Zemřel Statis Prusalis (1948-2016), ostravský Řek, muzikant a zámecký pán s velkým srdcem

Když jsem se dozvěděl o úmrtí Statise Prusalise, hlavou mi v jednom okamžiku problesklo několik myšlenek najednou. A teď je mám vzít, ještě šokován popořádku, aby dávaly nějaký logický řetězec? Pokusím se o to.

Jako první bych zmínil laskavost. Statis chtěl vždy a každému pomoct. Naposledy před týdnem mi volal a ptal se, jestli můžu doma nahrát kytarové podklady k jeho novým písním. Když jsem zmínil, že si se svou skromnou výbavou netroufám něco pustit do světa, odvětil otcovsky: „Každý dobrý muzikant by měl mít i slušné technické zázemí doma, však až pojedeš kolem zámku, Milánku, tak se zastav, já ti něco půjčím a naučím tě s tím i zacházet“.

Fantazie. Statis a jeho fantazie, to byl skutečný gejzír. Psal vynikající texty, které nesouvisí s komunismem a patří k tomu lepšímu, co ve folkové produkci vzniklo. Statis dokázal do svých příběhů vměstnat reálný kus světa, nikoli provinčnost jednoho města či okresu, ale širokými plachtami vzedmutou lidskou duši, která hodně viděla, slyšela a prožila. S tím souvisí jeho kytarová hra, která sice měla své technické limity, ale výrazově a volbou doprovodů, melodiky a tóniny vždy spolehlivě vystihla dějové ovzduší.

Vděk a úcta k člověku. Každého člověka vnímal Statis jako plnohodnotnou osobnost, kterou je třeba podporovat. Odmítal škatulkovat, nestavěl žádné hranice, přestože jeho vidění světa bylo silně levicové. To, že do Československa přišel, jako uprchlík před tehdejším řeckým režimem, nepřestal do konce svého života připomínat a vždy bezvýhradně oceňoval humanitu českého národa. S tím souvisela i jeho schopnost komunikace s každým, ať už se jednalo o cikána, bezdomovce či alkoholika. Statis dokázal mluvit opravdu se všemi a jeho vrozená lidskost a míra tolerance byla jednou z největších, s kterou jsem se v životě setkal.

Psali o něm, že je zámecký pán, že je milionář, majitel zámku. Nikdy o tom takto osobně nemluvil. Nikdy se nechvástal. Nikdy nepřeháněl. Říkal, že porubský zámek vzkřísil z ruin, což byla pravda. Také nezapomněl poděkovat všem mistrům různých řemesel, jak stojí uvedeno na desce upevněné na stěně zámku.

Největší prostor v médiích bohužel dostával v souvislosti se svými pozitivními výroky o komunismu, Severní Koreji, kde několikrát byl osobně, a říkal mi, že to tam vůbec není takové, jak popisuje západní propaganda, že se tam mají dobře, rozumí umění. Statis nedokázal rozlišovat mezi skutečností a ideologickou totalitou. To, že se měl dobře v Československu za komunismu pro něj bylo důkazem, že to musí fungovat stejně i jinde.

Ze všech věcí na světě, kromě své rodiny, lidstva, hudby a života obecně, měl nejraději jídlo. S úzkostí jsem pozoroval jeho rostoucí obezitu, jeho boj s touto nemocí připomínal někdy grotesku, někdy horor, když zkoušel všechny možné metody, které by snížily jeho nebezpečný stav. Ani lékaři to s ním neměli jednoduché, protože slíbil a nedodržel. Bylo to silnější než on. Jednou mi líčil, jak hubnul pomocí speciální pivní kůry kdesi v jižních Čechách: „Bylo to jednoduché a vynikající. První večer jsme mohli vypít, kolik piva chtěli, říkal. Další dny už nic.“

Statis se zapsal do mého srdce jako opravdu citlivý člověk, jehož dobré srdce a povaha vysoce převyšovaly onen přehnaný vztah k politice. Jako muzikant mne osobně neinspiroval nijak zásadně, ale byl jsem si vědom jeho velkého talentu, který je zdokumentován jeho tvorbou v dnes již téměř zapomenuté kapele Athény a dalších hudebních počinech. Byl otevřený všem a všemu. Možná nedokázal rozlišovat. Neoddělil zrno od plev. Ale kdo z nás je dokonalý.

V životě toho vykonal mnoho a to pozitivní jednoznačně převažuje. Když ještě fungovala ostravská kapela Nisos, jejíž jsem byl členem, byl jedním z těch, který jí poskytl obrovské zázemí. Hudba pro něj znamenala vše. Jídlo také.

Statis žil naplno. Jen to srdce tu jeho velkou werichovskou i menšíkovskou plnost vydrželo 67 let. Budiž mu země lehká.