Festival NORMA má za sebou třetí ročník. Jeho program sledovaly stovky nadšených diváků

Jan Bárta: Pitch

Pitch je anglické slovo a v překladu do češtiny znamená hřiště. Autor námětu, textu i herec v jedné osobě Jan Bárta na toto pomyslné hřiště umístil menší bicí soupravu: velký buben, malý buben, menší a větší činel a židličku bubeníka, na které zpočátku své performance sedí.

Diváky přivítá strnulá pozice bubeníka připraveného s paličkou v ruce k úderu do činelu. Poté, co se publikum usadí na svá místa, se ruka dá do velmi pomalého pohybu, palička však velký činel těsně míjí a na obličeji herce se objevuje zoufalá grimasa, vyjadřující námahu, snahu a zklamání zároveň. Bubeník vstává a vztekle odhazuje svoji židličku kamsi daleko do tmy. Následuje však přece jen realizovaný úder do menšího činelu a v obličeji herce se objevuje uvolnění.

Z představení Pitch. (Foto: Martin Popelář)

Další údery přicházejí po sobě v pomalém rytmu a v pravidelných intervalech mezi sebou. Bubeník destruuje svoji soupravu, až mu zbývá jen jediná nástroj, malý činel, do nějž svými údery de facto odměřuje čas. Když však chce dát soupravu opět dohromady, zjišťuje, že je to právě čas, kterého se mu nedostává. Závěrečná pointa vše uzavírá s tím, že konstrukce je vždy složitější než destrukce. Jan Bárta pracuje s úspornou mimikou a pohybem, od samého počátku vytváří velmi blízký kontakt s publikem. Svou performancí má rozhodně co říci a také to říká.

HaDivadlo, Thomas Bernhard: Síla zvyku

Česká premiéra kruté frašky rakouského dramatika Thomase Bernharda Síla zvyku se odehrála v Městském divadle Brno v roce 2009 v režii Hany Burešové. Inscenace všech Bernhardových děl jsou vždy výzvou pro tvůrce, kteří se rozhodnou dílo převést na jeviště. Nelze se vůbec divit, že po osmi letech se právě pro Sílu zvyku rozhodlo hned další brněnské, tentokrát HaDivadlo. Přizvalo si hned dvojici hostujících režisérů: Michala Pěchoučka a Jana Horáka z pražského Studia Hrdinů.

Hraje se v překladu Josefa Balvína. Text si režijní dvojice spolu s dramaturgem Matějem Nytrou poněkud upravila pro své režijní záměry tím, že změnila pořadí některých scén a některé pasáže vypustila úplně. Postavy zůstaly zachovány.

Z představení Síla zvyku. (Foto: Martin Popelář)

Ředitele cirkusu Garibaldiho hraje Cyril Drozda jako despotického tyrana. Donekonečna opakuje sebelítostivé tirády, které prokládá sžíravou kritikou svých podřízených. Unavený a ředitelem otrávený cirkusový ansámbl využívá každé možnosti k vyjádření despektu k vynucované autoritě.

Ředitelova vnučka v podání Agáty Kryštůfkové hraje kulhající a strachem z prarodiče ochromenou dívku. Jiří Svoboda v postavě žongléra předvádí snahu cirkusového umělce dostat se k jiné cirkusové společnosti, nikdy však nenajde odvahu svůj pokus vymanit se z područí ředitele dotáhnout do konce. Režie právě tento moment invenčně vyřešila monologem herce před zrcadlem.

Z představení Síla zvyku. (Foto: Martin Popelář)

Krotitel v podání Zbyška Humpolce vlastně žádným krotitelem není. Pije pivo, krmí se ředkvičkami a hlavně se předvádí před šprýmařem, kterého ztělesňuje Mark Kristián Hochman jako komika bez komického nápadu. Všichni shora vyjmenovaní podávají vrcholné herecké výkony.

Michal Pěchouček (také autor scény), Jan Horák a Matěj Nytra společně s kostýmní výtvarnicí Beatou Spáčilovou odhalují skrytou krutost umělecké profese, nutící k otročení vlastním, mnohdy nenaplnitelným ambicím. Když v závěru, po vyprázdněné a rádoby efektní cirkusové show, zazní krásné tóny vrcholné Schubertovy skladby, je jasně vidět hranice mezi genialitou a rádoby uměním bez talentu.  Představení HaDivadla se Sílou zvyku bylo jedním z vrcholů letošního ročníku festivalu NORMA.

Vladimíra Večeřová: Vitální dialog

Třetím v pořadí festivalových představení byla performance Vladimíry Večeřové nazvaná Vitální dialog. Prostřednictvím projekce záběrů natočených při nácviku voltiže zobrazuje Večeřová ve dvojici s další performenkou Zuzanou Krikovou a dalšími dvěma dívkami důležitost lidského přátelství, vzájemné podpory a shody, a to nejen v tvůrčím procesu, ale v životě vůbec.

Z představení Vitální dialog. (Foto: Martin Popelář)

Využívá přitom hlavně řeč těla a výtvarného působení promítaných obrazů v kontrastu s živým lidským konáním.

Tereza Hradilková: Švihla

Tereza Hradilková se při práci na svém tanečním sóle nechala inspirovat boxerským tréninkem se švihadlem. V téměř hodinové taneční kreaci od začátku až do konce skáče přes švihadlo a předvádí nejrůznější varianty přeskoků. Nejde však jen o bezduché poskakování. Prostřednictvím tohoto de facto tréninkového cvičení tanečnice vyjadřuje nejen radost z pohybu a hry, snahu o dosažení dokonalosti, nutnost práce na sobě, ale také zničující působení stereotypu.

Z představení Švihla. (Foto: Martin Popelář)

Kvality tohoto vystoupení a naprosté oprávnění k zařazení do letošního programu festivalu vyjadřuje ocenění v podobě titulu Taneční inscenace roku 2017. A Tereza Hradilková svým výkonem v Ostravě toto ocenění více než naplnila. Samotný závěr tohoto představení byl poznamenán skutečným hlášením o požárním poplachu a výzvou k okamžitému opuštění sálu. Mnozí tuto výzvu mylně pokládali za součást scénáře a spojovali si ji s výzvou k opuštění toho druhu činnosti, která z člověka dělá jen poskakující bezduchou figurínu.

Teatr Dramatyczny w Walbrzychu: Schubert

Polští hosté letošního ročníku festivalu NORMA přijeli s představením ověnčeným vítězstvím na prestižní přehlídce současného polského divadla The Divine v Krakově.

Smyčcové kvarteto hraje Schubertovu nejslavnější skladbu Smrt a dívka. Dvanáctičlenný herecký soubor, složený z profesionálů i amatérů-seniorů z univerzity třetího věku, v kontrastu s hudbou předvádí povětšinou komické pohybové kreace. Vše je prokládáno komentářem s popisem událostí ze Schubertova tragického života.

Z představení Schubert. (Foto: Martin Popelář)

V hracím prostoru se odvíjejí situace plné smyslnosti, lidského štěstí i neštěstí, obrazy vykreslující štěstí a krásu mládí i dopady stárnutí, prostě lidský život v symbolické zkratce. Režisérka Magda Szpecht umně pracuje s vytvářením emocionální atmosféry: okamžiky dojetí a smutku střídá s momenty radosti a pobavení.

Představení má strhující tempo a rytmus. Je skutečným reprezentantem totálního divadla: mísí se v něm výtvarné umění, činoherní herectví, pohybové divadlo, moderní tanec i klasický balet a hudba. Vystoupení polských hostů se stalo dalším vrcholem festivalu.

Natálie Pleváková: Erlköneg digital

Závěrečná performance studentky multimediální kompozice na hudební fakultě JAMU Natálie Plevákové přinesla zážitek z dopadů postupů současné elektronické hudby do hudebního světa známého spíše z vnímání klasické hudby minulých staletí. Vytvořená mediální realita byla působivou tečkou za festivalem inspirovaným osobností skladatele Franze Schuberta.

Z představení Erlköneg digital. (Foto: Martin Popelář)

Festival NORMA dokazuje stále více, že je velmi důležitou součástí kulturního života v Ostravě. Je protipólem mainstreamových žánrů, platformou i fórem prezentace vývojových cest současného umění.

Příští, organizátory opět ve dvoudenní podobě přislíbený ročník 2018, je již dnes očekáván s nadějí na vrcholné divácké zážitky, stejně jak tomu bylo letos.