Foto: Ivan Mottýl
Stropy sklepního klubu Les jsou protkány změtí plastového potrubí i měděných trubek. Plastem teče absint, víno, pivo i syrečky, byť už střevy zpracované na lidské výměšky. A domácí slamer Petr Sedláček se jen rozhlédne a spustí lesní improvizaci: „Tady ten stage obklopen hajzlama, tady ten stage se všema dírama, na poli ostravské kultury není moc dlouho, přesto za tu chvílí krátkou a pouhou Les sní, o samovznícení. Básně!“
Publikum slam poetry v Lese. (Foto: Ivan Mottýl)
Herec a kabaretiér Petr Sedláček předvádí, co je mu přirozené. Improvizace na jakékoliv téma, přičemž klub Les je dost velký námět. Rýpne si do undergroundu i básnických bardů typu Petra Hrušky či Jakuba Chrobáka, kteří mají v klubu poetickou základnu. A připomene i pár dnů starou zkušenost, když se ho majitel Lesa Přemysl Bureš zeptal, co je to vlastně ten slam. „Co je to ten slam, a stojí to za to? Je to o tom, že tam stojí ňáký pako, který blije svoje sračky, a těhletěch pak se najde více, poněvadž jde-li o kačky…,“ slamuje Sedláček. „Slam je pro lidi, co mají problém s egem,“ dodá s notnou dávkou sebeironie.
Jiří Juráň (vícemistr ČR 2015, finalista 2016) má dost odlišný přístup. Texty skládá předem, a zřejmě ne s úplnou lehkostí se je učí nazpaměť, což potvrzují občasné výpadky paměti a jeho rychlé pohledy do nápovědy v mobilu. Zakázané to není, slam poetry je úžasně demokratická platforma, pod kterou lze schovat cokoliv. Zásadní je na jevišti něco říkat a občas utrousit alespoň pár rýmů, byť i drhnoucích. To ale neplatí o Juráňovi, který je břitkým satirikem doby.
Jiří Juráň recituje v Lese. (Foto: I. Mottýl)
V Ostravě Juráň mimo jiné recituje text Informační deziluze, v němž lká nad tím, že díky novým technologiím musí vědět i to, co vědět nechce. „Nechtěl jsem vidět tu velkou vlnu, co rozhejbala Fukušimu, a na rovinu, ani Rusy na Krymu,“ brání se informačním atakům, které dnes a denně útočí ze všech stran. „Nechtěl jsem vidět všecky ty divný papaláše natřásat se 17. listopadu, nechtěl jsem vidět, jak sundávají ty krásný trenky z Hradu,“ pokračuje. Ve srovnání se Sedláčkem jde o dost odlišný žánr, přesto musí divácká porota házet všechny slamery do jednoho pytle a vybrat jediného verbálního vítěze (Juráň skončil v exhibici na druhém místě).
Slamerka Zuzana Šošana. (Foto: I. Mottýl)
Slamerka Zuzana Šošana z Ostravy a nejlepší polská slamerka Weronika Lewandowska zase sázejí na skutečnou poezii. Nebo na to, o čem si myslí, že je to současná poezie. Jsou vážné, zadumané, prostě mladičké básnířky, co „bouchají na dvířka paláce poetiky“. A tak naléhavě recitující, že divák podléhá čemukoliv, co vysloví, byť to nejsou zrovna výsostné verše. Ale o to ve slam poetry až tolik nejde, hodnotí se vystoupení jako „kreativní celek“, jakožto performance. „Občas jsi vlna / občas jsi ryby / občas jsi mezi / jsi / občas,“ pouští to do publika Weronika Lewandowska.
Veronika Lewandowska. (Foto: Ivan Mottýl)
Ellen Makumbirofa (vícemistryně ČR 2016) lehce rapuje, její svižný rytmický text má ve srovnání s ostatní slamery asi nejvyšší literární kvalitu, pokud je ovšem v souvislosti se slam poetry vůbec nutno používat slovo literatura. Makumbirofa recituje v ich formě, nicméně dokáže potlačit své ego do role personálního vypravěče. Text je plný literárních narážek (např. Medvídek Pú) i jemného humoru, autorka pracuje s naivním hlasem ulice ve stylu Bohumila Hrabala. Třetí místo.
Ellen Makumbirofa. (Foto: Ivan Mottýl)
Anatol Svahilec (první místo) zase pronesl nejangažovanější, nicméně pečlivě předem připravený text. Kouzelnou satirickou bajku s názvem Kam odcházíš, vypadni! Výsměch čecháčkovství a české panice z uprchlíků.
Anatol Svahilec. (Foto: Ivan Mottýl)
Na pódiu se ještě vystřídali Pavel Oškrkaný, Síma a Shusta. Co slamer, to jiný přístup. Slam poetry lze chápat jako zábavnou soutěž i jako rétorické a stylistické cvičení. U některých vystoupení se zívá nudou, jiná jsou neotřelá, všechna ale obsahují alespoň kapku poesie, a té není nikdy dost. Slam poetry, keců metry, slam poetry, čerstvé větry…
