Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Hradecký slunovrat: Místo a čas, kde pobývat je krásné a obohacující

Hradecký slunovrat: Místo a čas, kde pobývat je krásné a obohacující

29.6.2020 Hudba

Hradecký slunovrat je festival, který se pro spoustu lidí stal nepostradatelnou a kultovní záležitostí. Naštěstí jej nepostihlo nařízení vlády a mohl se, byť v omezeném rozsahu, odehrát. Víkend 27. a 28. července se tak státní zámek v Hradci nad Moravicí stal opět přehlídkou toho nejzajímavějšího v české kultuře. Přesahová hudba, pozoruhodné osobnosti a lidé, kteří jsou otevření novým podnětům, inspiracím a objevům. To je filozofie, kterou se v červnovém dějství festivalu podařilo beze zbytku naplnit. 

Zvětšit obrázek

Zaplněné nádvoří Červeného zámku při koncertu kapely Heimat.
Foto: Zdeněk Kamrla

Kulturní festival lze dělat různými způsoby: může být zaměřen na konkrétní stylovou oblast, která zajímá konkrétní žánrové fanoušky. Pak se ovšem dá dělat festival, který reflektuje široké spektrum hudby různých stylů a žánrů, jejichž pojítkem je zřetelná výpovědní hodnota. Hradecký slunovrat ve dvou dnech opět potvrdil, že jej připravují lidé, kteří o muzice, kultuře a společenských fenoménech přemýšlejí. Nedělají věci tendenčně a zištně, ale nabízejí souvislosti a kontexty. Hudba a kultura obecně je především nepostradatelnou součástí života, která neakcentuje pouze zábavu a odpočinek, ale poskytuje také důležité svědectví o společnosti. Na Hradeckém slunovratu nechyběla ani jedna z těchto dvou dimenzí.

Jiří Pavlica při koncertu Hradišťanu. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Jak začít ohlédnutí za letošním Hradeckým slunovratem? Snad jedině vyprávěním, kudy vedla moje osobní festivalová cesta. Do značné míry byla vytyčena cíleně, ale přesto jí na několika rozcestích ovládla improvizace, která vedla k nečekaným zážitkům. Festival zahájil Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Kapela, jejíž unikátnost si vždy znovu potvrdím a uvědomím v živém kontaktu. Pavlica je skvělý vypravěč a společník, který dokáže s lidmi během koncertu vytvořit pevné pouto vzájemnosti, krásy a radosti z věcí, jež nás spojují i přesahují. Během vystoupení Hradišťanu došlo také ke křtu jejich nového koncertního dvojalba za přítomnosti šéfa hudebního vydavatelství Indies Milana Páleše. Samozřejmě, že nechyběly klíčové písně Hradišťanu včetně jedinečně zhudebněných klenotů geniální poezie básníka Jana Skácela. Nejsilnějším momentem bylo vystoupení duchovního správce hradecké farnosti Marcina Kierase, který pronesl modlitbu za Miladu Horákovou a všechny oběti totalitních režimů, po které Hradišťan zahrál píseň Mrtví na slova Jana Skácela. Sugestivní memento.

Z koncertu Nylon Jail. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Nylon Jail se vrátili na hudební scénu v nové sestavě. Jejich hypnotický rock a šamanský zpěvák nenechali nikoho na pochybách, že hudba je záležitostí nás všech. Jiří Jirák odzpíval značnou část koncertu pod pódiem přímo mezi lidmi. Prostě smazal ony hranice mezi umělcem a publikem a ukázal, že hudba je osobní, prostupná a nezná žádné bariéry. Hlas jako víno a skvělý feeling představila zpěvačka bratislavských Bluezodiac. Energický mix soulu, R&B a popu má v živém projevu kapely naprosto profesionální parametry, energii a příjemně čitelný zvuk.

Bluezodiac. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Stihnul jsem, byť jen telegraficky, i střípky z přednášky Pavla Kosatíka s názvem České století. Osobnost Kosatíka mi dává víru, že existuje snaha, vnímat naše dějiny a současné události nezkresleně a korektně. Aleš Macenauer alias Zapomněljsem ukázal, jak vypadá introvertní jesenické písničkářství, které se obklopuje sofistikovanou elektronikou. Jedním z největších zážitků pro mne bylo vystoupení Báry Zmekové s kapelou. Tato zpěvačka, skladatelka a textařka dokáže svět kolem sebe a uvnitř sebe proměnit v neobyčejně zajímavou, vrstevnatě básnickou výpověď. Cením si na ní i toho, že je osobitá, nezaměnitelná a dokáže setřít hranice mezi akustickou a elektronickou hudbou.

Bára Zmeková. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Pocitově tajemný, drásavě energický a dynamicky turbulentní rock je vlastní olomoucké kapele Dirty Old Dogs. Její zvuk se začíná vylupovat ze grungeových skořápek a získává punc autentičnosti a syrovosti projevu, která pramení z dobré synergie celé kapely.

Dirty Old Dogs. (Foto: Zdeněk Kamrla)

V jednoduchém folk-popu se vyjadřují Jananas, kteří odehráli energický koncert. Existuje jen málo kapel, které dokáží tak jako oni pobavit a uvolnit publikum.

Opavský Heimat jsou kapelou, která dospěla k magickému hudebnímu výrazu fúzí rituálně uhrančivé rytmiky a nařasené, do elementárních motivů osekané, zato však improvizačně tryskající melodiky. Jejich set patřil k nejsugestivnějším zážitkům a byl spolu s koncertem minus123 minut k zlatým hřebům prvního dne. Trio ve složení Zdeněk Bína, Fredrik Janáček a Dano Šoltis program hudební přehlídky v sobotu uzavřelo. Fanoušky kapely jistě velmi potěšil průřezový playlist, který se neorientoval pouze na songy z nové desky, ale nabídnul širší retrospektivu této jedinečné formace. Z hlediska kvality hráčských výkonů snad nelze dojít dál, než kam dospěli tito tři pánové. Jejich souhra, instrumentální dovednosti a feeling jsou skutečně mistrovské.

Minus123minut. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Nedělní poledne hudebně otevřeli frýdecko-místečtí Behind the Door. Bezvadná parta muzikantů, kteří mají několik výhod. Všichni umí psát velice dobrou hudbu (potěšily mne i kompozice nové posily kapely Ondřeje Valenty), všichni skvěle ovládají své nástroje a flétnista Láďa Muroň velmi pěkně dokáže hovořit a navázat nenucený kontakt s publikem. Jejich polední koncert byl příjemným, instrumentálně bravurním startem, který upoutal mimo jiné i na novou desku, jejíž vznik se rýsuje na podzim.

Behind the Door. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Robert Křesťan a Druhá tráva jsou absolutní legendou, kterou můžete postavit na kterýkoli světový hudební festival a ona se tam neztratí. Sofistikované texty a špičkové hudební ztvárnění jsou prostě pevninou, kterou v českém bluegrassu nikdo nevytvořil s větší precizností a umem.

Robert Křesťan. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Netradiční spojení nabídl koncert Marie Puttnerové, Petra Uviry a Martina Nováka. Trojice rozdílných osobností, které spojuje schopnost vidět pod povrch věcí a dát jim neuvěřitelně krásnou a ryzí podobu. Jejich koncert vynikal něžností, v náznacích podtrhnul detaily a v nevýslovném otevřel zřídla a zdroje lidové tvořivosti. Fascinující symbióza hlasu Puttnerové a kytar, na které hráli oba pánové neobyčejným způsobem. Jedinečný, neopakovatelný zážitek hodný záznamu na desku.

Diskuzní fórum druhého dne patřilo dvěma velkým osobnostem: kněz Zbigniew Jan Czendlik a armádní generál Petr Pavel přilákali stovky lidí. Osobní kontakt s generálem Pavlem mne přesvědčil, že se jedná o charakterního a inteligentního muže, který by byl českým prezidentem, za něhož bychom se nemuseli stydět. Doufejme, že si svou úvahu o kandidatuře, kterou během diskuze vyslovil, nerozmyslí.

Jakub Noha. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Tajný koncert zahájil muž v roušce a brýlích, z kterého se vyklubal Jakub Noha. Jeho vysoce vznětlivé, sugestivní písně se opírají o dramaticky vzletné texty a kdo Nohovy největší pecky jednou slyšel, už je nevypáčí nikdy z paměti. Tento pražský „Neil Young“ s elektrickou kytarou má pořád co říct, což se potvrdilo i tím, jak nadšeně ho přijali návštěvníci Hradeckého slunovratu. Noha zahájil své vystoupení písní Štěrbinou ve dveřích, přičemž nezapomněl zmínit, že tento song uvedla do obecného povědomí  skvělá coververze Vlasty Redla. Noha také zahrál průřez tím nejlepším ze své autorské tvorby.

Hudební část letního Slunovratu zakončila taneční legenda Ohm Square. Charlie One si po prvním songu jednoduchým a nekompromisním gestem připoutala publikum blíž k sobě a začal hodinový večírek plný spontánní energie, kterou prostory bývalé konírny Červeného zámku ještě nezažily.

Ohm Square. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Závěr patřil letos divadlu: Dejvické divadlo a šestice herců Ivan Trojan, Martin Myšička, Simona Babčáková, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková a Tomáš Jeřábek se divákům vepsala do srdcí jedinečně osobním způsobem. Jejich introspektivní i humorné úvahy o herecké profesi a soukromí, se nenásilně přetavily v osobní vyjádření smyslu lidské existence, úlohy svědomí a občanské zodpovědnosti. Magické prostředí nádvoří Červeného zámku, povlávající opona, blýskání na obzoru a pár dešťových kapek, líbající Ivan Trojan v první půli. Ve druhé pak neuvěřitelné herecké výkony a dramatizace vraždy Litviněnka, která v Havelkově režii a sugestivních kreacích brala dech. Také na obloze se děly věci: v Opavě i v Březové padaly z nebe provazy vody, ale nad Hradcem se bouře lámaly. Užasný, životní zážitek a osudová magie místa, prostoru a času, která jakoby byla řízena shůry…

Kolik jsem toho poztrácel cestou? Je toho tolik, že by si to zasloužilo druhou samostatnou recenzi. Například skvělé básně Kláry Goldstein, která je přednášela za soumraku na západní terese Bílého zámku a byl u toho i Beethoven a Mahler jako stěžejní leitmotivy některých básní. Pouze letecky jsem zaslechl kapely Rastafidli Orkestra, BBP Podzemní orchestr, aKamarádi a Hrozně, které svědomitě vybrali organizátoři Welcome scény. Potěšil mne také kreativní speed dating, na kterém se setkali dramaturgové a publicisté s kapelami a došlo k transparentní výměně zkušeností, názorů a kontaktů.

Z vystoupení Dejvického divadla. (Foto: Zdeněk Kamrla)

Možná jste si všimli, že jsem nepsal, kde ta či ona kapela vystoupila, ačkoli program cirkuloval mezi Welcome scénou, nádvořím Červeného zámku a konírnami v podzámčí. Je to proto, že kvalita všech scén byla naprosto srovnatelná a nepotřebuje tudíž dělení na „hlavní“ a „vedlejší“ apod. Sluší se pochválit organizátory Welcome scény Ondru Oborného a Milana Tesaře z rádia Progras, kteří z neuvěřitelné záplavy více než 200 kapel vybrali tak, aby zůstala zachována co největší žánrová pestrost současné hudby. Úctu si zaslouží Magdaléna Hájková za důmyslnou dramaturgii Salonu Mechtilde, který i letos patřil k pilířům Hradeckého slunovratu a hostil osobnosti, jejichž názory a vnímání světa mi v mnohém otevřely oči a objasnily otázky. Vědomí, že každý jsme jiný a přesto se spolu dokážeme domluvit a najít východisko k rozpoznání dobrého od zlého.

Samozřejmě největší poděkování si zaslouží šéf Hradeckého slunovratu Vašek Müller a celý jeho tým za to, že to nevzdali a vytvořili přes všechny překážky a úskalí naprosto plnohodnotný festival. Domnívám se, že dali lidem naději, že má smysl se potkávat, aniž by někdo cokoli bagatelizoval a zlehčoval. Před nemocemi fyzickými a psychickými nás neuchrání restrikce a nařízení, ale aktivní prevence, solidarita, ohleduplnost a schopnost přemýšlet a vyhodnocovat věci správně. Tyto přívlastky festival nosí ve svém erbu a osobně jsem během své cesty nepotkal nikoho, kdo by jejich akceptováním nějak strádal.

První dějství Hradeckého slunovratu je minulostí. Je to však minulost, na kterou se bude dlouho a v dobrém vzpomínat. Minimálně do druhého dějství festivalu, které je plánovano na podzim.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.