Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Balabán a Nohavica v Černé hvězdě, motorky na Spolku a fotbal na Lenince aneb Umění v hospodách, díl III.

Balabán a Nohavica v Černé hvězdě, motorky na Spolku a fotbal na Lenince aneb Umění v hospodách, díl III.

28.6.2018 Obraz & Slovo

Ve třetím pokračování nepravidelného seriálu, který je zasvěcen pátrání po výtvarném umění v ostravských restauracích a kavárnách, jsme ze Stodolní ulice namířili na Nádražní ulici (dříve Dimitrovovu) a poté se přenesli na Hlavní třídu v Porubě (bývalou Leninovu) do legendární pivnice U Dudáka. Našli jsme profesionální malby i prazvláštní kýč.

Zvětšit obrázek

Majitel Černé hvězdy u obrazu Daniela Balabána.
Foto: Ivan Mottýl

Vstup do Stodolní ulice hlídá od roku 2004 kavárna Černá hvězda. Názvu podniku požehnal písničkář Jaromír Nohavica, jehož vynikající song Ostravo je v kavárně vypálen laserovou technikou do stropu i do stěn. „Ostravo, Ostravo, / město mezi městy / hořké moje štěstí,“ můžete si tu číst při ranní kávě, a hned víte, na čem jste. Čeká vás další den ve městě, které člověk musí nejen milovat, ale někdy i nenávidět. Hassliebe, jak říkají Němci. Nenávistnou láskou.

V Černé hvězdě se otvírá již v 7.30 a v tak brzký čas je to jedno z mála míst v centru, kde lze přečíst čerstvé noviny. „Pámbů rozdal / jiným městům všecku krásu, / parníky na řekách / a dámy všité do atlasu,“ veršuje Nohavica, zatímco z protější Bastily i odjinud se ještě vymotávají poslední pomuchlaní noční flamendři. Ulice páchnou kanály a opět i toxickými lagunami, které se právě odtěžují na pomezí Přívozu a Mariánek, v kavárně je však ve vzduchu cítit dnešní práce, kterou lze ranním šálkem jen trochu odsunout.

Od letošního ledna se navíc hosté Černé hvězdy mohou zamýšlet i nad obrazy Daniela Balabána. Ostravského barda a profesora malby na Fakultě umění Ostravské univerzity. Balabán do Stodolní patří, vždyť v blízké Odře (dnes Brioni) a vinárně U Sudu (Potrefená husa) zakládal v osmdesátých letech uměleckou skupinu Přirození.

„Obrazy jsou od Dana Balabána jen zapůjčené, doufám ale, že tu nějaký rok vydrží,“ věří provozovatel Černé hvězdy Karel Tesařík a ukazuje plátno, které si nejvíce oblíbil. Obraz nemá název, ale do kavárny sedí už jen proto, že postavy na plátně čtou noviny. Nahé figury ženy a muže listují papírovými deníky v leže na dece (dnes by je malíř spíše vypodobnil s mobilem či tabletem), výjev se zřejmě odehrává na koupališti nebo někde u moře. Je to silné figurální podobenství o stavu dnešního světa, kdy se nás každodenní nálož zpráv o válečných šílenstvích, přírodních katastrofách a lidských tragédiích dotýká jen natolik, aby nás vytrhla z nudy na pláži, mezi drinkem v baru a další koupelí.

Balabánův obraz v Černé hvězdě.

Působivý je i Balabánův obraz pohrávající si se silami jin a jang v šálku kávy. Právě v kavárnách máme čas na jisté sebezpytování, na hledání poměru síly jang a síly jin v našem nitru. Někdy je to očistné přemítání, jindy ale natolik bolestné, že si po kávě musíme poručit ještě panáka whisky.

Zaujme i obraz nahé dívky, která je přes okenní parapet přehozena jak ranní peřina, kterou má provětrat slunce. Hororový Balabánův výjev nastoluje otázku, zda je žena vůbec živa.

Obraz Daniela Balabána v Černé hvězdě. (Foto: I. Mottýl)

Váza s květinami, která stojí na barovém pultu Černé hvězdy, spíš napovídá, že tělo na plátně už nedýchá. Červeně natřená okna zase naznačují, že možná jde o zavražděnou prostitutku v nevěstinci. V bordelu na nějaké rušné třídě, třeba v ostravské Stodolní…

V restauraci Spolek na blízké Nádražní třídě se čepuje pivo od roku 1902. Dům tehdy koupilo Společenstvo řemeslné v Moravské Ostravě, které bylo zastřešující organizací pro mnoho drobných pekařů, stolařů a dalších řemeslníků. Společenstvo založené roku 1883 totiž v roce 1901 dostalo výpověď z ostravského hostince U Bílé růže a hledalo nové prostory. O rok později je našlo v Nádražní číslo 13, kde si otevřelo i malý hostinec. V levé části přízemí, kde je dnes výčep, však tehdy byla noclehárna pro čtrnáct členů spolku. V pravém traktu se čepovalo a v patře byly kanceláře.

Spolek na dobové pohlednici.

V roce 1913 lákala restaurace Na Společenstvu v novinovém inzerátu na standardní sortiment: „Milé posezení a všecko do hospody patřící k dostání.“ Milé posezení tu bylo za první republiky i za komunistů. Za normalizace byla nejoblíbenějším místem bouda na zahradě výčepu, které se říkalo Vagon. Ta měla i vnitřní výtvarnou tvář v podobě malovaných mysliveckých výjevů. „Doma“ tu bývaly hlavně ostravské máničky čili hašišáci alias vlasáči. V přízemí hlavní budovy zase sedávala i kriminálka nebo důstojníci StB. Na Spolek v té době občas chodil snad každý Ostravák.

Po sametové revoluci zůstal Spolek několik let zavřený, propadly se v něm stropy. Dalším nájemcem budovy v majetku města se pak stal František Dvořáček, který podnik provozuje podnes a dal mu výtvarnou podobu ve stylu motorkářského klubu. To bylo někdy kolem roku 2000. „Všechny ty artefakty jsou dílem ostravské Střední umělecké školy. Byla to zakázka pro úplně jiného odběratele, ale ten ji nechtěl a já se k tomu náhodou dostal. Tak jsme to dílo se společníkem koupili,“ vzpomíná Dvořák.

Motorkářský artefakt na Spolku. (Foto: Ivan Mottýl)

Jeden artefakt si pak Dvořáček nechal udělat na míru hospody: „Bohužel, té studentce, která ho stvořila, se to moc nepovedlo. Měla to být vtipná karikatura, velké hlavy, malá motorka, nejsem s tím spokojen. Ale co už s tím.“ Na motorce je přitom vyobrazen přímo provozovatel Spolku František Dvořáček, navíc se společníkem, který už v podniku nepracuje. Dílo tvoří zčásti nástěnná malba a zčásti kus skutečné motorky i s předním světlometem. Prazvláštní kýč, nicméně z rukou studentky umění.

Na poslední štaci jsme vyrazili přes celou Ostravu až na bývalou Leninovu třídu v Ostravě-Porubě, která dnes nese název Hlavní třída. A kdykoliv autor tohoto textu vstoupí na „Leninku“, vybaví se mu říkačka ostravsko-hlučínského veršotepce Milana Krupy: „Když jsem šel po Leninově třídě, / potkal jsem tam zalomenou hřídel. / Řekla: „Spáchám sebemord, / nechce se mi na export!“

Cílem je bývalá pivnice Na Hlavní třídě, která nyní nese název U Dudáka a nachází se v posledním bloku ulice vlevo, tedy téměř naproti Technické univerzitě VŠB. I tady, uprostřed sorely čili socialistického realismu sovětského typu s prvky české renesance, totiž museli budovatelé takzvané Nové Ostravy myslet na havířskou a hornickou žízeň. Na Leninově třídě proto vyrostlo několik „velkoplošných“ hospod, vzpomeňme alespoň na Moravu u tehdejšího kina Dukla, v původní podobě se však do dnešních časů zachoval jen výčep U Dudáka. I s historickou dispozicí, částečně i vybavením a s původnímu sloupy obloženými drobnými černými kachlemi.

Tento skvělý podnik sice čas od času ohlásí, že mu hrozí uzavření, krize ale byla pokaždé překonána. V opačném případě by šlo o úžasnou kunsthistorickou ztrátu z dob sorely, navíc i ztrátu gastronomickou (vynikající pivo i gulášová polévka). Horní část stěn v sálu restaurace navíc zdobí digitální tisky a malby známého ostravského intermediálního umělce Marka Pražáka.

Digitální tisky Marka Pražáka u Dudáka. (Foto: I. Mottýl)

„Už si ani nepamatuji, kdy jsem to dělal. Bude to patnáct let,“ odpovídá Pražák na nečekaný dotaz. O tomto díle totiž vědí jen štamgasti od Dudáka a pár největších ctitelů Pražákova díla. „Je to baníkovská hospoda, takže fotbal na těch digitálních tiscích hraje důležitou roli,“ vypráví mistr. Na obrazovkách v hostinci zrovna běží fotbalový zápas Portugalsko vs. Španělsko a hráči se hádají s rozhodčím, stejně jako na Pražákově obraze poblíž obrazovky. Tomu se říká kouzlo nechtěného.

Fotbalová díla Marka Pražáka vs. fotbal v TV. (Foto: I. Mottýl)

Pražák přitom k fotbalu neměl nikdy velký vztah. „Hlavně od té doby, co na mě spadla fotbalová branka,“ vzpomíná. Až pop-artové tisky v jednom případě vystřídá záměrné lidová malba, skoro hospodský poutač. Při bližším průzkumu však zjistíme, že je to vlastně dílo anti hospodské namířené proti požívání piva lihovin. Piják, který chrlí oheň z úst i plic, je orámován nápisem: „Dudéj pomalú! Nebo zhoříš!“ Pravda, na tom něco je, takže leckterý z hostů asi při pohledu na obraz odmítne další nabízenou štamprli. Anebo příliš přeceňujeme sílu výtvarného umění?

A jsme u konce třetího dílu procházek za hospodským výtvarným uměním. Před námi je však ještě hodně práce, přitom o spoustě děl, které objevíme, asi ani nebudeme chtít referovat. Takové už holt hospody jsou, a ty ostravské obzvláště.

Ostravo, Ostravo
kde jsem oči nechal
když jsem k tobě spěchal
Ostravo, Ostravo
černá hvězdo nad hlavou…

Čtěte také:
1. Hotel Brioni, Pivovarská restaurace, Výčep U Zajíce
2. Pivnice U Rady, Restaurace Blesk, Ostravarna na Fifejdách

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.