Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Když mladým říkám, co se dělo po sametové revoluci a jakou jsme měli svobodu, tak mi nevěří, říká hudebník Rosťa Petřík

Když mladým říkám, co se dělo po sametové revoluci a jakou jsme měli svobodu, tak mi nevěří, říká hudebník Rosťa Petřík

7.11.2019 Hudba

Kapely Úspěch a Buřinky II a k tomu Praskání. To jsou hlavní hudební aktivity, pod kterými je podepsán Rosťa Petřík. Známý ostravský šoumen patří k těm, které není nutné do vyprávění nutit, takže jsme probrali řadu témat, jež souvisejí s uvedenými projekty. A navrch jsme přidali pár historek týkajících se třeba Colours of Ostrava, kde si Petřík vyzkoušel moderátorskou roli a mimo jiné se potkal s Robertem Plantem nebo africkým muzikantem Cheikhem Lö. Navíc se dočtete podrobnosti ke zřejmě poslednímu koncertu skupiny Buřinky III, který se uskuteční 9. listopadu v Ostravě-Třebovicích.

Zvětšit obrázek

Moderátor a hudebník Rosťa Petřík.
Foto: Faust77

Jaké aktivity v současné době naplňují tvůj hudební život?

Stále dělám Praskání, nicméně těch akcí, kdy si lidé zaplatí vstupné a přijdou si zatrsat, je čím dál tím méně. Hraji tedy většinou na svatbách, podnikových večírcích, na narozeninách a také v ostravském baru Čarodějky nebo jednou za čas v klubu Garáž v Ostravě. A pak je to samozřejmě kapela Úspěch, která mě naplňuje čím dál, tím víc. Zkonsolidovali jsme sestavu, máme čím dál více kšeftů. Úspěch je moje srdce, to je nejvíc.

Mimochodem jak velkou váhu vůbec přikládáš vlastním hudebním aktivitám? Považuješ se hlavně za muzikanta, nebo spíše za člověka, který je činný na hudební scéně, ale preferuje především moderování či akce typu Praskání?

Mám to tak nějak v jednom. Kdyby však byla jedna jediná cesta a byl bych tak zahlcen prací, tak by rozhodně vyhrál Úspěch. Když přijde nabídka na Praskání ve stejném dnu, jako by měl mít koncert Úspěch, tak i když vím, že za Praskání mám jako jednotlivec více peněz, tak vždy má Úspěch přednost. Praskání je fajn, člověk může pouštět nějaké desky, nicméně ta vlastní seberealizace tam není ani z desetiny jako na pódiu.

Kapela Úspěch by v současné době měla připravovat nové písně. Je tomu tak? Preferujete vlastní songy, nebo se zaměříte hlavně na coververze?

Je to tak, máme nové věci. V minulosti to bylo tak půl na půl, ale v současné době jsme se pochlapili a připravili jsme jeden nový cover a čtyři naše autorské skladby. Co se týká žánru, tak to je těžké určit, my si děláme prdel ze všeho. Když přijde dobrý nápad, který chytne, tak vůbec nepřemýšlíme, co vlastně hrajeme. Spíše máme pocit, že se to musí zahrát, protože je to veselé. My preferujeme veselé věci.

Je možné říci něco konkrétnějšího ke zmíněné předělávce?

Jde o známou píseň Guantanamera, jež má klasický nápěv, který chytne i mrtvého. Nápad přinesl náš nový kytarista Lukáš Niedoba, já jsem dodělal šest slok, takže na naše poměry je to dlouhá písnička, přičemž v refrénu se zpívá: „…mám kamaráda, které ho mamka má ráda…“ Je to krásný příběh o tom, jak mladý chlapec v partě jako jediný nemá zářez a zazvoní na svého kamaráda, který je sexuálně zdatný, a otevře mu jeho matka. No a dál už je třeba si tu píseň poslechnout… (smích)

To vypadá na lákavý příběh, nicméně fanoušci však také netrpělivě očekávají vaše album…

Nové album plánujeme, ale není to sranda. Pořád jsme byli něčím brzděni. Nejdříve jsme si říkali, že je čas, pak už zase bylo pozdě. Tentokrát do toho opravdu na jaře půjdeme. Uděláme to však malými krůčky, nejprve dvě, maximálně tři písničky.

Každopádně jsi už zmínil, že máte nového kytaristu, což značí, že v Úspěchu došlo k personálním změnám. Proč?

Po našem posledním koncertu, který jsme odehráli v Garáži v prosinci 2017, jsme pochopili, že každý jdeme někam jinam. Já jsem chtěl spíše do tvrdé muziky, Maroš s Míčkem (kytarista Marek Moroň a banjista Milan Janík – pozn. autora) chtěli asi dělat něco jiného. Výsledkem je, že já táhnu tu káru s Úspěchem dál, přičemž se po deseti letech vrátil Švejk (Alan Hudeček – pozn. autora), který hraje na baskytaru a je to jeden ze čtyř zakládajících členů kapely. Dalším členem je Honza Mates Sedláček, který nyní hraje na mandolínu. Tomáš Rossi už s námi hraje na bicí déle než deset let. To je člověk, kterému cokoliv ukážeš, tak na to umí zahrát. (smích) Také se stará o aranže. A přišel k nám Lukáš Niedoba, bývalý člen Naked Floor, pan advokát, který do kapely vnesl toho uklidňujícího ducha a mimo jiné je autorem dvou našich nových písní.

Původně jste však zkoušeli také s Bilosem z Malignant Tumour… Proč to s jeho angažováním nakonec nedopadlo?

S Bilosem máme výborný vztah. Když se potkáme, tak je to vždycky na dva dny, s ním to jinak nejde a myslím si, že kdyby s tebou seděl on, tak to stejné řekne o mně. Vždycky spolu někde skončíme a veselíme se… Bilos je skvělý člověk, dá se s ním debatovat o všem, což já miluji. Já jsem ho oslovil, zda by s námi nechtěl hrát. Bilos uvažoval asi pět sekund a říkal jasně. On se strašně zamiloval do naší písně Vražda srnky. Vždycky si tu skladbu chtěl s námi zahrát, což jsme mu splnili, na festivalu v Klimkovicích. Začali jsme vloni zkoušet, ale on pak musel do lázní, měl tam i nějaké koncerty s Malignant Tumour, přičemž my jsme potřebovali nacvičit nový repertoár. Nakonec jsme to museli rozpustit. Bylo to však v dobrém. Dodneška si voláme a přislíbil, že když bude mít čas, tak přijde i na náš letošní vánoční koncert do Garáže.

Otočme list a věnujme se nyní další kapele, ve které jsi působil, a to Buřinky II. V sobotu 9. listopadu by měl proběhnout poslední koncert skupiny Buřinky III. vzhledem k tomu, že letos zemřel zakládající člen této kapely Libor „Smejči“ Smejkal. Můžeš prozradit více o této akci?

Bude to naprosto výjimečná akce. Buřinky II, potažmo Buřinky III to je kus mého života, a nejenom pro mě. Možná jsem si ani neuvědomil, kolik jsme tady zanechali vzpomínek a stop. Pořád potkávám lidi, kteří mi říkají, že dodnes poslouchají naše nahrávky. My jsme tím žili tak nějak normálně a netušili jsme, že můžeme oslovit tolik lidí. Smejči ten boj bohužel letos prohrál, takže tento koncert je pocta pro něj. Kdybych já Libora nepotkal, tak bych se nikdy nevěnoval muzice. Pro mě to asi byl nejdůležitější člověk v životě, co se muziky týká.

Tomu rozumím…

Libor byl fantastický kumpán, i proto se akce jmenuje Smejči forever  a bude se konat v restauraci U Pošty v Ostravě-Třebovicích, kde jsme vlastně měli jeden z prvních koncertů Buřinek a kde se vždycky punkovalo o sto šest. Bude hrát ještě Čierne more a spřátelený Štolwerk. No a my zahrajeme buřinkovské věci. Patrně naposled. Mám pocit, že už nikdy takhle nebudou Buřinky hrát. Party, které zpíval Smejči, si se Švejkem asi rozdělíme půl na půl. Také se po dlouhé době vrátí Šíp (Dalibor Pyš – pozn. autora), který s námi hrával na housle ve staré sestavě.

Podílel ses také na albu Mrtvot od skupiny Buřinky II. Neuvažujete třeba o znovuvydání toho počinu, třeba i s nějakými bonusy? Jsou z té doby nějaké oficiálně neznámé písně, které by bylo možné vydat?

Popravdě řečeno vůbec nevím, jestli se zachovaly ty původní nahrávky, jestli by vůbec bylo možné to z čeho udělat. Pak jsme ještě jednou v Garáži s Marcelem Woodmanem nahrávali v té původní sestavě vše celé znovu, ale nakonec to z různých důvodů nevyšlo… Každopádně vím, že kluci udělali s Buřinkami III nějaké nové věci, jestli je však chtěli vydat, nebo budou vydávat, netuším. Ale co se týká starých Buřinek, tak můžu prozradit jednu absolutní novinku. Když jsme Mrtvot vydali, tak tehdy to byla nejprodávanější kazeta v Československu. Během čtrnácti dnů se prodalo všechno a my jsme mysleli, že už nemáme nic. Nedávno se mi však ozval kamarád s tím, že na půdě našel kufr se 100 originálními kazetami alba Mrtvot. Sice nevím, zda hrají, ale budu se snažit, aby toho 9. listopadu přijel. Myslím si, že by o to mohl být zájem…

O tom rozhodně nepochybuji. Dále jste s Buřinkami II připravili film Maybe…? Když se v současnosti člověk na ten snímek podívá, tak se mu lehce může vybavit známý slogan: Kdo si pamatuje 90. léta, neprožil je naplno… Jaké vzpomínky se ti na tento film vybaví?

Ty nejlepší. Kdo nezažil začátky 90. let, tak nechápe, v čem my jsme žili. To si vůbec nikdo nedokáže představit, jak bylo všechno možné. Nikdo nikoho neosočoval, nebyly zákazy. To, co se v současnosti děje, je pekelné. Tehdy to byla svoboda. My jsme ji opravdu zažili v tom nejlepším věku a momentálně ti lidi, kteří si to pamatují, pomalu umírají. A já když těm mladým vykládám, co se dělo, tak když u stolu nesedí další dva, kteří mi to dosvědčí, tak mi nikdo nevěří… To byly neuvěřitelné věci a v tomto klimatu vznikalo Maybe…?

Které historky ti nejvíce utkvěly v paměti?

Přišli jsme třeba na koupaliště, měli jsme kameru, řekli jim, že tam chceme jezdit na loďkách a natáčet, tak ředitel někam zavolal a plavčíci vyhnali lidi z vody. No a my tam půl den točili. Takhle to fungovalo celý film. Přišli jsme třeba do nějaké hospody, řekli jsme, že jsme Buřinky a že chceme natáčet, tak oni nám vyklidili hospodu. V Šilheřovicích nám vyklidili golfové hřiště, abychom si tam mohli zahrát golf a natočit to. Takové mám vzpomínky. Možná jsme to lehce zneužívali, ale nikdy ne tak, aby z toho byl nějaký průser.

Jak hodnotíš ostravskou hudební scénu? V čem jsou její specifika?  

V Ostravě se rozhodně dělá výborný jazz. Ti kluci se i díky Borisi Urbánkovi naučili hrát, hrají famózně a působí ve spoustě orchestrů. Já netvrdím, že to v Praze není, ale specifikum Ostravy je, a ať se mi lidi klidně smějí, že jsme prostě jiní, jsme přímočařejší, upřímnější a o tom je i ta hudba, která se tady dělá. Dodnes tvrdím, že kdyby kluci z Butů žili v Praze, tak jsou dlouhodobě nejlepší kapela v Česku a nikdo je z toho piedestalu nesundá, dokud budou žít. Ale chtěli zůstat tady, protože jsou takoví. A pro mě jsou Buty asi nejlepší kapela, kterou jsem v Česku v životě slyšel.

Mnoho let jsi byl také členem týmu, který připravuje festival Colours of Ostrava…

To je pravda, ale Colours se změnil, co se vedení týká. Zlata Holušová tam pořád působí jako styčný bod toho všeho, ale z té party, která tam byla na začátku, už nezůstal kámen na kameni. V současnosti tam panují úplně jiné vztahy. Je to, jako bys prodal pekárnu a koupil sis fabriku na pečivo. Už to nemůže být stejné. Akorát mě mrzí, že ti lidi, kteří tu pekárnu budovali, už tam nejsou. A to nemluvím za sebe, ale spíše za ty ostatní.

Jak k tomu došlo?

Trend je ten, že v Szegedu ani na jiných evropských festivalech se neuvádí, tak ani Colours nebudou mít moderátora hlavní stage. Kromě čtyř jsem moderoval asi všechny ročníky, ale třeba letos se mi ani nikdo neozval. A upřímně ti řeknu, že mě to štve. Ani ne z toho důvodu, že bych se někam cpal, ale spíše proto, že nikdo nebyl schopný říci díky a nechceš volňáska na The Cure? Tedy spíše mě to mrzí… Pozor! Colours pro mě udělal hrozně moc, já jsem tam zažil věci, na které v životě nezapomenu, a nebýt Zlaty Holušové, tak tam nejsem, ale na druhé straně pak je tu umění pracovat s lidmi, kteří pro tebe něco udělali. A je smutné, že se zapomíná. To by se nemělo.

Jaké jsou to tedy ty zážitky, na které nikdy nezapomeneš?

Led Zeppelin jsou pro mě jedna ze tří nej kapel. A kdyby mi někdo před sametovou revolucí řekl, že v Ostravě bude hrát Robert Plant, že já ho budu uvádět, že si s ním dám slivovici, on mi potřese rukou, tak bych si myslel, že si ze mě dělá prdel. A tohle se mi splnilo. Bohužel neumím dobře anglicky, tak asi pochopíš, jak mě štvalo, že jsem nemohl přiložit nějakou svou historku. Ale díky Pepovi Podstatovi, což je aktuálně ředitel Českého rozhlasu Ostrava a se kterým jsem začínal s Práskáním, jsem rozuměl více, než jen kdybych stříhal ušima. Dali jsme si s Plantem slivovici, do které se úplně zamiloval. To bylo úžasné. On vůbec nedokázal pochopit, že se to pálí v chalupách. Pořád tvrdil, že nás všechny jednou zavřou. Ale teď si vlastně uvědomuji, že on je dle mého soudu také veliký vizionář, protože ono se to blíží a podle těch nových zákonů, které se chystají, se to může stát…

Jistě to není jediná historka…

Jednou, když jsme měli na Slezskoostravském hradě, jak já říkám, dočesnou, jsem asi ve dvě nebo ve tři ráno narazil na skupinku lidí, kteří se ztratili. Nevěděli, kde je hotel Imperial. Tak jim říkám, ať jdou se mnou, že jim určitě někdo poradí. No a vyklubali se z nich  Cheikh Lö a jeho kapela. Taxikář pak na ně čekal asi do 7.30 hodin. (smích) Cheikh Lö je africký bůh reggae. Černoch s bílými dlaněmi, s dredy až někam po kotník, on je navíc ještě duchovní guru. Když nekoncertuje, tak za ním jezdí děti s různými zdravotními problémy. No a společně jsme všichni hráli, zpívali a popíjeli. Cheikh Lö si oblíbil písničku Kač, Kač, Kač, Kačena a ptal se nás, zda někomu patří a zda by ji mohl hrát. Neustále ji zpíval dokola. Akorát si upravil refrén a zpíval „…Mar, Mar, Mar, Maroko…“ To bylo největší setkání. On se moc nedotýká lidí a já mám dodnes fotky, kdy mě ve finále objal. Dokonce mě s nimi tahal na šnůru, že jedou po Evropě, že mě vrátí, že se nemusím bát, a to věděl, že neumím anglicky ani francouzsky. Bylo to prostě souznění. Na to se nedá zapomenout.

Další z tvých aktivit je Praskání. Co děláš pro to, aby Praskání nebylo rutinou? Proč si myslíš, že tato akce je stále oblíbená?

Ve své podstatě to rutina je, ale vždy si najdeš něco, co tě na tom prostě baví. Kdyby tě to nebavilo, tak by to lidi prokoukli… Domnívám se, že Praskání je oblíbené, protože tam jsou vzpomínky. Celé je to postaveno na vzpomínkách. Byli jsme mladí a bylo nám dobře. To je takový systém, který se nedá zradit. To můžeš akorát posrat tím, že pustíš nové věci. (smích) V současnosti však chodí čím dál více těch mladších, což je logické, a já se jim mnohdy ani nezavděčím. Když jsem v roce 1992 udělal první Praskání, tak jsme hráli písničky staré patnáct let. A já tvrdím dodnes, že Praskání je všechno, co je starší patnácti let. To znamená, že písničky třeba z roku 2000 jsou už Praskání. A to je hudba, která se mě až tak nedotýkala, i když tam byly světlé výjimky. V podstatě Praskání je pro mě čím dál tím těžší. Mně zavolají lidi ohledně nějakých svateb či večírků, nabízejí hodně peněz a ten rozhovor vypadá asi nějak takhle: Víte, co si objednáváte? Víte, že nehraji Michala Davida a věci z rádií?  No, nevíme… Ale my vám dáme více peněz… Tak se nezlobte, ale tohle já nebudu dělat…

Mimochodem přemýšlel jsi už o tom, jak by měla vypadat akce k třicetinám Práskání, které se pomalu, ale jistě blíží?

Teď jsi mě rozesmál… Letos to padá opravdu ve velkém, opustili mě nejlepší kumpáni, dokonce dva nejlepší, které jsem poznal, těch lidí je fakt hodně. A ty se ptáš, co bude za tři roky. Já nevím, zda ti lidé, které chci pozvat, ještě budou žít. Nevím, co za tři roky bude se mnou… Jestli se dožiju období, kdy se to bude blížit, a já budu v dobré kondici, tak se asi domluvím s lidmi, kteří v té době nebudou na ARO. (smích) Takhle bych udělal. Samozřejmě to chci udělat a mám dokonce pocit, že bych touto akcí Praskání uzavřel. Uvidíme.

Na které tři hudební počiny, které jsou spojeny s tvým jménem a do kterých ses aktivně zapojil, jsi nejvíce pyšný?

To je těžké. Asi to jsou ty dvě kapely, se kterými jsem hrál. Buřinky to byl neuvěřitelný život. A jsme zase u toho. Už není moc svědků těch neuvěřitelných příhod. Třeba jsme zapálili pódium ve Valašském Meziříčí, to hořelo a lidi tleskali, protože si mysleli, že to je tak domluveno. To byly úžasné věci. A samozřejmě Úspěch, protože s Úspěchem jsme zažili, zažíváme a pevně věřím, že budeme zažívat ještě spoustu dobrého. S Praskáním jsem taky zažil hodně, včetně hraní na Miss World Junior v Praze, kde jsem hrál pro několik tisíc lidí, ale určitě jsem pyšný na tu muziku. Některé věci se povedly. A vlastně víš, na co jsem pyšný? A to jsem zažil nejednou. Jedeš v tramvaji a někdo cituje frázi z tvého deníčku (součástí koncertů Úspěchu bývá také čtení improvizovaných příběhů – pozn. autora). A ty stojíš vedle něho a směješ se, protože víš, žes to napsal a že to mezi lidmi takhle koluje. To se mi stalo několikrát. Ty hlášky stále fungují.

Máš ještě nějaké nesplněné hudební sny?

Asi jo, chtěl bych s Úspěchem udělat ještě nějakou pořádnou šňůru, takových deset koncertů po České republice s tím klasickým bigbítovým životem, že nám bude zle, ale že všechno vyjde, jak má. (smích) Na to se těším. Jeden ze snů si pak splním na vánočním koncertu Úspěchu, který se bude konat 27. prosince v ostravském klubu Garáž, kde si zazpívám s Petrem Fialou z Mňágy a Žďorp. Známe se hodně dlouho, dokonce mě v minulosti požádal o jeden text na desku a jsem rád, že si s Petrem zazpívám na pódiu. To jsem vždycky chtěl. Mimochodem dalším hostem bude Petr Bende. To je také vynikající muzikant a hlavně skvělý člověk. Vedle Tomáše Rossiho druhý super instrumentalista, který hraje úplně na všechno a na všechno hraje dobře.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.