Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Na slam poetry exhibici v Ostravě exceloval Petr Sedláček, i když vyhrál Anatol Svahilec

Na slam poetry exhibici v Ostravě exceloval Petr Sedláček, i když vyhrál Anatol Svahilec

11.3.2017 Obraz & Slovo

Slam poetry je natolik volná recitační disciplína, že žádný vítěz není skutečným vítězem. Těžko totiž srovnávat nesrovnatelné. Alespoň při exhibici v diváky obleženém sklepení ostravského Absintového klubu Les to nebylo možné. Zatímco domácí Petr Sedláček zdařile improvizoval na téma Les, mistři ve slamu Jiří Juráň nebo Anatol Svahilec jen interpretovali, co si předem připravili. Jak spravedlivě hodnotit natolik rozdílné přístupy?

Zvětšit obrázek

Petr Sedláček během exhibice ve slam poetry.
Foto: Ivan Mottýl

Stropy sklepního klubu Les jsou protkány změtí plastového potrubí i měděných trubek. Plastem teče absint, víno, pivo i syrečky, byť už střevy zpracované na lidské výměšky. A domácí slamer Petr Sedláček se jen rozhlédne a spustí lesní improvizaci: „Tady ten stage obklopen hajzlama, tady ten stage se všema dírama, na poli ostravské kultury není moc dlouho, přesto za tu chvílí krátkou a pouhou Les sní, o samovznícení. Básně!“

Publikum slam poetry v Lese. (Foto: Ivan Mottýl)

Herec a kabaretiér Petr Sedláček předvádí, co je mu přirozené. Improvizace na jakékoliv téma, přičemž klub Les je dost velký námět. Rýpne si do undergroundu i básnických bardů typu Petra Hrušky či Jakuba Chrobáka, kteří mají v klubu poetickou základnu. A připomene i pár dnů starou zkušenost, když se ho majitel Lesa Přemysl Bureš zeptal, co je to vlastně ten slam. „Co je to ten slam, a stojí to za to? Je to o tom, že tam stojí ňáký pako, který blije svoje sračky, a těhletěch pak se najde více, poněvadž jde-li o kačky…,“ slamuje Sedláček. „Slam je pro lidi, co mají problém s egem,“ dodá s notnou dávkou sebeironie.

Jiří Juráň (vícemistr ČR 2015, finalista 2016) má dost odlišný přístup. Texty skládá předem, a zřejmě ne s úplnou lehkostí se je učí nazpaměť, což potvrzují občasné výpadky paměti a jeho rychlé pohledy do nápovědy v mobilu. Zakázané to není, slam poetry je úžasně demokratická platforma, pod kterou lze schovat cokoliv. Zásadní je na jevišti něco říkat a občas utrousit alespoň pár rýmů, byť i drhnoucích. To ale neplatí o Juráňovi, který je břitkým satirikem doby.

Jiří Juráň recituje v Lese. (Foto: I. Mottýl)

V Ostravě Juráň mimo jiné recituje text Informační deziluze, v němž lká nad tím, že díky novým technologiím musí vědět i to, co vědět nechce. „Nechtěl jsem vidět tu velkou vlnu, co rozhejbala Fukušimu, a na rovinu, ani Rusy na Krymu,“ brání se informačním atakům, které dnes a denně útočí ze všech stran. „Nechtěl jsem vidět všecky ty divný papaláše natřásat se 17. listopadu, nechtěl jsem vidět, jak sundávají ty krásný trenky z Hradu,“ pokračuje. Ve srovnání se Sedláčkem jde o dost odlišný žánr, přesto musí divácká porota házet všechny slamery do jednoho pytle a vybrat jediného verbálního vítěze (Juráň skončil v exhibici na druhém místě).

Slamerka Zuzana Šošana. (Foto: I. Mottýl)

Slamerka Zuzana Šošana z Ostravy a nejlepší polská slamerka Weronika Lewandowska zase sázejí na skutečnou poezii. Nebo na to, o čem si myslí, že je to současná poezie. Jsou vážné, zadumané, prostě mladičké básnířky, co „bouchají na dvířka paláce poetiky“. A tak naléhavě recitující, že divák podléhá čemukoliv, co vysloví, byť to nejsou zrovna výsostné verše. Ale o to ve slam poetry až tolik nejde, hodnotí se vystoupení jako „kreativní celek“, jakožto performance. „Občas jsi vlna / občas jsi ryby / občas jsi mezi / jsi / občas,“ pouští to do publika Weronika Lewandowska.

Veronika Lewandowska. (Foto: Ivan Mottýl)

Ellen Makumbirofa (vícemistryně ČR 2016) lehce rapuje, její svižný rytmický text má ve srovnání s ostatní slamery asi nejvyšší literární kvalitu, pokud je ovšem v souvislosti se slam poetry vůbec nutno používat slovo literatura. Makumbirofa recituje v ich formě, nicméně dokáže potlačit své ego do role personálního vypravěče. Text je plný literárních narážek (např. Medvídek Pú) i jemného humoru, autorka pracuje s naivním hlasem ulice ve stylu Bohumila Hrabala. Třetí místo.

Ellen Makumbirofa. (Foto: Ivan Mottýl)

Anatol Svahilec (první místo) zase pronesl nejangažovanější, nicméně pečlivě předem připravený text. Kouzelnou satirickou bajku s názvem Kam odcházíš, vypadni! Výsměch čecháčkovství a české panice z uprchlíků.

Anatol Svahilec. (Foto: Ivan Mottýl)

Na pódiu se ještě vystřídali Pavel Oškrkaný, Síma a Shusta. Co slamer, to jiný přístup. Slam poetry lze chápat jako zábavnou soutěž i jako rétorické a stylistické cvičení. U některých vystoupení se zívá nudou, jiná jsou neotřelá, všechna ale obsahují alespoň kapku poesie, a té není nikdy dost. Slam poetry, keců metry, slam poetry, čerstvé větry…

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.