Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Svět se vrací k normálu. Kateřina Kněžíková v Ostravě vystoupila s Janáčkovou filharmonií

Svět se vrací k normálu. Kateřina Kněžíková v Ostravě vystoupila s Janáčkovou filharmonií

20.6.2020 10:53 Hudba

Janáčkova filharmonie Ostrava v pátek odehrála první regulérní symfonický koncert po koronavirové pomlce. Okamžik bezmála slavnostní byl posvěcen nevšední dramaturgií, sólových partů se ujala sopranistka Kateřina Kněžíková, orchestr řídil essenský kapellmeister Robert Jindra. Postkoncert měl pohádkové kouzlo, v němž hrála svou roli symbolika toužebně očekávaného návratu, kontinuity a tradice.

Zvětšit obrázek

Kateřina Kněžíková v červnu 2020 v Ostravě.
Foto: Ivan Korč

Koncert s názvem Kouzelná noc přenášel živě Český rozhlas Vltava, což přineslo svá pozitiva v podobě absence courání opozdilců a striktního dodržení pauzy. Disciplinovanost panovala nejen díky stanoveným pravidlům, někteří, zejména starší lidé, neopustili z bezpečnostních důvodů ochranné pomůcky a koncert poslouchali v dusném ovzduší sálu s rouškami na ústech. Smekám před nimi, zkusil jsem to také, ale nemohl jsem téměř dýchat. Koncert zahájila Janáčkova filharmonie koncertní suitou Péleas a Melisanda Gabriela Fauré, jež byla původně určena k dramatu Maurice Maeterlincka.

Fauré byl zvláštní autor. Už ve své době byl považován za jakousi „relikvii“ pro svou lásku k církevním tóninám. Jeho hudba se vyznačuje něžností, aristokratickou jemností a zvláštní barevností. V jeho čtyřdílné suitě se Janáčkova filharmonie vydala po stopách příběhu, který fascinoval francouzské umělce (největší inspirací tímto literárním námětem je stejnojmenná opera Clauda Debussyho).

Dirigent Robert Jindra. (Foto: Ivan Korč)

Faurého hudba byla v podání orchestru pod taktovkou Jindry nařasená, zjemnělá a něžná. Daleko častěji se odvíjela v subtilní dynamice a jemném odstínění. Díky tomu vynikly i detaily v překrásné instrumentaci Faurého, která je neobyčejně štědrá k některým nástrojům. Rád bych upozornil na sametově lahodný hoboj ve druhé větě La fileuse (Andantino quasi Allegretto) s interjekcemi žesťů a dřev, půvabná byla rovněž melancholická Sicilianna s rozechvělou melodií příčné flétny a ostinatu harfy v hravém rozhovoru s dalšími nástroji. Každá věta Faurého suity má nezaměnitelné, originální kouzlo, které se zachmuří do pohroužené i heroické reflexe v závěrečné větě Melisandina smrt (Molto adagio).

Kateřina Kněžíková se představila nejprve v útlých pěti písních Maurice Ravela. Jeho Pět řeckých lidových melodií zahrnuje písně časově skromné, přesto však obsahují typickou představivost a temperament skladatele. Inspirace antickou kulturou a řeckou hudbou nebyla náhodná, vzpomeňme na Ravelovu podivuhodnou hudbu k baletu Dafnis a Chloe, kterou napsal pro slavné dílo Sergeje Ďagileva.

Z koncertu Kateřiny Kněžíková s JFO. (Foto: Ivan Korč)

Už při studiu na pařížské konzervatoři se Ravel setkal s Michelem-Dimitriem Calvocoressim, který se zajímal o tradiční řecký folklor. Calvocoressi identifikoval pět písní z ostrova Chios a Ravel k nim agilně vytvořil aranžmá a orchestraci. Písně Probuzení nevěsty, Tam dole u kostela, Který galán, Píseň sběračů čočky a Všichni se veselí zazpívala Kateřina Kněžíková s graciózním, apartním výrazem, kterému propůjčila své charisma. Písně plné života nádherně ilustrovaly základní lidské emoce freskovitým způsobem a přirozeností. Citlivě a nenásilně.

Jiný způsob komunikace hudby a textu zvolil s ohledem na symbolistickou poezii Ravelův předchůdce Henri Duparc. Jsem přesvědčen, že tento skladatel by byl býval daleko více znám, kdyby se ve svých sedmatřiceti letech nevzdal umělecké činnosti z důvodu nervového onemocnění. Výběr z jeho 17 písní, jež jsou obvykle na nahrávkách označeny jako „Melodies“, mohl zapůsobit na posluchače jako zjevení. Duparcovu hudbu charakterizuje úzké sepětí s texty předních francouzských básníků. Intenzivní výraz pramení ze správného frázování, ctí kantabilní melodičnost jazyka a dokáže nacházet překvapivé barevné nuance.

Z koncertu Kateřiny Kněžíková s JFO. (Foto: Ivan Korč)

Kdybych neznal Duparcovy melodie z nahrávek Emmanuela Cury a Sandry Chamoux, případně skvělých Camille Maurane a Lily Bienvenu, asi bych byl s včerejším provedením poměrně spokojen. Jenže, jak jsem už naznačil, co mohlo proběhnout, bohužel i přes úsilí a značný vklad všech protagonistů, nenastalo. Duparcovu introspektivní hudbu zahltila robustní instrumentace, která postrádala opalizující kouzlo tušeného a podvědomého.

Zpěvu Kateřiny Kněžíkové bylo hůře rozumět už během Ravelových písní. V písních Duparca jsem slyšel opravdu každé třetí až páté slovo a to jsem se hodně soustředil. Přitom sopranistka podala svůj zhruba standardní výkon, který se obvykle vyznačuje muzikalitou a smyslem pro srozumitelnou a zřetelnou interpretaci.

Není to jen otázka dynamického nepoměru orchestrálního a sólového partu, který se svou subtilností hodí daleko více ke komornímu ztvárnění. Akustika sálu Domu kultury po renovaci podlahy pódia získala bohužel negativní vlastnosti v podobě jakéhosi tříštění a rozplizlého zvuku, který zejména v silnější dynamice ztrácel na tvaru a zřetelnosti. Zkrátka a dobře: netuším, jak vyzněla akustika posluchačům Českého rozhlasu Vltava, kterou snímaly mikrofony, ale v sále měl zvuk k posluchačskému komfortu místy opravdu daleko.

Kateřina Kněžíková a Robert Jindra. (Foto: Ivan Korč)

Koncert po přestávce pokračoval skladbami Kouzelné noci Bohuslava Martinů a Pohádkou Josefa Suka. Zejména Sukova kompozice je na repertoáru Janáčkovy filharmonie trvalkou a musím nerad konstatovat, že i přes velmi solidně a spolehlivě hrající orchestr jsem si nevychutnal tuto melodicky opojnou hudbu tak, jak by se patřilo. I zde byl zvuk orchestru místy nečitelný.

Rád bych doplnil, že mne můj posluchačský dojem velice mrzí. Ze srdce bych si přál odejít z prvního postkoronavirového koncertu Janáčkovy filharmonie nadšený a povzbuzený. Za normálních okolností by to bylo možné: solidně hrající filharmonie, profesionální pěvecký výkon Kněžíkové i spolehlivé vedení Jindry. To všechno bylo přítomno. Jenže podmínky v sále měly k normalitě dál než blíž. Akusticky nehostinné, dusné a nedýchatelné prostředí si posluchači a interpreti, po nichž se očekává nadprůměrný výkon, nezaslouží. A tak si budu dál klást otázku, jestli je akustika tohoto sálu opravdu vhodně uzpůsobena, vyřešena a připravena na nastávající sezonu. A pevně věřím, že ji budu moci s dalšími koncerty na podzim dementovat argumentačně jasnou odpovědí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.