Jak malují běženci ve Vyšních Lhotách? Vychovatel z tábora a malíř Vít Adamus jim uspořádal výstavu

Uprchlíky určitá část společnosti vnímá s velkou nedůvěrou, nebyl proto problém najít veřejné prostory, v nichž by práce běženců mohly být vystaveny?

Vůči uprchlíkům panuje v České republice opravdu nepochopitelná averze, přestože jich tady máme v současnosti sotva několik desítek. Ano, narazili jsme. Původně měla výstava proběhnout v Čeladné na tamní základní škole, už jsme měli dokonce domluven i termín vernisáže. Stačil ale jeden telefonát ředitelky školy starostovi Čeladné Pavolu Lukšovi, aby výstavu posvětil. Místo toho jsme se dozvěděli, že „uprchlíci nemají v jeho obci co dělat“.

Aha, Robin Hood z Čeladné zasáhl…

Přesně tak, v malém království v podhůří Beskyd rozhoduje o všem tenhle falešný Robin Hood. Bývalý vysoký představitel politické scény i po neúspěšných krajských volbách střílí jedovatými šípy xenofobie. Vstřícnou ruku nám nakonec podala knihovna v Raškovicích a její Malá galerie, kde jsou nyní práce běženců vystaveny.

Jedna z vystavených prací.

Autoři se prý vernisáže nemohli zúčastnit. Proč?

Je to tak, nemohli se zúčastnit, protože naše zařízení je jako jediné u nás detenční. Na aktivity je musí v objektu doprovázet pracovníci ochranky. Vnější oplocení pak stráží policie. Pravda, ne všichni naši klienti jsou svatoušci.

A jak byla výstava přijata na vernisáži?

Návštěvníci vernisáže byli jistě překvapeni. Jednak úrovní mnoha prací, tak i různorodostí tvůrčích přístupů v tvorbě, při níž byly využity klasické techniky a materiály, ale i netradiční postupy, například použitím odpadu. Jeden z klientů Zařízení pro zajištění cizinců ve Vyšních Lhotách například využil staré molitanové matrace k výrobě loutek. Podotýkám, že klienty výtvarných kurzů v táboře jsou výhradně muži. A je až dojemné pozorovat třeba ukrajinské ostré hochy, když malují na kameny korálové rybičky. Výsledkem byla podmořská pravoslavná ikonografie.

Molitanové loutky z tvorby běženců.

Na jaké práce z výstavy ještě upozorníte? Za každým dílem je jistě velký příběh. Osud, který si z pohodlí střední Evropy ani nedokážeme představit…

I ten nejmenší příběh vyprávěný uprchlíkem by byl pro nás Středoevropany zásadním traumatem, životním zlomem. Neumíme si představit životní situace některých mladých kluků, kteří se ocitli, a to většinou nedopatřením, na našem území. Za všechny práce jmenuji dílo s názvem OČI-HORY, je to rozměrná kresba, tuším že iránského křesťana. Je v ní touha, smutek i strach. Touha po svobodném vyznání v Kristově učení, strach z islámu, existenciální smutek z faktu absolutní ztráty domova. A naopak, vystavená hliněná busta zdvojené tváře od talentovaného Kubánce ztvárňuje schizofrenní situaci homosexuála. Kubánce žijícího a pracujícího v Rusku.

Keramická zdvojená tvář.

Jak je práce ve výtvarné dílně organizovaná? Může se přihlásit každý? A jak často mohou tvořit?

Zájemci o cokoli, posilovnu, tělocvičnu, knihovnu, výtvarnou dílnu nebo kino mohou přijít kdykoli od deváté hodiny ráno do večeře. Včetně sobot a nedělí. Naši pedagogové pracují ve dvanáctihodinových směnách. Tak jako sociální pracovníci i ubytovatelé.

Jaký je rozdíl v zájmu o výtvarnou dílnu mezi jednotlivými skupinami uprchlíků? Liší se to podle národností či vyznání, nebo je nejpodstatnější chuť tvořit, emoční cítění a případně talent?

Nejpodstatnější je chuť tvořit, relaxace. Bez rozdílu náboženství i národností. A objeví-li se nějaký talent, pak je to umocněná radost všech z jeho přítomnosti. Obecně jsou častějšími návštěvníky výtvarných aktivit klienti z arabských zemí. Barevný svět ornamentálního orientu mají všichni takříkajíc v krvi. K mému překvapení zase muži z afrického kontinentu dílnu téměř nenavštěvují. Upřednostňují sportovní vyžití.