Někdy se poezie skrývá, protože vždy nesnese to naše převtělení do slov, říká básník Dominik Bárt

Snad je Bártova nechuť k výkladům dána i tím, že básník toho času studuje literaturu na Masarykově univerzitě v Brně a rozborů textů „má až po krk“. V reálném literárním provozu přitom autoři o zákulisí jednotlivých textů obvykle příliš nemluví. A spíš ze sebe sypou jednu báseň za druhou, aniž by nechali posluchače vůbec nadechnout. Někteří pak o vzniku konkrétní básně nechtějí nic prozradit ani na výzvu moderátora, neboť je to pro ně příliš intimní akt, na který podle nich veřejnost nemá právo. Tohle je první z básní Dominika Bárta, které zaslal do Chvilky poezie:

jet na návštěvu

do rodného města
v hlavě zuřivá přítomnost
na záda stále cosi dýchá 

otci s padesátkou na krku
zbyl jsem už jenom já

v kuchyni prázdné jak ve výkupu lahví
táže se mě na smysl
toho všeho

Báseň dvaadvacetiletého autora může s padesátiletým „fotříkem“ docela zamávat. Čekání na návštěvu právě k dospělosti dorostlých dětí, v tom jsou často schována až přehnaná očekávání. A když na rodičovské iluze nenápadně upozorní básník, je dobré tomu věnovat pozornost, protože z očí do očí se tyhle věci v „rodném hnízdě“ neříkají zrovna snadno.

I když Bárt své texty nerad vykládá, přece k těmto chmurným „kuchyňským veršům“ něco málo dodal: „V současnosti dokončuji rukopis plánovaného debutu. Tematika, jež je i v básni s incipitem ´jet na návštěvu´, v něm bude jedním z pilířů vývojové linie. Víc bych proto z pozice autora nerad prozrazoval. Snad brzy v knižní formě.“ Budoucí literární vědec se nezapře, takže malá nápověda, kdyby někdo nevěděl, co je to incipit:

„Incipit (lat. „začíná“, zkratka: inc.) znamená začátek, první slova určitého textu nebo začátek hudební skladby. Užívá se zejména u latinských rukopisů a inkunábulí, které původně neměly titulní list a ani název. Když se rukopisy začaly nadepisovat, začínaly často slovy Incipit liber (Začíná kniha).“

Dominik Bárt píše i sonety a k tomu následujícímu uvedl: „Ten sonet je z rozepsaného celku s názvem Sto sonetů Aničce, který píšu už druhým rokem. Zatím jsem se zastavil na 52. sonetu, protože to s Aničkou teď nějak nevychází. Sonet je pro mne, nevím ksakru proč, už od šestnácti let nejváženější pevná forma, s níž rád obcuji.“

/šestačtyřicátý sonet/
druhý nezvalovský

 uštkl mě had ve škvíře okamžiku
had který si v tvých prsou hoví
a oklamává duše slovy
had vrah a přítel básníků 

ohlédnout se a neztratit tím hlavu
dnes vítr jakby ztratil se
co spí a budí se v tvém obryse
kdo dal mi číši bolehlavu 

ve dlaních hrany vyzvánějí
čas ve tvém zraku bez vidin
a hodiny jej neshánějí 

mne opustila dětská víra
která ví co já dávno nevidím
a v okamžiku zeje prázdná škvíra 

Se sonety obcoval už kdejaký český básník. A při čtení toho šestačtyřicátého od Dominika Bárta se z nějakých příčin ozývají z hlubin české literatury třeba znělky Vítězslava Nezvala. „Právě Nezval je pro mne z českých básníků zásadní, a to nejen u sonetu“ říká Bárt. „Ve zmíněném rukopisu plánuji několik rovin, tenhle nezvalovský sonet je z té roviny, na níž postavil třeba Milan Děžinský svou poslední sbírku Hotel po sezóně. Čili záměrná kontinuita s klasiky, dialog s nimi a jejich autorská aktualizace. Taky si rád někdy něco napíšu ve vázaném verši, s nímž jsem poezii psát začínal. V druháku na gymplu jsem v naivním jarém vytržení napsal sedmdesátistránkovou romantickou poému v jambu. Kdo ale takhle nezačínal a neprožíval v těch letech?“

Trochu zvláštní otázka. O sedmdesátistránkovou romantickou poému v jambu se možná pokoušeli studenti ostravského Matičního gymnázia tak v roce 1923. A to spíš jen ti, kterým se do rukou nedostal Nezvalův Podivuhodný kouzelník. S podobným zaujetím, s jakým klasiku ze středoškolských čítanek okamžitě a autenticky rozvíjel Dominik Bárt, se dnešní učitelé literatury nejspíš setkávají tak maximálně jednou za celou kariéru. Ale spíš vůbec.

/třiatřicátý sonet/

prostoupit prostotu
prostě a prosebně
ale jen jednou
pak už to nemusí být ono 

ticho neznamená nečinnost
v tichu se toho mnohdy
odehrává až moc
představa nás dvou 

jako nejlepší prostředek k odporu
dosáhnutí cíle
které se mne netýká 

chodí to vždy v noci
vyslyšení a pak rozbitá okna
střepnutí těla

„Mezi další roviny mé sbírky patří pak i moderní uchopení sonetu, volný verš, prostě neustálý pohyb mezi ironií a vážností, klasicismem a modernismem,“ vysvětluje Bárt, co vše chce polapit v knize sonetů. „A jisté vyrovnání s milostnou lyrikou, s vázaným veršem, s archetypem romantického lyrického mluvčího, s takzvaným dělníkem poezie, co vše má smysl, co je ještě dneska přirozené v pevných formách, vázaném verši.“

A nakonec tři básně, které snad vyjdou v již zmiňovaném básníkově debutu, nikoliv tedy v plánované knize sonetů.

kapky v rýze na kryglu

občasně se protnou
s myšlenkou
na jiný život 

*

na lavičce babička

vedle lavičky mladých holek
poslouchá jejich přítomnost
která jí nepatří
poslouchá svou minulost
která se nestala

*

moment průměrné hodnoty a hmotnosti

kdo může odolat
kromě poezie

řekl bych to
kdybych věděl že sem patří
kdyby zde byla 

jdeme kolem stejné prázdné formule
dlouhé hodiny
což může být v pořádku
když nikdo nepočítá

Kdo může odolat poezii? Jak hluboká je vlastně víra Dominika Bárta v básně? „Co se týče víry v poezii, z mé strany je neutuchající. Ale někdy se poezie skrývá, protože vždy nesnese to naše převtělení do slov. Někdy ta slova prostě nejdou, čert ví proč.“