Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Janáčkova filharmonie vklouzla do slibné 66. sezóny s grácií a nadhledem

Janáčkova filharmonie vklouzla do slibné 66. sezóny s grácií a nadhledem

13.9.2019 Hudba

Janáčkova filharmonie ve čtvrtek zahájila 66. koncertní sezonu. Stalo se tak za přítomnosti publika, které zaplnilo sál Domu kultury města Ostravy do posledního místa. Sólistou večera byl arménský houslový čaroděj Sergej Khachatryan, orchestr řídil ruský dirigent Vasilij Sinaisky. Na programu byla česká a německá hudba. Někdy se energie a nezbytné umělecké siločáry sejdou v neobyčejně šťastné konstelaci. Zahajovací koncert Janáčkovy filharmonie byl jedním z těch vzácných případů, kdy se to skutečně událo.

Zvětšit obrázek

Sergej Khachatryan s Janáčkovou filharmonií.
Foto: Ivan Korč

Přicházím do sálu Domu kultury, který bobtná jako nalitý podzimní úl. Obecenstvo vyšňořeno, načechráno, téměř si ve vykasané košili připadám jako barbar. Začíná se přesně, ačkoli je v sále nabito k prasknutí. Taková přesnost musí bejt, řekl jednou Švejk. Po mých zkušenostech z některých jiných festivalů není taková přesnost na to, co by dodal hostinský Palivec, nýbrž je třeba si jí vážit.

Na úvod je nutno vyslechnout obligatorní projevy ředitele filharmonie Jana Žemly a ostravského primátora Tomáše Macury. Nutnost je však v jejich téměř hereckém podání obrácena v chtěný žert i ironii. Pánové si konvenují nejen fyzickým vzrůstem, ale i osobnostním naturelem. Jejich zdravice a proslovy jsou stručné, intuitivně asertivní a zbytečně nezdržují napěchovaný a nedočkavý sál od hudby a filharmoniků, kteří již čekají usazeni na svých místech. Dobrá strategie.

Zleva ředitel filharmonie Jan Žemla a primátor Tomáš Macura. (Foto: Ivan Korč)

Přichází ruský dirigent Sinaisky a arménský mladík s havraními vlasy a vykasanou košilí (těší mne, že v tom nejsem sám!) jménem Sergej Khachatryan. Na programu je nejprve Houslový koncert D dur, op. 77 Johannese Brahmse. Skladatel prý neměl příliš velké zkušenosti v oblasti virtuózní houslové hry, píše se běžně v profesionálně tvářící se literatuře. Proto Brahms koncipoval sólový part ve spolupráci s houslistou Josephem Joachimem.

Jako ve všem, co Brahms napsal, i zde jeho hudba nekráčí cestou exkluzívnosti, nýbrž se pouští trajektorií dramatické výstavby a filozofické meditace. Levá ruka přitom dostává slušně zabrat: nesnadné dvojhmaty, velké skoky a extrémní polohy jsou téměř permanentně přítomny. Přitom je to pořád a v každém okamžiku čistá hudba, nikoli virtuózní eskamotáž, v níž je obsahem obal. Proč se však o tom rozepisuju?

Sergej Khachatryan. (Foto: Ivan Korč)

Zejména z důvodu, že veškeré a nezpochybnitelné technické nároky, které si sólový part Brahmsova koncertu vyžaduje, arménský houslista Sergej Khachatryan v podstatě nivelizoval do zurčivé a libozvučné podoby až neuvěřitelně zpěvných linií, kontur a melodických oblouků. V první větě se tón jeho houslí třpytil ve své celistvosti a vysokých polohách, brilantních kaskádách běhů a arpeggií. V Adagiu věty druhé se koncentroval na subtilní rozhovor s vybranými nástroji orchestru, které s ním svedly rovnocenný koncertantní dialog. Bezchybné výkony zde odvedli především hráči na hoboj, klarinet, lesní roh apod. Bujaré rondo Allegro giocoso třetí věty se vymykalo z běžných interpretačních hranic skvěle vypíchnutou rytmikou, soustředěností v souhře a absolutně jásavým (ten kontrast proti meditativní druhé větě!) a živelným elementem sólového nástroje.

To, co předvedl Sergej Khachatryan v Brahmsově koncertu, se slýchá skutečně jen vzácně. Bezedná muzikalita, cit a cizelovaný výraz tohoto houslisty svědčí o nadání a temperamentu vzácně soustředěném, vyrovnaném a široce rozprostraněném. Jeho technika je naprosto dokonalá, neslyšel jsem v posledních letech mnoho houslistů, kteří by se mu mohli v technické suverenitě rovnat. Rád bych rovněž vyzdvihnul Khachatryanův svítivý tón a neuvěřitelnou dynamickou škálu (vyrovnanou ve všech patrech!), přitom jeho pojetí bezmezně zohledňovalo filozofickou dimenzi Brahmsovy kompozice a vycházelo z podstaty hudby, nikoli pouze z technické náročnosti a danosti partu. V těch okamžicích se tvář jinak velmi koncentrovaného houslisty rozsvítila jako Slunce po setrvání v dlouhých temnotách. Kolik úchvatných tónů, barev a nuancí vykouzlil Khachatryan ze svých houslí, bylo zbytečné počítat.

Sergej Khachatryan. (Foto: Ivan Korč)

Sergej Khachatryan si svou excelentní, pokornou a mistrovskou hrou vysloužil dlouhý, leč velmi povlovný standing ovation (tážu se, kolikrát se v Ostravě zvedá publikum při mělkých výkonech?). Jeho subtilní přídavek byl vzácným připomenutím arménské duchovní písně z 10. století. Tato volba za něj v podstatě dopověděla vše podstatné, co mně osobně chybělo jako poslední dílek do mozaiky, kterou jsem si během koncertu o tomto umělci vytvořil. Tak niterný, neokázalý a přirozeně krásný dodatek mohou darovat posluchačům jen ti nejlepší.

Z úvodního koncertu sezóny. (Foto: Ivan Korč)

Téměř to vypadá, že jsem vystřílel celý publicistický arzenál na první polovinu koncertu. Jenže překvapení se konalo i po obligátní občerstvovací pauze. Pohádka – suita z hudby k Zeyerově dramatické pohádce „Radúz a Mahulena“, op. 16 ukázala, že Janáčkova filharmonie má toho večera potenciál a kapacitu svůj výkon ještě vygradovat. A jakoby se opět jednou potvrdila často vágní hypotéza, že tuzemské skladatele české orchestry cítí a hrají přirozeně nejlépe, v Sukově romantické hudbě byl implicitní progres skutečně přítomný. Ať už to bylo v nádherném zvuku violončell, temném témbru dřev, teskném znění lesních rohů, tremolu viol či přesných a evokativních bicích nástrojích. Pohádka Josefa Suka vyzněla ideálně sladkobolně, orchestr spontánně přilnul k okouzlující hudbě tehdy třiadvacetiletého skladatele, souzněl a rezonoval s jeho průzračným a vroucným melodickým talentem tak, jak se sluší a patří. Nádherným houslovým sólem se blýsknul koncertní mistr Jakub Černohorský a mnoho dalších hráčů v melodicky výrazných partech (skvělý fagot a další dechy…).

Dirigent Vasilij Sinajski. (Foto: Ivan Korč)

Jedno jméno bylo prozatím zmíněno pouze marginálně. Dirigent Vasilij Sinajski byl po celou dobu koncertu spolehlivou roznětkou, katalyzátorem i koordinátorem mezi sólistou a filharmoniky, důrazným vyjednavačem, když se jednalo o zdánlivou distinkci, mezi jeho jasnou představou a aktuální situací. V některých momentech si Sinajski důrazně požádal o větší razanci, nebo naopak o subtilnější intimitu. Naopak, v okamžicích, kdy byl patrně spokojen s tím, co se orchestrálním plénu odehrává, povolil otěže a dopřál orchestru svobodu v samostatném modelování průběhu hudebního toku: usmíval se, hýřil radostí a vitalitou…

Podobná hudební chemie v pomyslné triádě orchestr – sólista – dirigent se sejde skutečně velmi vzácně. Jakoby to přítomní vycítili, spirála nevšedního zážitku je vedla ještě k požadavku přídavku: Dvořákovu Slovanskému tanci. V rytmu polky a osobité modifikaci lidové písničky Sil jsem proso na souvrati se Janáčkova filharmonie s dirigentem Sinajským a obecenstvem šibalsky a bryskně rozloučila. Doufám, že ne nadlouho. Byl to jeden z koncertů, na které se nezapomíná. Nezbývá, než si přát, že Khachatryana i Sinajského v Ostravě opět brzy uslyšíme. Zatím se můžeme těšit, že programová nabídka 66. sezony Janáčkovy filharmonie přinese podobné zážitky jako její výtečné symbolické zahájení.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.