vrcholu. Já bych docela ráda dala do programu nějakou kapelu, jako byli loni Kasabian, ale kapely tohoto ražení v poslední době tolik nejezdí, proto jsem ráda, že jsou tam třeba  kapely The Vaccines, Boys Noize nebo Nothing But Thieves… Takže pokud letos na Colours převažují klidnější kapely, není to proto, že to tak Zlata Holušová má ráda. Je to spíše naopak, protože na Primaveře jsem si s chutí zatančila na LCD Soundsystem a energickou hudbu opravdu miluji, jen ty kapely v této době jakoby nejsou. Možná je to i proto, že žijeme v docela hektické době, a tak se daří kapelám, které nás spíše zrelaxují. Nicméně energické kapely najdete i na Drive Stage, například Skinny Lister, Electric Swing Circus, CC Smuglers, Mariachi et Bronx a The Goddamn Gallows vás do tance dostanou určitě.

Když se podíváme na program z trochu jiného úhlu, zjistíme, že se festival snaží v posledních letech více než dříve nabídnout velká jména z oblasti středního proudu pro teenagery. Namátkou můžu zmínit jména jako John Newman, Mika, letos to jsou například Passenger nebo Kodaline. Je zde patrná snaha přitáhnout i nejmladší publikum, které je ochotno přijít na festival třeba i kvůli jednomu jménu…

… na druhé straně ale můžeme říct, že Colours tak trochu ustupují od velkých českých kapel. Ale ano, je pravda, že jsme si řekli, že ukážeme lidem, jak vypadá současný světový pop a že tyto kapely tvoří záchytné body pro lidi, kteří třeba nic jiného neznají. A proč ne? Třeba  tenneagery, kteří přijdou na Kodaline, nakonec může pro ně překvapivě zasáhnout smršť další kvalitní hudby jiných žánrů a může je to posunout úplně jinam. Já nejsem žádný hudební fašista, že bych striktně řekla, že tenhle žánr nesmí na Colours.

Ani v oblasti popu nemáš žádné bariéry? Umíš si na Colours představit třeba Madonnu nebo Kylie Minogue?

Tak to asi ne. Madonnu na festival nikdo nedostane, snad jedině Glastonbury. A Kylie Minogue mne nebaví, takže bych ji nevzala, i když její koncert jsem neviděla a je možné, že je to dobrá show. Miku jsme v minulém roce vzali proto, že je to fantastický zpěvák, muzikant a performer. Pokud mi produkce umělce dává nějaký smysl a jestli mne jeho koncert dostane a po třetí skladbě si začnu tančit, tak to prostě vezmu. To byl i případ zmiňovaného Johna Newmana nebo třeba Janelle Monae. To byli opravdu fantastičtí muzikanti a výjimečné osobnosti. A mne velmi baví, když se v programu objeví někdo takový. Rozhodně bych ale na Colours nepřivezla někoho, kdo mne nudí.

Když hledáš nové kapely na různých veletrzích, je ještě po těch letech něco, co tě dokáže překvapit? Abych byl upřímný, čím jsem starší a čím více jsem toho slyšel, tím větší mám problém objevit něco opravdu originálního.

Jasně, ta posluchačská zkušenost nám dává určitá omezení, protože víme, že už to tady bylo. Proto já osobně preferuji world music, to je pramen, ze kterého teď pijí i rockoví muzikanti, protože nechtějí opakovat postupy, které se opakovaly už tisíckrát. I proto je world music takovým fenoménem… Ale k otázce – opravdu není jednoduché najít něco opravdu nového a zajímavého. Stane se, že jedu půl světa na showcaseový festival, kde se mi ale nelíbí vůbec nic a ze kterého stěží přivezu jednu kapelu. Některé kapely na Colours jsou proto opravdu velmi těžce vybojované. Poslední taková kapela, která mne opravdu ohromila, byla Kaláscima z Itálie, kterou jsem viděla ve Francii. U té jsem zůstala stát s otevřenou pusou, to byl úchvatný koncert, velmi úžasné propojení elektroniky s jihoitalskou tarantelou. My jsme Kaláscimu zařadili v pátek odpoledne na hlavní scénu a jsem na to docela zvědavá, protože asi bude rozdíl vidět tu kapelu v malém klubu a pak ji dát pozici na hlavní scéně.

Womex-Bazz-spolecna

Tým Colours of Ostrava na loňském veletrhu WOMEX. (Foto: M. Horsáková)

Vím, že na hudební veletrhy nejezdíš sama, ale i s dalšími členy týmu. Stává se, že ti kolegové nějakou kapelu rozmluví?

Někdy ano, letos mi rozmluvili jednoho účinkujícího a dodnes toho lituji, měla jsem ho vzít. Ale bezpochyby se uvnitř našeho týmu inspirujeme navzájem a s kolegy po světě velmi ráda jezdím. Považuji za naprosto nezbytné jezdit do světa, otevírat si další obzory a nezůstat stát na místě. Myslím, že na Colours je rozhodně vidět, že tento festival na místě nestojí.

Stejně jako se za patnáct let proměnily Colours, změnila se bezpochyby i světová hudební scéna. V čem je jednání s kapelami jiné než dříve?

Strašně moc se toho změnilo. Prudce vzrostla role agentů, kteří ještě před patnácti lety neměli takové slovo jako dnes. Zatímco s některými je úžasné se potkat, jsou takoví, kteří vám podají maximálně malíček, a to ještě levé ruky. Další obrovskou změnou je pokles prodeje hudebních nosičů a s tím související narůstání cen koncertů. Co stálo před lety 10 tisíc euro, dnes stojí 150 tisíc. Ty ceny šly tak nahoru, že si to nezainteresovaný člověk ani nedokáže představit.

Dvě otázky na závěr. Jaký byl tvůj dosud největší hudební nebo mimohudební zážitek za celou historii Colours of Ostrava?

Na tohle opravdu nedokážu odpovědět. Já jsem šťastný člověk a za těch patnáct let jsem zažila tisíce velmi šťastných okamžiků. Je to adrenalinová, ale krásná práce, která mne neuvěřitelně těší a nabíjí.

A jaký je tvůj největší sen pro další ročníky festivalu?

Největší smysl vidím v propojování hudby a myšlenek. Ve vytváření křižovatky pro chytré a tvořivé lidi z celého světa, nejenom pro účinkující, ale i pro publikum. Nevím, co bude za několik let. Když se mne někdo zeptá, jak dlouho to ještě chci dělat, tak odpovídám, že nevím, ale že to budu dělat tak dlouho, dokud mne to bude bavit. Podobným způsobem jsem v životě přistupovala ke všemu a ve chvíli, kdy mne něco přestalo bavit, jsem od toho odešla. Nemyslím si, že nemám sílu opouštět věci, které mne nebaví. A Colours mne zatím baví, a to neskutečně hodně.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.