Středa nám chutná je představení o tom, že odlišnost může být stmelujícím prvkem

Příběh vypráví o kolektivu dětí z dětského domova Slunečnice. Domov řídí vlídná paní ředitelka Pralinka, vládne v něm milý zmatek a děti se tam cítí šťastné. Jednoho dne k nim zavítá Cilka, zvláštní holčička, kterou nikde nechtějí, protože ji z hlavy vyrůstá jabloň. Ale i Cilce se podaří ve Slunečnici „zakořenit“. Děti ji přijmou mezi sebe a když je Cilka šťastná, všem rozdává sladká jablka. Jenže idylické soužití netrvá věčně, tolerantní ředitelka onemocní a přichází zástupce, pan ředitel Šeda. Ten jablka nerad.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Aktuálně podaný příběh o toleranci vůči odlišnosti režíruje Martin Tichý, jevištní adaptaci připravil dramaturg libereckého Naivního divadla Vítek Peřina. Tato tvůrčí dvojice se v Divadle loutek představila už v roce 2015. Tehdy měla premiéru jejich úspěšná inscenace Hodina Komenského. Nyní zpracovali populární dětskou knihu spisovatelky Ivy Procházkové s názvem Středa nám chutná.

Poetickou a hravou hudbu se zpívanými písničkami složil Pavel Helebrand, o scénu a loutky se postaral výtvarník Jan Brejcha, kostýmy navrhla Markéta Sládečková. Dramaturgie se ujala Daniela Jirmanová.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Inscenace pracuje s hravou poetikou a dokáže dětského i dospělého diváka strhnout svou iluzivností. V úvodu k publiku před oponou přistoupí výstředně barevná paní (Lenka Sedláčková), která dětem vysvětlí, že už se nadováděly dost a je čas jít spát. Pak už se děj přenese plynule na jeviště, kde tatáž paní, tedy ředitelka Pralinka, uspává děti v dětském domově. Jenže ony ne a ne usnout a drama se obloukem klene k nově příchozí dívence, která má přijet nazítří ráno.

Děti jsou zvědavé a spánek je navštíví teprve, když paní ředitelka vypráví, jak novou holčičku jménem Cilka nechtěli ani v Porubě, ani ve Frýdku-Místku, v Havířově, ba ani v Karviné. Ráno je Cilka (loutku vodí Aneta Červená) přijata svéráznou partou, kde každá postava je nějak zvláštní, aniž si to uvědomuje – blonďatá a střapatá Bětka (vodí Lenka Pokorná Macharáčková), nenasytný Otík (vodí Lukáš Červenka) a rýpavý Ríša (vodí Karel Růžička).

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Nejzvláštnější je ovšem Cilka, která přichází v zimní čepici a nechce si ji sundat. Svou jabloňovou výzdobu ovšem dlouho neutají a následuje rozsáhlý telefonát paní ředitelky. Pralinka ovšem situaci zvládá a děti jsou na zvláštní holčičku hodně zvědavé, zvláště třeba Otík, který prchá s jedním z jablíček. Ríša mu je v patách a v kuchyni se mezi nimi odehraje první akční scéna, velká strhující bitva s využitím dostupného nádobí.

Dvě dřevěné loutky šermující proti sobě vedou dohromady čtyři loutkoherci, poutavé nasvícení dělá z neživých postaviček hrdiny okamžiku a divákovi ani nepřijde, že je pouze v divadle. Děti mají svůj vlastní svět, a pokud se s nimi vhodně komunikuje, dokáží se skvěle přizpůsobit každé situaci. A navíc jsou nezvykle činorodé.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Dalším vrcholem inscenace Středa nám chutná je neméně poutavě podané divadlo na divadle. Děti si nazkoušely klasickou pohádku o Sněhurce a sedmi kapesnících, pardon trpaslících. Stylem klasické rakvičkárny. Macechu a Sněhurku představují plastové panenky, vše se smyslem pro osobitý černý humor a ironii, třeba oživlé zrcadlo si svou roli vyloženě vychutnává a nebojí se Macechu řádně atakovat.

Připraveny jsou i senzační pasáže vystřižené z dětské fantazie, trpaslíci pochodují skutečně jako kapesníci a myslivcův pejsek čurá až do čtvrté řady. Takových překvapujících zvratů a variabilních inscenačních prvků je v inscenaci Středa nám chutná opravdu požehnaně a v něčem se tak blíží Hodině Komenského.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Hraje se bez přestávky a druhá polovina s příchodem ředitele Šedy (Ivan Feller) ztrácí na tempu. Je to dáno samotnou změnou v ději, kdy namísto dovádivé a tolerantní pralinky přichází šedivý pedant, který se uvede tak, že po dětech vyžaduje nenáviděnou rozcvičku.

To je ale jen začátek – aby se zbavil odlišné Cilky, zakoupí robota na sběr nežádoucích jablíček. Následuje další působivá scéna, kdy se na jevišti objeví robot v nadlidské velikosti jako odlidštěné monstrum.  Naštěstí je to jen sen. Cilka se ale rozhodne utéct, děti vyhledají nemocnou Pralinku. Přinesou jí poslední jablko, po kterém se zázračně uzdraví a může přijít zpět do Slunečnice. Cilku potká na nádraží a vezme ji sebou, pan ředitel musí sbalit kufry.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Pestrá a dynamická inscenace těží z rozmanitých možností loutkoherectví. Nejen příběh, ale i kulisy jsou hravé. Scéna znázorňuje dětský domov Slunečnice, jeho zahradu se všemožnými atrakcemi, kancelář ředitelky Pralinky nebo kuchyň, která se umí proměnit ve vláček. Na natažené plentě se dá vykreslit stínové divadlo. Převládají ovšem loutky, protože ztvárňují všechny dětské postavy, pouze dospěláky hrají živí herci.

Vedle Pralinky a Šedy tady vystupuje ještě kuchařka Františka (Božena Homolková), jejíž role obsahuje i závěrečnou interakci pro malého diváka: směrem k publiku putuje opravdový jablečný štrůdl a pochopitelně i košíky jablek, které herci svorně rozdávají a roznášejí až do zadních řad.

Z inscenace Divadla loutek Středa nám chutná. (Foto: Roman Polášek)

Herecký kolektiv vyniká sehraností a zaujme zdánlivými drobnostmi, kterými loutkoherci charakterizují své dětské postavy, třeba v publiku velmi kladně kvitovaný ostravský přízvuk pro Ríšu anebo až hamižná nenasytnost u Otíka.

Představení Středa nám chutná potěší nápaditostí i smysluplným příběhem. Cilka může být třeba autistou, nebo jinak postiženým dítětem, což z něj ale nedělá nežádoucí osobu, naopak.

Dětský domov Slunečnice v Divadle loutek zachycuje aktuální tendence dnešní společnosti, která si uvědomuje nutnost inkluze zdánlivě nepřizpůsobivých dětí. Ve skutečnosti jsou v ní ovšem spíše nepřizpůsobiví dospělí.