Milan Bátor
Foto: Ivan Korč
Koncert s názvem Kouzelná noc přenášel živě Český rozhlas Vltava, což přineslo svá pozitiva v podobě absence courání opozdilců a striktního dodržení pauzy. Disciplinovanost panovala nejen díky stanoveným pravidlům, někteří, zejména starší lidé, neopustili z bezpečnostních důvodů ochranné pomůcky a koncert poslouchali v dusném ovzduší sálu s rouškami na ústech. Smekám před nimi, zkusil jsem to také, ale nemohl jsem téměř dýchat. Koncert zahájila Janáčkova filharmonie koncertní suitou Péleas a Melisanda Gabriela Fauré, jež byla původně určena k dramatu Maurice Maeterlincka.
Fauré byl zvláštní autor. Už ve své době byl považován za jakousi „relikvii“ pro svou lásku k církevním tóninám. Jeho hudba se vyznačuje něžností, aristokratickou jemností a zvláštní barevností. V jeho čtyřdílné suitě se Janáčkova filharmonie vydala po stopách příběhu, který fascinoval francouzské umělce (největší inspirací tímto literárním námětem je stejnojmenná opera Clauda Debussyho).
Dirigent Robert Jindra. (Foto: Ivan Korč)
Faurého hudba byla v podání orchestru pod taktovkou Jindry nařasená, zjemnělá a něžná. Daleko častěji se odvíjela v subtilní dynamice a jemném odstínění. Díky tomu vynikly i detaily v překrásné instrumentaci Faurého, která je neobyčejně štědrá k některým nástrojům. Rád bych upozornil na sametově lahodný hoboj ve druhé větě La fileuse (Andantino quasi Allegretto) s interjekcemi žesťů a dřev, půvabná byla rovněž melancholická Sicilianna s rozechvělou melodií příčné flétny a ostinatu harfy v hravém rozhovoru s dalšími nástroji. Každá věta Faurého suity má nezaměnitelné, originální kouzlo, které se zachmuří do pohroužené i heroické reflexe v závěrečné větě Melisandina smrt (Molto adagio).
Kateřina Kněžíková se představila nejprve v útlých pěti písních Maurice Ravela. Jeho Pět řeckých lidových melodií zahrnuje písně časově skromné, přesto však obsahují typickou představivost a temperament skladatele. Inspirace antickou kulturou a řeckou hudbou nebyla náhodná, vzpomeňme na Ravelovu podivuhodnou hudbu k baletu Dafnis a Chloe, kterou napsal pro slavné dílo Sergeje Ďagileva.
Z koncertu Kateřiny Kněžíková s JFO. (Foto: Ivan Korč)
Už při studiu na pařížské konzervatoři se Ravel setkal s Michelem-Dimitriem Calvocoressim, který se zajímal o tradiční řecký folklor. Calvocoressi identifikoval pět písní z ostrova Chios a Ravel k nim agilně vytvořil aranžmá a orchestraci. Písně Probuzení nevěsty, Tam dole u kostela, Který galán, Píseň sběračů čočky a Všichni se veselí zazpívala Kateřina Kněžíková s graciózním, apartním výrazem, kterému propůjčila své charisma. Písně plné života nádherně ilustrovaly základní lidské emoce freskovitým způsobem a přirozeností. Citlivě a nenásilně.
Jiný způsob komunikace hudby a textu zvolil s ohledem na symbolistickou poezii Ravelův předchůdce Henri Duparc. Jsem přesvědčen, že tento skladatel by byl býval daleko více znám, kdyby se ve svých sedmatřiceti letech nevzdal umělecké činnosti z důvodu nervového onemocnění. Výběr z jeho 17 písní, jež jsou obvykle na nahrávkách označeny jako „Melodies“, mohl zapůsobit na posluchače jako zjevení. Duparcovu hudbu charakterizuje úzké sepětí s texty předních francouzských básníků. Intenzivní výraz pramení ze správného frázování, ctí kantabilní melodičnost jazyka a dokáže nacházet překvapivé barevné nuance.
Z koncertu Kateřiny Kněžíková s JFO. (Foto: Ivan Korč)
Kdybych neznal Duparcovy melodie z nahrávek Emmanuela Cury a Sandry Chamoux, případně skvělých Camille Maurane a Lily Bienvenu, asi bych byl s včerejším provedením poměrně spokojen. Jenže, jak jsem už naznačil, co mohlo proběhnout, bohužel i přes úsilí a značný vklad všech protagonistů, nenastalo. Duparcovu introspektivní hudbu zahltila robustní instrumentace, která postrádala opalizující kouzlo tušeného a podvědomého.
Zpěvu Kateřiny Kněžíkové bylo hůře rozumět už během Ravelových písní. V písních Duparca jsem slyšel opravdu každé třetí až páté slovo a to jsem se hodně soustředil. Přitom sopranistka podala svůj zhruba standardní výkon, který se obvykle vyznačuje muzikalitou a smyslem pro srozumitelnou a zřetelnou interpretaci.
Není to jen otázka dynamického nepoměru orchestrálního a sólového partu, který se svou subtilností hodí daleko více ke komornímu ztvárnění. Akustika sálu Domu kultury po renovaci podlahy pódia získala bohužel negativní vlastnosti v podobě jakéhosi tříštění a rozplizlého zvuku, který zejména v silnější dynamice ztrácel na tvaru a zřetelnosti. Zkrátka a dobře: netuším, jak vyzněla akustika posluchačům Českého rozhlasu Vltava, kterou snímaly mikrofony, ale v sále měl zvuk k posluchačskému komfortu místy opravdu daleko.
Kateřina Kněžíková a Robert Jindra. (Foto: Ivan Korč)
Koncert po přestávce pokračoval skladbami Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Pohádkou Josefa Suka. Zejména Sukova kompozice je na repertoáru Janáčkovy filharmonie trvalkou a musím nerad konstatovat, že i přes velmi solidně a spolehlivě hrající orchestr jsem si nevychutnal tuto melodicky opojnou hudbu tak, jak by se patřilo. I zde byl zvuk orchestru místy nečitelný.
Rád bych doplnil, že mne můj posluchačský dojem velice mrzí. Ze srdce bych si přál odejít z prvního postkoronavirového koncertu Janáčkovy filharmonie nadšený a povzbuzený. Za normálních okolností by to bylo možné: solidně hrající filharmonie, profesionální pěvecký výkon Kněžíkové i spolehlivé vedení Jindry. To všechno bylo přítomno. Jenže podmínky v sále měly k normalitě dál než blíž. Akusticky nehostinné, dusné a nedýchatelné prostředí si posluchači a interpreti, po nichž se očekává nadprůměrný výkon, nezaslouží. A tak si budu dál klást otázku, jestli je akustika tohoto sálu opravdu vhodně uzpůsobena, vyřešena a připravena na nastávající sezonu. A pevně věřím, že ji budu moci s dalšími koncerty na podzim dementovat argumentačně jasnou odpovědí.
