Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Roman Polášek: Fotím na Baltu i na jatkách, stažené prase je docela porno

Roman Polášek: Fotím na Baltu i na jatkách, stažené prase je docela porno

2.11.2016 Obraz & Slovo

Fotograf a kurátor Roman Polášek založil Fotografickou galerii Fiducia spolu s Martinem Popelářem. To se psal červen 2001, takže galerie už se má k světu patnáct let. Kulturní deník Ostravan.cz s Romanem Poláškem rozprávěl nejen o aktuální výstavě ve Fiducii, kterou je Les fotografky Vladimíry Žídkové.

Zvětšit obrázek

Jeden z kurátorů Fotografické galerie Fiducia a fotograf Roman Polášek.
Foto: Archiv

Na čem nyní pracujete ve své volné tvorbě, pokud vám to čas vůbec dovolí?

Zrovna jsem se vrátil od polského Baltu, kde jsem několik dní fotil moře a to okolo, bylo to už poněkolikáté a snad z toho něco i v budoucnu bude. Rozhodně jsem si báječně odpočinul, jsou tam prázdné písečné pláže, po kterých jsem mohl chodit desítky kilometrů. A snad se blíží ke konci i projekt Nigredo, který je inspirován první fází alchymistického procesu.

Fotíte v divadle, v posledních letech také hodně architekturu, třeba dřevěné kostely pro knížku kunsthistoričky Romany Rosové. To muselo být až jímavé jezdit od kostelu ke kostelu a v prázdném „dřevěném příbytku pro Pána Boha“ si vyhrát s fotografováním nejrůznějších detailů. Zažil jste zrovna při téhle práci něco zvláštního, nadneseně řečeno – nějaký dotek z nebes či něco podobného?

Dřevěné kostely byla krásná práce a myslím, že i knížka se povedla. Tak z toho má člověk radost. Bohužel, bylo to produkčně tak náročné, že sedět celý den či dva v kostele a čekat na světlo a osvícení nelze. Jezdilo nás pět, a ještě s námi celou dobu musel být někdo z místních v kostele. Na každý kostel tak vybyl jen půlden, přesto v Bílé, na Hrčavě nebo v Gutech to magické bylo.

Dnes fotí všichni. Stále lepšími mobily a poloautomaty. A mnozí chtějí vystavovat. Nemusíte s pokrokem techniky odmítat stále více „fotografů“, kteří u vás chtějí vystavovat? Nebo jim stačí snímky věšet na Facebook nebo jinam na internet?

Odmítat jsme museli hlavně v počátcích galerie, nejčastěji cestovatele, kteří vyrazili do Indie, Afriky či jinam na deset dnů, rychle něco nacvakali a hned to chtěli vystavit. Oproti tomu výstava Pavola Breira z Bratislavy, který jezdí do Nepálu a Tibetu více než dvacet let, jež vyprávěla o rituálech tibetského budhismu, včetně těch pohřebních, byla úžasná. Nebo přístup Gabriely Kolčavové, která každé ráno po dobu půl roku fotila most spojující vesnici v Indii a z toho pak udělala výbornou výstavu.

Jaký máte fotografický sen? A nemyslím to jen tak, že byste někde chtěl fotit, ale zatím jste neměl takovou možnost.

Fotografické sny se mi docela plní a o těch, o kterých se ještě sní, se mluvit nemá, aby je člověk nevyplašil. Ale Nikon teď vyrobil objektiv, který by se mi moc hodil na focení architektury – šiftovací devatenáctku (shift 19mm) za nekřesťanských 85 tisíc korun. Tak to asi zůstane jen sen.

Ze snů do reality. Aktuálně ve Fiducii vystavujete projekt Les Vladimíry Žídkové. Podle mě jsou to působivě syrové až surrealistické pohledy do temnot lesů, z nichž kapku mrazí v zádech. Dokonce tak, že hned po prohlídce výstavy bych sám do lesa nešel. Jak působí výstava na vás?

Líbí se mi celá koncepce výstavy, tedy jak je výstava nainstalována v prostoru galerie. A protože sám rád prolézám různá temná zákoutí lesa a zapomenuté mokřady meandrující Odry, je mi výstava blízká i poetikou.

Jak jste na Vladimíru Žídkovou narazil?

S návrhem výstavy Vladimíry Žídkové přišel spoluprovozovatel galerie Martin Popelář. Já jen souhlasil.

Jak často u vás vlastně vystavují studenti nebo absolventi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity, k nimž patří i Žídková?

Výstavy studentů a absolventů fotografických či jiných uměleckých škol tvoří asi čtyřicet procent výstavního programu. Kolik procent z toho tvoří umělci přímo z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, to nemám podchyceno. Ale jelikož je v České republice šest vysokých škol, kde se dá studovat fotografie, tak bych řekl, že šestina.

Dobrý výpočet. Můžete za ta léta porovnávat, jak se mění tvorba studentů fotografie v Opavě či na jiných školách? Třeba na Fakultě umění v Ostravě se tvoří výrazně jinak, než se tvořilo před deseti patnácti lety, třeba i na malbě přibylo konceptů a výrazně méně se tam maluje.

Nesleduji nějak speciálně tvorbu studentů na Institutu tvůrčí fotografie, jen bych řekl, že v devadesátých letech převládal černobílý dokument, no a teď je to inscenovaná fotografie. V poslední době nás mnohokrát zaujali autoři, kteří studovali UMPRUM v Praze nebo Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, obor reklamní fotografie. Výstavy mladých autorů pro naši galerii připravují i dva kurátoři, kteří na vysokých školách fotografii vyučují a jsou tak přímo v centru dění. Je to Tomáš Pospěch v Opavě a Lucia L. Fišerová ve Zlíně.

Loni se Fiducia věnovala umělcům, kteří běžně s fotografií nepracují, fotografickou výstavu u vás měla dokonce i sochařka Šárka Mikesková. Jak hodnotíte ten minulý „konceptuální“ rok?

V roce 2015 se galerie věnovala porovnání dokumentární fotografie s nejnovějšími tendencemi a přístupy k fotografii. Nejen, že jsme vystavovali Šárku Mikeskovou, kterou já spíše vnímám jako vizuální umělkyni než čistě sochařku, ale vystavovali u nás i Saša Vajd s Hynkem Altem, což jsou jedni z nejzajímavějších umělců v Česku. Bohužel, výstava neměla takový mediální ohlas, jaký by si zasloužila, navíc byla připravena speciálně pro prostor Fiducie. Za výbornou výstavu považuji i Horníky od Otty Skalického, který nanesl fotografickou emulzi na obrovské zrezivělé plechy, na které se potom exponovaly portréty horníků ze Slovenska. Vynikající byly i Analogové fotografie socialistické architektury od Filipa Beránka. Tyto konceptuální výstavy střídaly výstavy současných dokumentaristů: Libuše Jarcovjákové, Evžena Sobka, Miroslava Machotky nebo Rafala Milacha z Polska. Většina těchto autorů už dnes pracuje s barevnou fotografií.

Jakou jednotící linii mají letošní výstavy? Dost mě zaujala hned ta první v lednu, Spodní proud Zuzany Šrámkové, což byl intimní dokument o jedné undergroundové komunitě žijící uprostřed přívozského romského ghetta ve Spodní ulici.

Letos se věnujeme neinscenované fotografii a prostorovým instalacím. Opět jsme měli jednu sochařskou instalaci od Terezy Příhodové, i když sama autorka vystudovala FAMU. Tomáš Pospěch připravil projekt o JZD ve Slušovicích a Bojan Mrdenovič přivezl syrové a zároveň vtipné fotografie architektury mapující přechod od socializmu ke kapitalizmu v Chorvatsku. Mě moc potěšila nenápadná výstava Matěje Skalického – Sedět u ohně a kouřit.

A výhled do konce roku?

Štěpán Grygar a Karel Došek. Pro někoho možná neznámí, ale oba výborní autoři. K výstavě Štěpána Grygara vyjde katalog, letos již třetí. Zatím jsme vydali katalog k už zmiňované výstavě Tomáše Pospěcha Zemědělské práce, no a také k expozici Vojty V. Slámy Zděděný obraz.

Asi už také tušíte, jak bude koncipován další výstavní rok? Můžete něco prozradit?

Celý rok 2017 je naplánován a doufám, že je nač se těšit. Teď trochu odbočím, v poslední době se setkáváme s negativními ohlasy na některé výstavy, část návštěvníků si bohužel přeje vidět nejlépe černobílé snímky cca 40 let staré nebo ještě starší. S Martinem Popelářem samozřejmě zařazujeme i takovéto výstavy, ale tak jednu ročně. Od samotného vzniku galerie jsme ale chtěli věnovat prostor výtvarníkům, kteří pracují s fotografickým médiem, namátkou to byl Jiří David, Alena Kocmanová, skupina Record, Jiří Surůvka, Petr Lysáček (tomu jsme vydali i jeho první samostatný katalog) nebo slavný Zbigniew Libera. Oba dva nás zajímá, co se v současnosti děje zajímavého v umění, potažmo ve fotografii. A současní autoři většinou vytvářejí projekty, ve kterých kombinují fotografii, video, instalaci, sochy apod.

A tomu bude zasvěcen i příští rok?

Bude o prostorových fotografiích a fotografiích v prostoru a čase. Připravujeme výstavu posledního laureáta Chalupeckého ceny Romana Štětiny, americké fotografky Suzanne Pastor, polské autorky Natalie LL, jejíž poslední výstavu ve Zlíně provázely skandály a zakazování výstavy. A startujeme 26. ledna výstavou Jardy Malíka k jeho šedesátinám.

V Galerii Wurst na společné výstavě Maso vystavujete snímky z jatek, o nichž coby přísný vegetarián s nadhledem říkáte, že je to „porno“. Co s vegetariánem udělá návštěva jatek?

Já nejsem přísný vegetarián, narozen ve znamení Ryb jsem se s rybkama dohodl, že občas nějakou sním. Návštěvu jatek jsem měl pracovní, fotil jsem pro architekty jejich produkt, tedy stavbu. A samozřejmě jsem neodolal a nafotil i něco pro sebe. A takové krávy nebo prasata stažená z kůže a napíchaná na hácích vedle sebe docela pornem jsou. Nejvíc mi na tom vadí asi ten princip masovosti a anonymnosti.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.