Foto: Bohemia Motion Pictures
Přestože od tištěného fenoménu Deniku Ostravaka uplynulo už mnoho let a literární projekt je v podstatě za zenitem, ještě pořád se objevují tendence vytěžit z úspěchu neznámého bloggera, co se dá. Nový film ale táhne kupředu partička „autentických“ Ostraváků, herců z místních profesionálních scén, kteří se ke svému poslání staví především srdcem.
Výhrou je pak nález téměř ideálního představitele titulní role, Igora Chmely, který má světácké zkušenosti a zároveň je opravdu oním rodilým Ostravákem, co podbíjel koleje na železniční trati, jak ve Chmelově životopisu skutečně stojí.
K zemi film naopak sráží okaté protežování reklamy, řada nevyužitých situací a malý prostor pro jinak lákavě rozehrané partie. Celek je tak ostravsky absurdní – vlk se nažral a koza snad zůstala celá.
Na Ostravsku se ve filmu pořád těží uhlí, a to dokonce v samotném srdci krajské metropole. Protože ale v té reálné Ostravě těžní vozík nevyjel na povrch už dvě desetiletí, tak se muselo natáčet v Orlové. Ostrava je ve filmu metaforou pro celý zdejší kraj. A horník, to je prostě každý obyčejný Ostravák. Možná o tom ani neví, ale je to tak. Filmový antihrdina tedy rube i tam, kde uhlí není.
Na začátku filmu je typicky ostravská „nehoda“ – lidské choutky vítězí nad prozaickou skutečností, Jarek Ostravski si v nevhodnou chvíli zapálí a spustí lavinu událostí. Plamen vznítí metan a máme tady zával s více jak stovkou mrtvých (šot reklamního partnera TV Nova), jenže nakonec se ukáže, že jde o kachnu a všechno je jinak. Zavalený škůdce se stane hrdinou, zcela v duchu absurdního dramatu. Od špinavé těžební štoly vede cesta do teplé kanceláře a do náruče šéfovy sekretářky-manželky. Ale protože hrdina je Ostravakem, všechno je zase jinak.
Z filmu Ostravak Ostravski. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Divák se nenudí, situace jsou sice předvídatelné, ale v rámci lidové tvorby půvabné. Čert vem skutečnost, že se tady netěží uhlí, Ostraváci jsou přece pořád stejní, nepoučitelní. Přestože chtějí mít zelené město, v hloubi srdce se jim stýská po chlapech s linkami pod očima. Znak hornické dřiny se zrcadlí i na tváři našich hrdinů, ale záhy jej smyjí jiné ambice, z dolů by mohly být přece akvaparky a navíc se do hry může začlenit Evropská unie a její miliardy. Takže vlastně happy end, ve skrytu duše možná i nějaká ta kritika současné situace, ale velice opatrná, taková až neostravská.
Film režiséra Davida Kočára tak trochu připomíná lidovou zábavu známou z filmů Zdeňka Trošky kořeněnou cynickým ostravským humorem. Akční rádius scénáře Viktora Kučíka vede od baráku k robotě přes pár zábavních podniků a jeden zpackaný výlet do Prahy. Absurdní situace končí mezi ženským trojúhelníkem, ideálem je sice stevardka z vlaku Blanka (Zuzana Kainarová), ale krutou realitou náhodná školní láska Danča (Kateřina Vainarová) a nadržená sousedka už rovněž za zenitem (Jarmila Hašková).
Z filmu Ostravak Ostravski. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Zachován zůstal rámec známý z Deniků Ostraváka, takže tady divák najde všechny známé figury i figurky z Ostravakova života. Zázemí mu tvoří herečtí bardi Jitka Smutná (matka) a Dušan Sitek (otec), parťáka Petra Langerová (ségra Hana) a Ondřej Maňák (synovec Pepan). Hlavního protagonistu Igora Chmelu s jeho stoickou, téměř frigovskou vizáží zdatně podporují parťáci, bez kterých by si dnes nešlo ostravské divadlo představit: Vladimír Polák, Petr Houska, Michal Čapka a jeho brácha Filip Čapka. Partu „kazí“ pouze cizorodý Pavel Kikinčuk v roli bodrého socialistického šéfa OKD a Jan Vondráček v roli zlého kapitalisty coby majitele dolu.
Petr Houska v jedné z rolí. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Režijně nevyužité zůstávají některé ženské i mužské postavy jako je třeba Renáta Klemensová v roli naštvané štajgrové. Také štajger Petr Houska skončí, jakmile se jednou „navalí“.
Půvabný sled němých hereckých etud vytváří tramvajové scény s neznámou slečnou (Sarah Haváčová), které Ostravak přikládá dlaň na pozadí, což je vrcholem jeho erotických slastí a také zdrojem pěkného filmového gagu. Protipólem tohoto nevinného svádění jsou orgie na Ostravakově podlaží, zejména únos samicí Furdebaníkovou (Jarmila Hašková) a následné procitnutí v milostném doupěti, kdy Ostravak prchá z okovů za hudby Marie Rottrové.
Z filmu Ostravak Ostravski. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Za vyzdvihnutí stojí také povedená scénka v krematoriu, kdy se Ostravak konečně dočká vysněného telefonu od Blanky – mobil mu zazvoní na pohřbu vlastního otce a radostné zvolání nad objevením se ztracené krásky se nese až do Beskyd.
O tom jak se zbavit nežádoucích ctitelek, budou určitě kolovat historky, Ostravák je v tom mistr. Když jde o gagy, tak s nimi perlí především Vladimír Polák, Michal a Filip Čapkovi. Pařba v bytě slibuje jako vícero scén zábavnou gradaci, ale stejně tak rychle vyprchá, i proto je dobré zajít na Ostraváka napodruhé, přesvědčit se na vlastní oči, že to bylo opravdu tak a tak.
Z filmu Ostravak Ostravski. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Skutečným překvapením je autentický „herecký“ výkon Věry Špinarové, která představuje samu sebe, jak sedí v hospodě u stolu, kde ji obklopí tři grácie z doprovodu Ostravákovy těžební party naivními průpovídkami ze života. Špinarka koulí oči a pronese i dvě věty, čímž hravě překoná němý výkon jiné ostravské ikony Jarka Nohavici v totožné hospodské scéně v jiném ryze ostravském filmu Isabel. Ale veškeré režijní umění koncentrované do ponechání tak zásadní osobnosti na jednom jediném místě je až trestuhodné, stejně jako „zapomenutí“ Norberta Lichého v samotném chvostu hereckého ansámblu, popravdě divák si jej ve filmu ani nevšimne.
Z filmu Ostravak Ostravski. (Foto: Bohemia Motion Pictures)
Za pochvalu rozhodně stojí výběr hudby od klasiky v podání Rottrové a Špinarové až po současnou stálici Kryštof nebo novou vlnu Lake Malawi. Také autor filmové hudby Dalibor Mráz ukazuje, jak to v Ostravě šlape. Sekunduje mu k tomu QQ Studio, koproducent a hlavně autor animovaných vsuvek, které příběh odlehčují coby ilustrace z Ostravakovy minulosti.
Jazyková dramaturgie, na níž se podílel Tomáš Vůjtek, je exportní a pěkně odsejpá. Není až tak nesrozumitelná, jak by se mohla na první poslech zdát. Má to i svou výhodu, divák ji nemusí luštit jako na papíře ve fonetickém přepisu.
Ostravaku Ostravských už na základě literární předlohy vzniklo několik – čtená podoba v podání Reného Šmotka a Pavla Dobeše a divadelní pojetí v Divadle loutek Ostrava. Herec Igor Chmela nemá proto v získání sympatií publika jednoduchý úkol, bude ale nejvíce viditelný a mnozí diváci si jej s Ostravákem možná i ztotožní. Jiní ale nejspíš asi opět dají přednost jeho neviditelné formě fantoma, který dříme v hloubi každé nedoceněné „ostravské“ lidové duše.
