Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Petr Uvira poskládal ze střípků vzpomínek na Jitku Šuranskou překvapivě silné album

Petr Uvira poskládal ze střípků vzpomínek na Jitku Šuranskou překvapivě silné album

30.10.2020 Hudba

Kolekci sedmi písniček zveřejnil ve středu 28. října 2020 opavský kytarista Petr Uvira. Datum vydání bezejmenného minialba, které je ke stažení zdarma, nevybral náhodou. Věnováno je fenomenální houslistce a držitelce tří Cen Anděl Jitce Šuranské, která přesně před rokem, 28. října 2019, po krátké těžké nemoci zemřela ve věku pouhých 41 let. Písně na albu jsou fragmentem připravované desky dua Šuranská-Uvira, která už nikdy nebude moci být natočena. Možná ale muzikantská duše Jitky Šuranské na nahrávání hudby odněkud z věčnosti dohlížela a jejího autora nepostřehnutelně vedla.

Zvětšit obrázek

Petr Uvira a Jitka Šuranská během vystoupení na Hradeckém slunovratu.
Foto: Alois Francek

Duo Šuranská-Uvira je neodmyslitelně spjato s festivalem Hradecký slunovrat. Jitku Šuranskou, která zde pravidelně a ráda hrávala, dal s kytaristou skupiny Ladě Petrem Uvirou cíleně dohromady ředitel festivalu Václav Müller. „A ukázalo se, že to spojení funguje opravdu výborně a je inspirativní pro oba tyto skvělé muzikanty,“ říká Václav Müller, na jehož chalupě duo vytvořilo první společný materiál s textařskou pomocí Jitky Harabišové a později také Karoliny Kamberské.

Premiéru si duo Šuranská-Uvira odbylo na samostatném koncertu v Hradci nad Moravicí v roce 2018.  „Na Hradeckém slunovratu 2019 už ale Jitka zahrát z důvodu své nemoci nemohla a za čtyři měsíce nás Jitka snad poprvé zarmoutila, když jsme dostali tu smutnou zprávu, že odešla na věčnost,“ dodává Vašek Müller.

O rok později tedy přichází Petr Uvira s albem věnovaným Jitce Šuranské, na němž se kromě něj podíleli také Alžběta Jamborová – hoboj, Marian Friedl (flétny, kontrabas, dudy, roh) a Martin Bzírský (violoncello). „Není to vlastně ani deska, jsou to písničky chystané pro Jitku, respektive jejich fragmenty a jednotlivé nápady, kterým zoufale chybí Jitčin hlas, housle a energie,“ říká Petr Uvira.

 

Ano, posluchač, který zná tvorbu Jitky Šuranské nebo ji mohl někdy vidět naživo, si při poslechu musí stále neodbytně představovat, kam by se ta která píseň rozběhla a jak by se rozzářila, kdyby se k Uvirově nápaditě úsporné kytaře mohla přidat. Je to zvláštní pocit, který písničkám na albu právě pro onu zoufalou absenci Jitky Šuranské vtiskne úplně jiný rozměr. Jako by byla jejich spolutvůrcem i přes svou nepřítomnost, jako by do nich silně vstupovala právě svou nepřítomností, která už navždy zůstane nezvratná.

A pak, po šesti Uvirových skladbách, je tady najednou Jitka Šuranská osobně. Zase hraje na své milované housle a odněkud zdáli naléhavě zpívá. Demosnímek, který album uzavírá, natočila ve chvíli, kdy už tušila, jaký osud ji nemine. Že i kdyby jí bylo dopřáno zákeřnou nemoc porazit, nejspíše už v ruce neudrží housle, které byly jejím životem. „Řeko mojí duše, vodo nejhlubší, břehy zaplavuješ, kdo je vysuší. Už tě regulujou, už ti projektujou krunýř z betonu. Břehy nezaplavíš, ledy neroztavíš písni bez tónů.“

Melancholie fatální nehotovosti a nedokončenosti, mizení, kterého jsme součástí, jehož můžeme být někdy užaslými a někdy rozesmutněnými svědky do chvíle, než dostihne nás samotné. Takto silně může znít jen album, které nevzniklo jako povinná vzpomínková deska na zemřelého interpreta, ale které si natočení na autorovi samo, možná i bolestivě, vynutilo. Petr Uvira nahrál, aniž by to měl v plánu, album, které aspiruje na hudební událost roku.

Ivo Mludek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.