Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba S Illegal Illusion jsme chtěli roztančit vesmír, říká bubeník Michal Sobotka alias Bota

S Illegal Illusion jsme chtěli roztančit vesmír, říká bubeník Michal Sobotka alias Bota

18.9.2018 Hudba

Michal Sobotka alias Bota z Illegal Illusion patří mezi bubenická esa, a to nejen v Moravskoslezském kraji. Ačkoliv se tento stále dobře naladěný chlapík drží raději v pozadí, tak všude tam, kam s Illegal Illusion přijede, způsobí rozruch. Což nemají na svědomí pouze drásavě uhrančivé skladby této bílovecké party, ale hlavní příčinou je především jeho energická hra na bicí. V následujícím rozhovoru se dozvíte, proč přestal kouřit, jaké měli se svým parťákem z kapely plány s městem Bílovec, kdy se klepe jako ratlík a který bubeník metalové skupiny podle něj hrál jako v dechovce.

Zvětšit obrázek

Bílovecká kapela Illegal Illusion, vlevo Jiří Bialík, vpravo Michal Sobotka.
Foto: Archiv kapely

Můžeš popsat své hudební začátky? Byly v tvém případě bicí láskou na první poslech, nebo ses k bicím dostal nějakou komplikovanou cestou?

No, toto je trošku složitější. Jako teenager jsem začal hrát na kytaru a u kámoše na půdě jsme hráli takový pokus o black metal s coververzemi od Root, Master´s Hammer, Törr a k tomu jsme se pokoušeli o svoje věci. Kluky to nějak přestalo bavit, tak jsem byl asi dvakrát na zkoušce Terroru, což byla tehdejší kapela Aleshe AD, který v současnosti působí v Root. Jelikož kytaristů všude bylo plno, tak jsem začal zpívat v jedné zábavovce covery tvrdších věcí a tam mě viděl Klokan z Bacterie, kde byl v té době Jiří (Bialík, kytarista a zpěvák Illegal Illusion – pozn. redakce), a prý to bylo dobré jak cyp.

To muselo potěšit…

No, nevím, moc si z té doby nepamatuju, protože na ty covery došlo většinou celkem pozdě… (smích). No a já jsem nastoupil do Bacterie jako zpěvák. Tam přestal bubeník chodit na zkoušky a já sedl za bicí. Bacteria chcípla… No a někdy kolem roku 1995 vznikají Illegal Illusion. Jiřího verze je trošku kratší: „Bota měl tak křivé nohy, že jsme před něj radši postavili šlapák.“

Díky za obsáhlý úvod, pojďme k dalšímu tématu. Patřil jsi, respektive patříš k těm hudebníkům, kteří cvičili či cvičí rádi, nebo to považuješ za nějaké nutné zlo? Mění se tvůj přístup k cvičení? 

Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem začal chodit na lidovou konzervatoř v Ostravě a to jsem tehdy cvičil asi tři hoďky denně. V současnosti už v podstatě cvičím jenom na zkouškách a když jdeme nahrávat do studia.

Michal Sobotka. (Foto: archiv)

Od roku 1995 jsi tedy členem kapely Illegal Illusion. Kdy ses jako člen této skupiny cítil nejspokojenější? 

Šťastný se cítím pokaždé, když vlezem na podium. A taky pokaždé, když vyjde deska a když sedáme do auta a jedem na gig. Jsem šťastný, že Illegal Illusion stále žijí.

S Illegal Illusion natáčíš v současné době nové album. V jaké jste fázi? 

Album se zrovna míchá ve studiu Pulp v Bratislavě a myslím si, že už finišujeme. Kluci odvádějí skvělou práci, i když trošku remcají, že to mohlo být líp sejmuté. V kytarách jsou slyšet činely, je tam plno přeslechů a bla bla bla. V podstatě mají pravdu, protože jsme to nahráli celé naživo všichni najednou v jedné místnosti, krom zpěvu a několika sól, tedy obou… (smích) Nahrávali jsme v provizorním studiu ve zkušebně mojí druhé kapely Lemonheart Club, kterou jsme přes noc přestavěli na studio. Mikrofony, preampy a jiné pičičandičky jsme si půjčili od Mirka Mročka z HC3 studio. No, a jelikož zrovna prodal svoji zvukovou kartu, tak jsme ji koupili na eBay a Míra ji pak od nás koupil na splátky. (smích) My to prostě jednoduše neumíme. Jo a tuhle desku už nahráváme vlastně podruhé. Tu první verzi jsme spláchli do hajzlu. To jsme celí my. (smích)

Když tvoříte nové věci, podílíš se na tomto procesu aktivně, to znamená, že si vytváříš vlastní party, nebo ti stačí, když ti kluci oznámí, co a jak máš hrát?

Nové věci děláme v podstatě s Jiřím sami. Jura donese torzo skladby a já do toho udělám rytmiku tak, ať to funguje. No a potom to zahrajeme dalším členům naší kapely. A protože už je to nadupané jak hovado, tak sklapnou a hrají. (smích) Ne, trochu přeháním… Samozřejmě pak je ještě diskuse, ale už se řeší jenom detaily. Potom tu skladbu hrajeme a pilujeme všichni, než někoho, tedy Jiřího, začne srát a vyhodíme ji a uděláme novou… Takže jeden text, který má Jiří hotový většinou dřív než muziku, snad až na jedinou výjimku, má třeba klidně dvě až tři verze kolikrát naprosto odlišných skladeb.

Naplňují tě Illegal Illusion dostatečně? Neuvažoval jsi ještě o jiném projektu, případně nedostal jsi nabídku od nějaké jiné (věhlasnější) kapely? Ptám se i z toho důvodu, že když jste vystupovali na festivalu Beseda u bigbítu, tak spousta muzikantů, kteří tam hráli, vyloženě s obdivem okukovala, jak hraješ… Respektive si pamatuji, že když jste hráli už v zaniklém Plánu B a ty ses pouze rozcvičoval, tak mnozí, kteří stáli venku, se hrnuli do klubu, aby zjistili, kdože tam na ty bicí hraje… Jinými slovy tvůj styl dokáže zaujmout…

Jak už jsem říkal před chvíli, hraju ještě v kapele Lemonheart Club, což je kapela našeho bývalého basáka Aleše. Historicky jsme tam dokonce s Jiřím někdy v začátcích Illegalu hráli oba. Takže jsme hráli dvojáky Illegal Illusion a Lemonheart Club, to znamená, že jsme si sami sobě dělali předkapelu. (smích) Jinak Lemonheart Club má celkem složitý žánrový vývoj, kdy se skoro od elektroniky dostal až do dnešního ultrapomalého doom sludge bláta. Koncerty byly historicky asi dva a momentálně děláme na materiálu, který bychom chtěli dobře nahrát a uvidíme co dál. Kdoví… No a ještě hraji s mladými kluky, kterým bych mohl dělat fotra. Pro změnu tak rychle, jak jsem nikdy nehrál. Je to takový metal-punk chaos a jmenují se Refractory Obdurate. Odehrál jsem s nimi jeden koncert a momentálně to je tak nějak u ledu. Ale jinak mě Illegal Illusion naplňují dokonale. (smích)

Illegal Illusion. (Foto: archiv)

Neměl jsi třeba nikdy v plánu vyrazit do zahraničí za bubenickými zkušenostmi, jako například Martin Škaroupka nebo Roman Lomtadze? Případně natočit vlastní bubenické album jako Dalibor Mráz?  

Ani ne, člověče. Tak nějak jsme s Jiřím chtěli roztančit vesmír s Illegal Illusion a posléze, až bychom byli v balíku, tak jsme chtěli celý Bílovec zasypat hovny a nechat trčet jenom dva komíny, které tam tehdy byly… Ale už to šlo… Komíny jsou zbořené, ve vatě nejsme, a v Bílovci bydlíme pořád, dneska už s rodinami.

Máš pocit, že je tvůj styl něčím jedinečný, v čem se odlišuješ od ostatních bubeníků?

Nemyslím si. Možná nasazením a tím že se snažím hrát na bicí trošku jinak. Nicméně jestli se mi to daří, to musí posoudit někdo jiný.

Jak se podle tebe pozná dobrý bubeník, respektive čím se dobrý bubeník odlišuje od toho průměrného? Co ty sám od dobrého bubeníka očekáváš?

Nesmí za bicími chrápat. To je asi to nejhorší, co může být. Potom trpí celá kapela, aspoň já to tak vnímám. Vzpomínám třeba na letošní vystoupení Integrity na Brutal Assault. To byla tragédie, muzika jakože energická, ale bubeník hrál jak v nějaké dechuli…

Když posloucháš nějakou nahrávku, vnímáš ji jako celek, nebo aspoň podvědomě jako první zjišťuješ, jak hraje bubeník?

Vnímám ji spíše jako celek, protože poslouchám celé desky tak, jak jsou. Na bicí a jednotlivé hráče se soustředím většinou až na koncertech, tam se rozhodne, jestli je ta kapela fakt dobrá. Spoustu kapel jsem v podstatě pořádně pochopil, až když jsem je viděl naživo, třeba Boris, Mono, Russian Circles, Oathbreaker, Sunn O))) nebo Ufomammut.

Jsou pro tebe spíše inspirující bubeníci, kteří jsou technicky zdatní, nedělají chybu, ale mnohdy hrají bez srdce, nebo spíše ti, kteří dělají chyby, ale v jejich hře je patrné to srdce?

To nejde tak úplně definovat. Mám rád energickou hru s nasazením, ale když je ještě technicky dokonalá, tak je to best. Třeba jako například Billy Rymer z The Dillinger Escape Plan, Ben Koller z Converge nebo z Čechů například Petr Hataš z Modern Day Babylon nebo bubeník všech bubeníků Buddy Rich! Ale mě přece jenom víc bere, když je to energické a narvané jak hovado. Prostě to má „gule jak bambule“, a to jde doufám vidět i na mojí hře… (smích)

I s ohledem na tvůj fyzicky náročný styl se nemůžu nezeptat i na to, jak se udržuješ ve fyzické kondici?  

No, nedělám v podstatě nic. Sem tam trošku jezdím na kole, ale to už není, co to bývalo. Prostě času moc nezbývá. Hovno, kecy, pokud bych si chtěl čas udělat, tak si ho udělám. Prostě se mi nechce. (smích) Je ale pravda, že ten čtyřicetiminutový koncert je tak akorát a i po těch čtyřiceti minutách se klepu jak ratlík… Tak jsem aspoň přestal kouřit. (smích) Třeba s Refractory Obdurate jsme hráli jenom dvacet minut a klepal jsem se ještě víc. (smích)

Proč jsou podle tebe bubeníci snad v každé kapele tak trochu v pozadí? Často se stává, že fanoušci kapel znají a obdivují zpěváky či kytaristy, ale na jméno bubeníka by si vzpomněli stěží…  Navíc jen málo bubeníků se v kapele staví do centra pozornosti…

Protože mají hlavu vyjebanou od metronomu. (smích) Ne, dělám si prdel… Víš, jak spousta lidí taky neví, co mají v autě za motor a začnou to řešit, až když nefunguje, s bubeníky to je, myslím si, stejné. Ale mně tato pozice vyhovuje, nejsem moc rád středem pozornosti. A i v době, kdy jsem zpíval v té zábavovce, tak jsem se necítil úplně nejlíp. Tak jsem vlastně rád, že to dopadlo takhle a skončil jsem za bicími. Ale jsou určitě výjimky třeba Dave Grohl. Ten si však raději vzal na krk kytaru, aby se s ním někdo bavil… (smích)

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.