Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Folková kapela Dominika: Chceme hrát, hrát, hrát a hrát. Chybí nám zpětná vazba od lidí

Folková kapela Dominika: Chceme hrát, hrát, hrát a hrát. Chybí nám zpětná vazba od lidí

7.1.2021 Hudba

Folková formace Dominika stihla v uplynulém roce vydat povedené debutové album Pátý jezdec. A to byl hlavní důvod, proč jsme k rozhovoru pozvali tři její členy. Kromě hudebních záležitostí jsme zabrousili i k celospolečenským tématům. Na přetřes přišel třeba fakt, že mnoho lidí nedokáže pracovat s informacemi šířenými po internetu, nebo jsme se snažili nabídnout cestu k tomu, jak dosáhnout kritického myšlení. Na otázky odpovídali kytarista a zpěvák Jaroslav „Hans“ Bruthans, sólový kytarista a zpěvák Petr „Stříbrák“ Čadil a zpěvačka a flétnistka Irena Orságová.

Zvětšit obrázek

Folková kapela Dominika v aktuální sestavě.
Foto: Lucie Fojtíková

V uplynulém roce jste vydali album Pátý jezdec. Jak byste nahrávku popsali těm, kteří ji zatím neslyšeli? V čem se třeba liší od jiných folkových počinů?

Irena: Není nic, čím bychom se chtěli srovnávat s našimi kolegy nebo snad vzory z této branže. Je to jiné, a přece je to z podobného soudku. Běžné folkové nástrojové obsazení a vícehlasý vokál. Často nakousnuté něco, co je nedořečeno. Převážně optimistické a pozitivní. Má to rytmus a tah.

Hans: Neliší se, je to náš styl.

Petr: Na tuto otázku je těžká odpověď. Asi jak uvedl kapelník i Irča, je to náš styl. Základ vychází z obsazení – kytara beglajt, kytara sólo, baskytara, flétna, drobná rytmika, tříhlasý vokál. Často nás uvádějí jako trampskou kapelu, ale já to tak úplně nevidím. Myslím si, že ortodoxní trampské publikum by asi bylo poněkud rozčarováno. Vlastně jediná naše věc, kterou bych se nebál označit za trampskou, je asi zrovna Pátý jezdec. Podle mě hrajeme spíše klasický melodický folk. V některých skladbách je patrný jistý vliv blues, já se tam místy snažím nenápadně protlačit takový lehký rock. A tato specifikace se pochopitelně týká i naší zmiňované první desky. (smích)

Vnímáte tohle album svým způsobem jako vaše „best of“ v rámci vaší téměř dvacetileté existence, nebo spíše jako odrazový můstek do dalších let?

Hans: Určitě máme písničky, které chceme dále nahrávat. Nejlépe už letos, než mě skolí věk. Velké minus v tom ale hraje neustále nejistá pozice baskytaristy, kde se nám jednotlivé persony dost střídají. To nás trochu brzdí, takže kdo ví.

Irena: Máme pár příznivců, kteří už volali po vydání CD. Nepřemýšleli jsme nad tím, zda to bude odrazový můstek, ale tečka snad rozhodně ne. Obsahuje to nejlepší, s čím vystupujeme, to ano. Ale i skladby, které na něm nejsou, považujeme za stejně dobré. Jen na nosič člověk vybírá tak, aby byla celková koncepce CD dobrá. Tak snad se nám to povedlo.

Petr: V prvé řadě bych rád uvedl na pravou míru jednu podstatnou věc. Existence kapely Dominika se sice skutečně počítá již téměř na 20 let, ovšem současná sestava vznikla teprve před šesti lety a jak co do nástrojového obsazení, tak do výsledného soundu je naprosto diametrálně odlišná od sestavy předchozí. Původní sestava byla čistě pánský projekt, zahrnovala baskytaru, kytaru beglajt a elektrickou kytaru, na niž tehdy Jarda Strakoš hrával především bottleneckem, takže výsledný sound byl spíše bluesový. A co se týká zpěvu, tak tam tehdy byly pouze dva mužské hlasy.

Tato sestava však nikdy žádné CD nevydala…

Petr: Přesně tak, takže jediné záznamy její produkce se dochovaly na několika málo pokoutných nahrávkách z vystoupení a soutěží, které se občas objeví mezi nadšenci a dlouholetými přáteli. A pokud se vrátím k podstatě předchozí otázky, tak se domnívám, že v současnosti už hrajeme několik nových skladeb, které jsou dál než to, co najdete na CD. Už jen proto, že vzhledem k mému úrazu ramene a dalším jiným peripetiím se nahrávání CD Pátý jezdec protáhlo skoro na tři roky. Za tu dobu se jednak hodně změnil zvuk většiny skladeb z CD a navíc jsme stihli nacvičit celkem dost nových věcí a určitě si je nechceme nechat do šuplíku nebo jen na koncerty. Rozhodně bychom je rádi zaznamenali na nějaký další nosič. Ovšem to je samozřejmě v prvé řadě otázka financí, kterých se nám momentálně nedostává.

Ve vašich písních využíváte jak mužský, tak ženský zpěv. Podle jakého klíče volíte ženský či mužský vokál pro danou skladbu?

Hans: To je těžké. Některé písničky vznikaly už před třiceti lety. Mužský nebo ženský hlas rozdělujeme pochopitelně hlavně podle obsahu textu. V některých případech ale už předem cítím, pro koho ta věc bude, komu bude slušet. Vokály pak vznikají společně podle hlasových dispozic každého z nás a výsledně podle aktuálního pocitu z dané skladby. Různě experimentujeme. Musíme cítit, že díky složení hlasů má píseň náboj.

Irena: Komu co lépe sedne, kdo se s písní lépe ztotožní. Někdy ani volit nelze – podle textu a tématu skladby. (smích)

Petr: Zásadním kritériem je samozřejmě obsah skladby, tedy ženská a mužská témata. A dál je to záležitost momentální invence. Osobně se zapojuji téměř výhradně do vokálů v refrénech, i když se mě ostatní snaží donutit k intenzivnější vokální činnosti. Ale když hraju sólo na kytaru, nedokážu se moc soustředit na jiné věci. Holt, jako většina chlapů zvládám pořádně jen jednu věc. (smích)

Preferujete jen akustické nástroje. Cítíte se tedy při skládání písní svázanější ve srovnání s těmi interprety, kteří obohacují vlastní skladby o různé elektronické či dokonce počítačové prvky a podobně, nebo vám tato cesta podle vás přináší více možností?

Petr: No, to tak úplně není. My zatím hrajeme výhradně na akustické nástroje, protože jsme z toho vyšli. Ale určitě v tom není nic ortodoxního a neklademe si za úkol takto pokračovat a skončit. Já už například na sólové party dlouho používám elektronické efekty jako delay, echo a reverb a v současné době intenzivně hledám nějaký lehce zkreslený zvuk, který by se do několika našich písniček hodil. Je to poměrně těžká věc, protože nechci něco, co by bylo „za každou cenu“. Myslím si, že ty naše skladby vnímám dost citlivě a tak nějak intuitivně dokážu poznat, co konkrétní písničce prospěje a posune ji někam dál a co by ji mohlo úplně zbořit. Tomu bych se rád vyhnul. A taky to samozřejmě neznamená, že bychom časem chtěli od akustiky zcela zběhnout. Akustická produkce zcela jistě zůstane základem naší tvorby.

Která z vašich skladeb nejlépe vystihuje hudební tvář kapely Dominika?

Hans: Všechny, protože je to z nás. Každý člen vždy na každé skladbě zapracoval svým dílem a svým nápadem. Jsme na tom podepsáni všichni, a to je Dominika.

Irena: To je těžko říct. Mám pocit – a snad je to i naše devíza – že každá písnička je opravdu jiná a každá z těch písniček právě tu celkovou tvář Dominiky utváří. Společný prvek jsou hlasy Hans-Petr-Irča, rovnocenné vícehlasy, a samozřejmě i Petrova sólová kytara hraje nemalou roli. Vlastně pravděpodobně – kohokoliv z nás bychom vyměnili za někoho jiného, ráz Dominiky by to mohlo zásadně změnit. Už jste dříve zmínil „téměř dvacetiletou existenci“ naší skupiny, nicméně, jak už řekl Petr, současná sestava je tu šestým rokem a dřívější Dominika byla diametrálně jiná: tramp-bluesová pánská jízda a „rozhodně bez bab“. (smích) Měla zase jiné kouzlo a jiný potenciál. Nikdo asi netušil, že původně zamýšlená změna jednoho člena způsobí takový rozdíl…

Petr: Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel. Ale asi bych žádnou konkrétní píseň nevybral. Já si myslím, že každá z těch skladeb je natolik specifická, že nejde žádnou z nich určit jako typického zástupce naší tvorby. Hudební tvář Dominiky prakticky tvoří všechny naše písně dohromady. Pokud bych ovšem měl vybrat nejslavnější nebo nejpopulárnější naši skladbu, tak je to jednoznačně Meluzína. Ale to hlavně díky tomu, že je to jedna z nejstarších a nejsilnějších Hansových písní, kterou hrál prakticky se všemi muzikantskými sestavami, ve kterých kdy účinkoval, a mezi folkařskou komunitou v našem regionu už prakticky zlidověla…

Dá se předpokládat, že titulní píseň je inspirována filmem Zbyňka Brynycha …a pátý jezdec je strach. Proč jste se nechali inspirovat zrovna tímto filmem?

Hans: Hovořil jsem o tom s textařem Miroslavem Motlochem, který právě tuto věc napsal, a on skutečně použil název filmu jako prvotní myšlenku – ovšem s vizí westernovky. Takže s obsahem filmu to nemá nic společného.

Ostatně téma strachu je v současné době opět velmi aktuální. Nabízí se tedy následující dotaz. Proč podle vás stále mnozí přehlížejí fakt, že tato současná strachem prosycená doba je ornou půdou pro vznik různých totalitních režimů a místo abychom jako lidstvo drželi pohromadě, tak se mnozí snaží preferovat vlastní zájmy a snaží se šířit „zaručené pravdy ve jménu vlastní spravedlnosti“?

Irena: Takoví lidé byli a budou v každé době. Tak jako je procento těch, kteří by se pro druhé rozdali nebo, a to snad většina, těch, kteří se možná nerozdají, ale aspoň jsou spravedliví a respektují práva a majetek druhých, a alespoň pomůžou v nouzi, tak bohužel existuje nějaké to procento těch, kteří si potřebují vždycky ještě přilepšit, bez ohledu na ostatní. Dostat se k moci a cestou nahoru shodit co nejvíce jiných dolů. A když se nabízí – neber to. V tomhle chaosu se toho dá nakrást a vytunelovat jako snad nikdy předtím. Jenže průměrný slušný a poctivý člověk ani netuší, jaké cesty si dokážou vymyslet ti nepoctiví. Ale to by byla diskuze na hodně dlouho a do hudebního rozhovoru se to asi ani nehodí.

Petr: Podle mě je to zásadně otázka vzdělání, obecného rozhledu a zájmu o dění kolem sebe. Většina lidí, kteří zejména na internetu v současné době šíří ty „zaručené pravdy“, to nedělá z důvodů zištnosti nebo prosazování vlastních zájmů. Spíš tady jde o frustraci z polistopadového vývoje, kdy si tito lidé představovali, že za pár let po sametové revoluci budeme tam, kde byli tenkrát Rakušané nebo Němci. Jenže si neuvědomili, že k tomu je třeba, aby se i oni sami zapojili do fungování státu. Minimálně tím, že budou sledovat chování a činy politiků a podle toho je hodnotit ve volbách. Hodně z nich si to sice nakonec uvědomilo a pochopili význam svého volebního hlasu, bohužel ovšem místo toho, aby jej využili ke konstruktivním účelům a snaze vybudovat fungující společnost, začali jej využívat jako nástroj trestu pro ty „nehodné“ politiky, což je cesta do pekel.

Přesně tak… Místo, abychom tvořili, tak jednodušší cestou je něco bortit…

Petr: Rovněž mnoho lidí nedokáže pracovat s informacemi šířenými po internetu. Naprosto bezhlavě šíří informace, které jim přicházejí od jejich přátel a které korelují s jejich představou správného etického vzorce, aniž by se zajímali o původ a pravdivost takové informace. Bohužel sleduji, že právě pravda dnes většinu těchto lidí nezajímá. Mnohem důležitější než to, jestli je daná informace skutečně pravdivá, je pro ně fakt, že odpovídá jejich představě pravdy a správnosti. A to je taky cesta do pekel. Takže optimisticky shrnuto: asi nás nečeká nic dobrého…

Pojďme se podívat na některé z vašich textů. Ve skladbě Sním se zpívá: „Ještě zpívat můžem, úsměv jiných chtít…“ Jak vám v současné době tento text zní?

Hans: Text mi zní stále stejně jako před třiceti lety, kdy byla píseň napsána. I když „ještě zpívat můžem“ v současnosti opravdu tak úplně kvůli covidu neplatí. Doufejme, že tento rok bude o něco lepší než ten předchozí.

Irena: Pro mne jsou Hansovy texty často dost abstraktní. Něco se nakousne a nedopoví. Každý si pod tím může najít něco trošku jiného, něco svého. Jestli projevoval autor nějaký politický podtext, nebo jen mluvil o střípcích historie v podstatě kterékoliv země, kterékoliv doby, popravdě nevím. Já z té písničky cítím a vnímám očekávání, pozitivní očekávání, že i když se nám do cesty postaví těžkosti a strasti a někdo podlehne volání, je třeba jít dál. Tak jdeme…

Petr: Já to mám podobně jako Irenka. Upřímně se přiznám, že jsem vlastně nad filosofií Hansových či Motlochových textů nikdy nějak hluboce nepřemýšlel. Možná to bude tím, že je jako interpret vnímám jiným způsobem. Já si v okamžiku, kdy hraju, dost často ve své představě vytvořím něco jako abstraktní krajinu, jejíž podoba a nálada je tvořena současně melodií, harmonií i textem, ale přitom třeba s obsahem textu nijak nesouvisí… Dost těžko se to vysvětluje. Taky bych asi nedokázal žádnou z našich písní zahrát a zazpívat celou. Mám tam zafixované ty svoje party jak kytarové, tak vokální, a to, co je kolem, jsem nějak vytěsnil. (smích)

Ve skladbě Slepí koně najdeme text: „Naše myšlenky jsou jako slepí koně, kterým žádná překážka nevadí…“ Jaký tedy máte recept na to, aby naše myšlenky nebyly slepé a dokázali jsme s nimi pracovat tak, aby nás neovládaly?

Petr: Číst, číst, číst. Moudré a dobré věci od moudrých a dobrých lidí. Od lidí, kteří celým svým životem a dílem prokázali, že nám mají mnoho co říct a že k tomu mají morální kredit. Od lidí, kteří mají přehled a nadhled a zároveň schopnost předat nám své vědomosti tak, abychom je pochopili, jako například František Koukolík (spisovatel, lékař a neuropatolog, který se zabývá zkoumáním vztahu mozku a chování lidí – poznámka autora). Klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Hlavně ne – probůh – na Facebooku. To je mor současné společnosti. A v neposlední řadě snažit se mít „kritické myšlení“. Tedy nepodléhat všemu, co je nám předloženo ke konzumaci, ale zamyslet se nad tím, kdo a čeho se danou informací snaží dosáhnout a zda ze mě nechce učinit nástroj své hry. Je třeba hledat to proslulé „jádro pudla“.

Vícekrát se ve vašich textech objevuje také téma lásky. Zmínit můžeme například: „Sním o lásce jako čistý sníh…“ Je to spíše vaše přání, nebo nějaký morální apel na druhé vzhledem k tomu, že čistá láska je v současnosti často vnímána jako něco téměř neexistujícího?

Hans: Před třiceti lety po sametové revoluci, kdy jsem ještě hrával se skupinou Krystal, byli členové skupiny ode mě mnohem mladší než dnes členové Dominiky. Mně bylo tehdy 30, jim 18 či 19 let… Tohle jsem kolem sebe viděl, proto jsem o tom psal. Meluzína také vznikla ze skutečného rozchodu. Většina písniček se ovšem netýká přímo mě osobně, ale byl to život těch druhých, který se kolem mne odehrával, a já ho prostě zaznamenal na papír.

Co hodláte do budoucna pozměnit, abyste si stále zachovali vaši typickou hudební tvář, ale aby vaše nové skladby byly obohaceny o nějaké inovativní prvky?

Hans: My hrajeme tak málo, že každá maličká změna bude inovativním prvkem. V loňském roce jsme si zahráli snad jen čtyřikrát.

Petr: Já bych plánovaně neměnil nic. Ony se ty věci s tím, jak je hrajeme, mění v podstatě samy. Když si v současnosti vezmu záznam ze zkoušky před čtyřmi lety, kde hrajeme třeba zrovna písničku Sním, která je v našem rozhovoru zmiňována, a srovnám ji s tím, jak ji hrajeme nyní, je to nebe a dudy. Úplně jiná píseň. Takto se postupně a přirozeně mění většina našeho repertoáru. Napadne mě nová harmonie nebo melodická linka do sóla, někde upravíme hlasy ve vokálu a podobně. K tomu navíc pracujeme na skladbách nových, a jak už jsem řekl dříve, nepatrné změny soundu lze do budoucna očekávat i na pozici sólové kytary. Takže shrnuto – nepatrné změny jsou i budou, ale určitě nic radikálního, co by naši příznivci nelibě nesli.

Co máte v plánu pro letošní rok?

Hans: Proboha – hrát, hrát, hrát a hrát… Loni jsme o koncerty přišli a moc nám to chybí. Chybí nám ta zpětná vazba od lidí… „ještě zpívat můžem, úsměv druhých chtít“…

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.