Ta soutěž ze mě udělala trošku jiného člověka, říká stříbrná SuperStar Eliška Rusková z Orlové

Co je nového v hudebním životě Elišky Ruskové?

Co se týče alba, zatím žádné nechystám. Chtěla bych připravit EP, kde bude pár písní, se kterými se budu chtít ukázat. Samozřejmě než samotné EP vyjde, určitě se na mém YouTube kanálu budete moct těšit na nové videoklipy.

Dá se předpokládat, že vám aktuálně songy nabízí asi vícero autorů. Podle čeho si vybíráte písně na zmíněné EP?

V tento moment pracuju hlavně s mým přítelem Marthym Duffkem, který je členem chlapecké kapely Realita. Jedna píseň by měla vyjít už v únoru. Určitě mi nejde o to, jak moc je ten člověk známý. Hlavní je, aby mě písnička bavila a měla pro mě samotnou nějaký význam.

Co se týká stylového zaměření, chcete se nadále pohybovat v popové, případně nějaké taneční oblasti? Nebo hodláte mít na nahrávce třeba i rockové, soulové nebo dokonce swingové skladby?

Rockové písničky mě neskutečně baví, takže si myslím a doufám v to, že na albu nebude jen pop.

Jedním z vašich prozatím známých singlů je píseň El Latino. Bylo už vaším prvotním cílem mít takový song s příjemnou, sluncem zalitou a optimistickou atmosférou, který dokáže zahřát a pohladit i v zimním období a z něhož neustále sálá jistá vřelost, nebo jste se do finální podoby této skladby propracovávali až postupně? Co mělo největší vliv na výslednou podobu skladby?

Od začátku z tohohle songu měla být cítit pozitivní energie, aby to lidi bavilo, i když bude sníh. Kdykoliv si člověk bude chtít zatancovat, aby si vzpomněl, že na tuhle písničku to jde. Finální zpěv se nahrával, když jsme přiletěli z Řecka, kde se točil klip. Tehdy jsem byla plná sluníčka.

Každopádně v souvislosti s touto písní jste mimo jiné uvedla, že skladba vznikla i z toho důvodu, že když skončila soutěž SuperStar, tak jste byla smutná a myslela jste si, že už vás nic takového nepotká. To zní poněkud rezignovaně. Přece člověk by se měl těšit na každý den, nebo ne?

Samozřejmě, já za tu dobu, co skončila SuperStar, zažila neskutečně moc úžasných chvil. Ale byla to pro mě asi největší zkušenost, potkala jsem spoustu lidí, které bych jen tak nepotkala, a jsem za to vděčná. Ta soutěž ze mě udělala trošku jiného člověka, protože jsem v patnácti letech zažívala něco, co v tomto věku jen tak někdo nezažije.

Přihlásit se do takové soutěže v patnácti letech chce jistou odvahu a je to rozhodně chvályhodné. Nicméně kde se ta odvaha, zdravé sebevědomí a určitá ctižádost ve vás vzaly? Co děláte pro to, aby vás tyto atributy provázely stále?   

Moje celá rodina mě vždycky podporovala na sto procent. Já jsem si od malička říkala, že se do této soutěže přihlásím, až budu dospělá, ale nějak to přišlo samo. Odvážná jsem byla asi vždycky, od malička jsem chodila na různé soutěže, nejen co se týká hudby, ale i sportovní. Byla jsem a stále jsem trošku soutěživá, ale vždycky mi stačilo, když budu stát na bedně.

Asi ne každý z Orlové, případně z podobně velké města, přemýšlí o tom, že chce v dobrém slova smyslu „dobýt svět“. Vy jste se k tomu odhodlala… Chcete tedy být i nějakou mluvčí vaší generace, tou, která chce inspirovat vaše vrstevníky, tou, která chce překonávat překážky, před kterými mnozí řeknou „to nejde“, nebo je pro vás přijatelnější jít raději po nějaké osvědčené, ale vyšlapané cestě?

Určitě chci lidem v mém věku ukázat, že je hloupost se vzdávat věcí, o kterých si myslí, že jsou nedosažitelné. Všechno jde, když se člověk snaží. Samozřejmě to nikdo neudělá za nás, a to je na tom to krásné.

Také si však přiznejme, že těch, kteří účinkovali v tuzemských hudebních soutěžích a dlouhodobě se prosadili na české hudební scéně, moc není. Proč byste se tedy měla prosadit zrovna vy?

Myslím si, že každý je tvůrce svého štěstí. Jde o to, jak moc to člověk chce. Myslet si, že po skončení soutěže se hned začnou ozývat firmy, je opravdu hloupost. Všechno si musíte zařídit sami a hlavně pořádně popřemýšlet, s jakými lidmi chcete pracovat.

Co tedy budete za deset či patnáct let považovat za úspěch?

Úspěch pro každého umělce či muzikanta je, když vyprodá nějakou arénu. Když si fanoušci koupí lístek přímo na vás. Pro mě bude úspěch i to, když udělám vlastní značku či merch, který si fanoušci budou kupovat a tím mě podporovat.

Hodláte prorazit výhradně na české scéně, nebo plánujete také skladby v angličtině s tím, že by vás lákalo uspět i v zahraničí? 

V angličtině vydávat písničky nechci. Třeba feat bych určitě zvládla, a kdyby byla dobrá písnička, šla bych do toho. Ale priorita je pro mě Česko.

Máte za sebou také účinkování ve vyprodané O2 areně, kde jste vystoupila jako host Leoše Mareše. V čem tato vystoupení měla pro vás největší přínos?

Stát před 20 000 lidmi (smích)… I když to byla jedna píseň, tak to, jak jsem se cítila na podiu, bylo nepopsatelné. Co mi to dalo, je asi to, že budu dělat všechno pro to, ať tam jednou lidi přijdou jen na můj koncert.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že ať se v životě stalo cokoliv, člověk toho nesmí litovat… Což může být poněkud zavádějící… Jedna věc je, že už nelze nic vrátit zpátky, nicméně druhý úhel pohledu je ten, že pokud spácháme nějaký zločin, tak to přece není v pořádku. Člověk by si měl přiznat zodpovědnost za vlastní činy, ne?

Každý by měl v hloubi duše vědět, co je špatně a co ne. Ale v momentě, kdy se s vámi rozejde kluk nebo holka, nikdy člověk nesmí litovat toho, že s tím člověkem trávil nějaký svůj čas. Všechno zlé je pro něco dobré. Toho se držím.

Výrazný vliv na váš hudební život měla vaše učitelka zpěvu Tereza Vašutová Horáková. V čem hlavně vám pomohla?  

Ona sama mě přihlásila do soutěže, což znamená, že za všechno, co se teď děje, vděčím hlavně jí. Připravila mě na soutěž, jak jen mohla, a já jí za to děkuju.

Co vás čeká v nejbližší době?

Informace o všech koncertech najdete na mojí webové stránce www.eliskaruskova.eu, kde je všechno vypsané. Rovněž by měl brzy vyjít nový klip. A zanedlouho taky půjdu nahrávat do studia novou písničku. Tak uvidím, jak to všechno půjde. Držte mi palce.