Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Zapomeňte na žánry, hudba je o něčem jiném. Hradec ovládli Houpací koně, Jan Spálený i vzpomínky na Jitku Šuranskou

Zapomeňte na žánry, hudba je o něčem jiném. Hradec ovládli Houpací koně, Jan Spálený i vzpomínky na Jitku Šuranskou

10.11.2019 Hudba

Winter Eddition. Festival Hradecký slunovrat na pohádkovém zámku v Hradci nad Moravicí zaklepal na dveře do zimy důraznou a přemýšlivou programovou linií, která přinesla lidem teplo, světlo a lásku. Sobotní line-up svedl na jedno pódium kapelu Helemese, Stinku, Houpací koně a Jana Spáleného s kapelou ASPM. A také bytostně šťastnou Helu Jombíkovou, jejíž křehký hlas a básně se provlékaly večerem, kterému zůstane navždy otištěna v erbu stříbřitá duše Jitky Šuranské.

Zvětšit obrázek

Jiří Imlauf z kapely Houpací koně na zimním Hradeckém slunovratu.
Foto: Zdeněk Kamrla

„No tak mám diagnózu“, konstatuje se v názvu sbírky básní Hely Jombíkové, která se musí vyrovnávat se závažným onemocněním. Jenomže ona se rozhodla se své nemoci nepoddat. Právě této statečné ženě, jež by podle lékařského vyjádření měla hlavně sedět a čekat na to nejhorší, festival Hradecký slunovrat díky úspěšné crowdfundingové kampani splnil hned několik snů. Nejen, že vybral v neuvěřitelně krátké době potřebnou částku (potřebnou je vágní slovo, solidarita a provázanost komunity kolem Hradeckého slunovratu dokáže zázraky a ve skutečnosti se vybralo mnohem víc) na zakoupení invalidního vozíku.

Paní Hela také dostala možnost představit o pauzách mezi jednotlivými účinkujícími své básně, které ukázaly její odhodlání a víru, s níž dala vale lhostejnosti a pasivitě. Společný projekt vozíku pro paní Helu vznikl z iniciativy Charity Opava a Hradeckého slunovratu a je jedním z důkazů, proč má tento festival stále větší ohlas a přínos nejen v kulturní, ale i společenské a sociologické sféře.

Hela Jombíková na Hradeckém slunovratu. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Energický start Hradeckého slunovratu, jenž byl věnován památce Jitky Šuranské, obstarala šanson-punková kapela Helemese, která produkuje úderný hospodský šraml s příměsí ska a blues. Helemese předvedli svou typickou jízdu: akordeonista Jirka Hilčer se točil kolem své osy, Matyáš Zamazal vystřihl na basu pěkné sólíčko, zpěvačka Barbara Ninečková se opřela do svého mohutného altu a bylo po starostech.

Roztančená, nespoutaná a živelná hra kapely Helemese vychází z lidových kořenů a jejich ironické texty dokáží svéráz národní identity a příběhy ze života zdařile a vtipně pojmenovat i parafrázovat. Z nového alba Bublinky zazněly například písně Prase či Bagr, kapela předvedla dobrou souhru, bohužel zvuk nebyl příliš ideální a zpěv i jednotlivé nástroje byly často nekonkrétní.

Z koncertu kapely Helemese. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Následovala Stinka, která letos přišla s novým albem Neviňátko. Charismatická zpěvačka, textařka a výtvarnice na něm poutá neotřelým zvukem a silným hudebním i textovým materiálem, který svědčí o velké osobitosti a originalitě.

Kdo desku Neviňátko slyšel, mohl být z kapely kolem Stinky trochu v rozpacích: to, co se linulo z nástrojů mladíků kolem frontmanky, mne naživo příliš nepřesvědčilo. Jakoby absentovala ona zvuková objevnost a radikálnost, explicitně přítomná na albu. Na druhou stranu, v porovnání s první kapelou byl zvuk konkrétní a čitelný.

Stinka na Hradeckém slunovratu. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Stinka v písních střídala kytaru a klávesy značky Yamaha s typickým zvukem à la 80. léta. Živě potvrdila, že se její hlas vyznačuje stejně rozpínavou škálou výrazu (od sametové něhy po nabroušené nože) a rozsahu jako na nahrávce. Písně jako Neviňátko či Autosvět z aktuální desky jasně přesvědčily o tom, že alternativní scéna není na osobnosti rozhodně chudá. Škoda, že reakce publika na její skvělý set byla poměrně vlažná, což osobně přikládám lehce introvertní komunikaci Stinky s publikem, spíše než pochybnostem o kvalitě její tvorby.

Když po pauze na pódium přišli severočeští Houpací koně, bylo ihned po první písni jasné, že si publikum Hradeckého slunovratu našlo své nové hrdiny. Už zvuková zkouška legendární formace byla ukázkovou čtvrthodinkou, „jak to má vypadat“. Následující hodinový set v jejich podání patřil k nejsvětlejším bodům dosavadní festivalové historie, během něhož zazněly největší pecky z nadčasového letošního alba Desolation peak v čele s vlajkovou lodí – hypertrofickou perlou Hyde a dalšími skvosty. Zpěvák, textař a básník Jiří Imlauf se pro pódium narodil, je to rozený vypravěč a dokáže si získat publikum svou nestrojeností a feelingem, jimž je naprosto cizí jakýkoli kalkul nebo manipulace.

Jiří Imlauf. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Kapela měla s ohledem na ošemetnou akustiku sálu Velké dvorany luxusní zvuk, předvedla také sofistikované sborové vokály a svou nestárnoucí poetiku ve stylu new wave a indie rocku. Imlauf se ze svých osobních peklíček vyzpívává a jeho texty patří k tomu zásadnímu, co lze dnes slyšet. Absolutní profesionalita, nasazení a euforie střídaná s poryvy zimničné melancholie a marnosti. To jsou Houpací koně a takové si je roztančený dav, který se nahrnul pod pódium a spoluvytvářel nekompromisní tempo koncertu, zamiloval.

Závěr Zimního slunovratu patřil mistrům. Jan Spálený a ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů) jsou na hudební scéně už pár desítek let. Nezapomenu nikdy na okamžik, kdy jsem objevil jeho úžasná nezvalovská alba Edison a Signály času. Od té doby se stal Spálený doslova ikonickou postavou české hudební scény, kterou nelze nikam začlenit. V jeho muzice a textech jde především o sdělení a příběh. Jestli má bluesovou, dixielandovou, jazzovou, swingovou, rockandrollovou či jakou chcete příchuť, to už záleží na citu a invenci, které mu nikdy nechyběly.

Jan Spálený. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Letos šestasedmdesátiletý muzikant přišel s nahrávkou nazvanou s jeho příznačnou ironií Nemůžu popadnout tvůj dech. Ta přináší skladby, které představují vrchol koncertů ASPM, jak je kapela v průběhu let hrála a měnila a cizelovala na koncertech. Jan Spálený u svého piana značky Korg se svým typickým, šeptavě otřískaným zpěvem, vibrafonové kudrlinky Radka Krampla (žáka geniálního vibrafonisty Karla Velebného), vyšívaná rytmika tuby a bicích, to vše i  mnoho dalšího bylo spolehlivou zárukou pohodového, příjemného a smířlivého závěru zimní edice Hradeckého slunovratu.

Spálený toho během svého vystoupení mnoho nenamluvil, během hry pokašlával a zřejmě nebyl v nejlepší zdravotní kondici. Jednu důležitou poznámku si však neodpustil a ta stojí skutečně za zapamatování. Jako všechny ostatní kapely večera Spálený zmínil nedávno zesnulou houslistku Jitku Šuranskou, jejíž fotografii v pravém rohu pódia během celého večera častokrát našly jistě nejen mé oči. Jan Spálený mimo jiné řekl: „Jitka Šuranská patřila k těm, kteří pochopili, že žánrové přehrady jsou jenom taková šaškárna. Že hudba je o něčem jiném.“

Fotografie Jitky Šuranské. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Výstižnější charakteristiku této milované a uznávané osobnosti a člověka s otevřenou náručí a srdcem si nelze ani přát. Filozofie Hradeckého slunovratu s ní kráčí  v rovnováze a souznění. Tak mu přejme, ať je na té cestě stále pevný v kramflecích, odvážný v dramaturgických sondách a důrazný a spravedlivý v názorových postojích. Je to pro čím dál více lidí opravdu hodně důležité a podstatné.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.