Je skvělé, že po mně pořád někdo něco chce, říká metalový výtvarník Jaromír Bezruč, bývalý vydavatel fanzinu In Deed Hell

V současnosti už nemáš tolik výtvarných aktivit jako dříve, nicméně můžeš na úvod prozradit, které obaly alb jsi nedávno nakreslil, respektive na čem aktuálně pracuješ?

To je pravda, už nejsem tak aktivní jako kdysi. V poslední době jsem udělal obaly pro Tartarös, Bloody Obsession, nějaká loga, chystám si svůj sportovní merch z funkčních materiálů a chystám obaly pro Problem XIII. To je gotický projekt Matěje Lipského (ex-Masturbace, Bratrstvo Luny) a výroční album kapely Tortharry. Borci budou slavit 30 let své existence, tak snad se mi to povede.

Co vždycky potřebuješ vědět, abys mohl nakreslit kvalitní obal, který odpovídá představám daného klienta? Máš rád volnost, nebo preferuješ spíše co nejkonkrétnější zadání?

Je to vždy odlišné. Každý je jiný a každý k tomu přistupuje jinak. Jedni ti dají texty, název desky, jiný ti řekne přímo, co chce, a pak je to mnohdy jinak. Za jízdy se to změní. Byli i tací, kteří obal viděli až ve chvíli, kdy jsme pomalu šli do tiskárny. To bylo v případě Antigod a desky Wareligion. Tlačil nás čas a došlo to tak, že kluci vlastně vůbec nevěděli, co mohou čekat. Myslím si, že nakonec to dopadlo na výbornou.

Jak následně probíhá samotná práce? Pracuješ s určitými vizemi, nebo tvoříš spíše intuitivně? Je pro tebe podstatnější, aby tvé práce vyvolaly nějaké emoce, nebo zaujaly po řemeslné stránce?

To je taky různé. Moje představy a sny nechtěj vidět. (smích) Když tě někdo kontaktuje, tak většinou zná tvou práci a je s tím seznámený. Já jiný nebudu. Jednou dělám za pomocí koláží, jindy kreslím nebo kombinuji. V současné době je u mě všechno daleko klidnější, co se představ týká. Kdysi jsem do toho byl více zažraný. Samozřejmě chtěl bych, aby moje práce vyvolávaly jak emoce, tak aby zaujaly i umělecky.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Na obaly vícero zahraničních alb a do svých děl jsi také zařazoval motivy vztahující se ke Krnovu a k Bruntálu. Můžeš prozradit více?

Jsem tak trochu patriot a miluji náš kraj, mám to tu prochozené až až a rád někde třeba nenápadně něco strčím. Byť jako skrytý odkaz. Tu a tam něco vyfotím a pak to používám třeba do bookletu anebo jsem takhle udělal obálky pro knižní předlohy pro slovenského vydavatele. Tam šlo o kriminálky: Dům na kopci (barák u zámku Moszna), Bunkr smrti (bunkr z Kunova) nebo jednu povídkovou knihu, kde jsem zase použil interiéry z Jánských koupelí a podobně.

Co děláš pro to, aby ses neopakoval a přitom, aby sis zachoval vlastní rukopis? Je pro tebe obtížné zvládnout tuhle nástrahu? Zvlášť když často pracuješ s typickými metalovými symboly, jako například démoni, mrtvoly, krev, ženy a podobně…

Já si myslím, že už ani nejde se neopakovat snad u všeho. Hudba nebo grafika. Všechno tu už bylo, většinou jsou to potom jen už různé adaptace, výjevy, ale kořeny jsou už dané. Snažím se ale být jiný, proto to střídám mezi kreslením, kolážemi a tak dále. Nemyslím si, že bych dnes s něčím nějak překvapil. Jasně, pokaždé se snažím být jiný, ale mnohdy to tak kapely samy chtějí. Chtějí to, co bylo, jen to chtějí jinak. Je to už těžké se lišit, být jiný v té záplavě všeho.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Jednou z kapel, pro kterou jsi kreslil obal, jsou američtí Vital Remains, kde v dané době zpíval známý pekelník Glen Benton z Deicide. Můžeš prozradit nějaké detaily z této spolupráce?

To bylo zajímavé… Kreslil jsem pro Root obal alba The Book, pak pro Godless Truth obal The Burning Existence. Potom si mě všimli z americké kapely Disinter. Pro ně jsem udělal nové logo a obal s bookletem. Následně jsme je pozvali na Nuclear Storm open air fest. Zpěvák Zion v tu dobu hrál jako session basák u Vital Remains a ten mě dohodil Lazarovi (kytarista Vital Remains – poznámka autora). Dělal jsem obal Dechristianize, který vzápětí dostal cenzorskou nálepku, hlavně pro Německo. Mám plakát od kapely s poděkováním, kde je podpis i od Glena. Prý se mu moje práce líbila. Nikdy jsme však v kontaktu nebyli. Jen s Tonym Lazarem a předtím se starým zpěvákem Lewisem, kdy jsme spolu dělali rozhovor pro můj In Deed Hell magazín.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Jak jsi právě prozradil, některé tvá díla byla také cenzurována. Kde je podle tebe hranice mezi svobodným projevem a nějakou vlastní zodpovědnosti vůči sobě a vůči druhým?

Kdysi se cenzurovalo kde co. Stačila nahá ženská, nějaká forma násilí a už to jelo. Vital Remains samozřejmě, ale platilo to i třeba pro nějakou dánskou kapelu. Název si už nevzpomenu. Nakonec obrázek dali raději dovnitř bookletu. Byla tam ženská nabodnutá na kůl. Ale co vidím teď, tak si myslím, že brutalita nezná hranice. Aktuálně je všechno otevřené, přístupné. Ne jako v devadesátých letech. Někdy když nyní vidím ty současné brutality, musím konstatovat, že jsem pouhý béčkový čočkař.

Jakou pochvalu na tvou práci si nejvíce ceníš?

Od kamarádů a od fanoušků. Co ti může udělat větší radost, než když si nějaký fanoušek kapely koupí třeba tričko s tvým motivem. A pak jsou i tací, co za tebou přijdou, protože znají tvou práci a vědí, kdo to dělal. Nebo když mi napíše nějaký bývalý čtenář In Deed Hell a pochválí tě za přínos pro metalovou scénu. Tolik let už nic nevydávám a pokaždé se někdo najde, komu stojíš za kus řeči. To mě vždy zahřeje.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Zkoušel jsi někdy v minulosti oslovit třeba také velká metalová vydavatelství, jako například Nuclear Blast, Century Media, Season of Mist, Relapse či Metal Blade, zda by jejich kapely neměly zájem o spolupráci s tebou?

Nikdy jsem se nikomu nevnucoval. Většinou když někdo něco chtěl, ozvali se sami. Navíc když jsem u toho dělal metalový časák, labely jsem měl v malíčku, takže i větší časopisy hleděly, kde beru ty kontakty, jako právě tebou zmiňovaní Nuclear Blast, Metal Blade, Repulse, Morbid, Relapse a další. Takhle jsem spíše vypomáhal kapelám, které věděly, že mám na ty firmy kontakty a rozesílal demáče, měnil nebo dělal promotion. Jednou jsem se dostal až k Hate Eternal a oni patřili zrovna pod Earache. Mám schovanou smlouvu od Earache na třetí album, tuším. Jenže pak si začali jeden přes druhého tak vymýšlet, kdy ten chtěl to, ten zase to, ten ne a ten jo… Takže jsem se na to vysral a došel jsem k názoru, že to nemá cenu.

Holt, s některými bývá těžké pořízení… To je pravda.

Raději budu mít vrabce v hrsti než holuba na střeše. Jinak řečeno, raději udělám obrázek pro kámoše než pro někoho, koho ani neznám. Pro Západ jsme byli tenkrát pořád Východ a vyloženě až tak nás nebrali. Někdo měl větší štěstí, někdo menší nebo žádné. Dorazil to potom Tony Lazaro z Vital Remains, pro které jsem měl dělat následovníka zmíněného alba. A to snad nejlépe zadarmo. Navíc ještě v průběhu tvorby obrazu neustále měnil zadání, a to až natolik, že jsem to potom raději celé prodal kapele Demonicon z Minnesoty. Zvětšený obraz mám nad televizí. (smích) Jinak si teď vzpomínám ještě na jednu zajímavost.

Samozřejmě pokračuj…

Když jsem jednou dělal nějaké věci pro místní faru, tak tehdejší farář nechápal, když viděl hořící kostely, centuriony, jak nabodávají Ježíše a podobně. A když odcházel, tak říkal: „Jaromíre, myslel jsem, že to tady bude více satanistické.“ (smích) Do roku přestal dělat faráře a nyní učí jen na fakultě v Opavě. Že by měl ten obraz až takový vliv? (smích)

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Každopádně v minulosti se vícekrát projevila tvá výtvarná všestrannost. Namaloval jsi například hlavní motiv pro hokejbalové mistrovství světa juniorů, pro které jsi vytvořil kresbu praotce Čecha stojícího před horou Říp s hokejkou u těla. Jak k této spolupráci došlo?

Já jsem toho, kamaráde, udělal tolik, že si na všechno nepamatuji. Nyní coby grafik v tiskárně stále tvořím grafiku, a to bys asi nechápal pro koho všechno. K tebou zmíněnému logu došlo tak, že jsem kdysi dělal obal kapele Monasterial Crypt. Jejich textař Jindra zrovna rozjížděl tohle mistrovství, které bylo vlastně v plenkách. No a prostě ho napadlo, že bych to logo mohl nakreslit já.

Dokázal by sis představit spolupráci s nějakým mainstreamovým hudebníkem, kterého třeba zaujal tvůj styl práce, a přitom by jen chtěl, abys pracoval s jinými prvky, než jsou obvyklé pro metal a tvé kresby? Ozval se někdo takový?

Záleží, co je pro tebe mainstream. Něco takového byl třeba pro mě Limetall a jejich EP Swingers Párty. I když jsou to borci z Citronu, pořád je to pro mě jakoby mainstream. Je to něco, co je pro mě něco hvězdného, i když se tak ti borci nechovají. Jsou to pohodáři a srdcaři. Jeli turné s Kabátem, pak nahráli velkou desku, ale třeba za to EP, co jsem jim dělal, jsem neskutečně rád… Jinak bych se nebránil takové práci. Nemusí to být hned krev, smrt a armageddon

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Máš pocit, že jsi, co se týká výtvarných aktivit, dosáhl maxima? Máš ještě nějaký nesplněný výtvarný sen?

Já v tomhle nemám už žádný sen. Kdysi jsem míval, samozřejmě, ale člověk se v tomhle byznysu rychle otrká a zjistí, jak to všechno je. V tomhle jsem už prozřel. Nějaký vrchol byl, pokud to tak mohu nazvat, mohl jsem kreslit velké věci. Jenže pak byly životní cesty, práce, rodina a člověk se tomu nemohl věnovat naplno. Navíc dnes jsou už jiní borci, jsou lepší, mají digitální technologie, internet, mohou se vzdělávat… Já nejsem ani pořádný malíř, ale spíše kreslíř s tužkou a s takovou technikou moc daleko nedojdeš. Je ale skvělé, že pořád někdo něco po mně chce. O práci nemám nouzi, ale už na to pořádně nevidím, nemám čas a u kreslení se víceméně už trápím. Doba, kdy jsem spal denně tři hodiny denně a kreslil do pozdních hodin u lampičky, je pryč! Raději vezmu rodinu a jdeme někam na výlet nebo trávím čas sportem.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Vícekrát v našem rozhovoru padla zmínka také o tvém fanzinu In Deed Hell. Nutno tedy poznamenat, že hudební scénu znáš prostřednictvím vícera rolí…

To jo, dokonce jsem si zahrál i v klipech… In Deed Hell je dlouhá kapitola, o které bych mohl napsat román. Myslím si, že jako každý vydavatel takových plátků. Než vznikl, byl jsem klasický čtenář a vyhledávač undergroundu. Když jsem v letech 1990 až 1992 sloužil jako žandár na Slovensku, tak jsem se dostal k Immortal Souls, posléze k Darkness Actual (metalové fanziny vycházející v devadesátých letech 20. století – poznámka autora). Když mě převeleli na Podbánské, tak tam jsem poznal Juraje Grežďa, který zpíval tenkrát v Morphology, Nailed Nazarene, potom už ve známějším Thalarion, a on mi dal přezdívku Deather. Prý že pořád kreslím takové potvory, a tak jsem později kreslil jak pro Immortal Souls, tak i pro Darkness Actual. Seznámil jsem se se spoustou kapel.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Tohle byl ovšem pouze začátek…

Po čase jsem si založil taky fanzin – In Deed Hell a snažil se pomáhat kapelám. Zpočátku to byla klasika, psací stroj, stříhání, kreslení, xerox, pak doma ruční snášení, sponkování a podobně. Ten, kdo to dělal, myslím si, že to moc dobře zná. (smích) Pak jsem přešel na PC, práce s computerem byla ve své době masakr. Tady musím vyzdvihnout ex-bubeníka Silent Stream of Goddless Elegy Davida Najbrta, který mi pomáhal se sazbou a měl se mnou trpělivost. Já valil všechno v T602 a fotky skenoval na diskety, které měly kapacitu 1,44 MB. (smích) Nějaký rok na to jsem přešel na profi tiskárnu a vše se pohnulo správným směrem.

Jak tomu mám rozumět?

Vydavatelství mě brala vážně, dělali jsme rozhovory, recenze, měnili, do toho jsem trochu pomáhal Láďovi Pukýšovi s festivalem Nuclear Storm, tak to šlo všechno pěkně ruku v ruce. Kreslení, In Deed Hell, festival, v podstatě jsem byl docela dost zaměstnaný v undergroundu. Díky kreslení pro fanziny jsem se prakticky dostával ke kapelám, jako byly Scabbard, Godless Truth, Root, Emesis, Forrest od Impaled, Kaos Rissing, Terrorama, Disinter, Horrid, Kronos, Vital Remains, a fungovalo to i opačně… Kapely nebo labely pak posílaly své materiály na promotion. V redakci se vystřídalo pár lidí, protože jsem potom už tolik nestíhal. Vezmi si, že denně pošťačka nechávala igelitku plnou dopisů, promáčů u nás doma. Já zase chodil skoro denně na poštu. Neustále jsem řešil reklamace, protože v té době nebylo moc zvykem takhle dostávat korespondenci ze zahraničí, tak jsem kolikrát musel řešit clo a složitě vysvětlovat byrokratům, že „Not For Sale“ znamená „Není na prodej“ a „Only Promotion“ je jen pro promo účely. No, kolikrát to bylo o nervy.

Kdo tohle nezažil, asi si to nedokáže představit…

Stejně když mi tenkrát někdo poslal šek třeba ze Spojených států. Došel jsem rozklepaný do banky, že ho proměním a klepal jsem se hrůzou, že na mě skočí komando. A oni tam měli klasický školní A4 sešit, kam zapisovali tyto věci. Bylo tam třeba 15 jmen, samý podnikatel a pak já, který si šel vyzvednout pár dolarů. Vždy jsem měl strach, sám nevím proč, bylo to asi dobou, protože tady nic takového nebylo a lidi na tohle prostě nebyli zvyklí. Pak se o mně psalo, že žiju bohémským životem (smích)… Pomlouvali mě lidi, kteří vysedávali po hospodách, zatímco já po nocích kreslil a psal pro časopis. Přes den jsem svařoval a doma se staral o barák s velkou zahradou a samozřejmě rodinu. Když už se In Deed Hell dostal do podoby, kdy jsem byl maximálně spokojený, dostal jsem se do krize, protože pošta nasadila takové ceny, které jsem prostě nedával.

Ukázka z tvorby Jaromíra Bezruče.

Tak tomu prostě bývá. V tom nejlepším nás často srazí překážka, kterou nečekáme…

Doslova mě sralo, že poštovné je dražší než obsah. Přišlo mi to nefér. Například do zahraničí jsem platil kolem 70 až 150 korun za jeden zin. Prostě to už dál nešlo, i když jsem to miloval, muselo to skončit. Navíc mě mrzelo, že lidi jakoby přestali psát a taková ta komunikace pomalu mizela. Nástupem internetu se to zdokonalilo na ultimo. Proto když vidím dnes klasické tištěné časopisy, tak smekám a tito lidi ode mě mají maximální respekt. Já sice nyní pracuji v tiskárně, tisk bych měl za hubičku, ale času nemám. Raději tu a tam někomu spíše pomůžu. Po In Deed Hell jsem chvilku působil například v Hardrockeru. To mě ale moc nenaplňovalo, protože tyto časopisy měly svůj koncept a já byl rád na svém.

Nicméně na In Deed Hell se ani po letech nezapomnělo…

Sem tam se vždy někdo najde a vzpomene si na In Deed Hell. Dokonce vyseknou poklonu, postesknou si, říkají, že bych měl znovu něco dělat. Zatím nic takového neplánuji. Dokonce i manželka mi říká, že bych to měl oprášit. V podstatě se živím jako grafik v tiskárně. Sázím noviny, knihy, měl bych to za chvilku hotové, doba pokročila, ale i můj život. Vysedávat u PC už není moje parketa, protože toho mám plné zuby v práci. Čas od času se pobavím, když mi nějaký kámoš pošle odkaz, ať se podívám, za kolik se prodávají moje časáky na Aukru. A opravdu se tam ceny pohybují někdy od 70 do 135 amerických dolarů.

Tak to klobouk dolů…

Vydal jsem celkem 25 výtisků, přičemž jedno z toho bylo čistě v angličtině s mými obrázky plus jeden rozhovor v angličtině s Love History. Toho čísla jsem tenkrát udělal 1000 kusů a do měsíce bylo pryč!. Nejdříve mě odrazovali, ale nakonec to mělo úspěch jak ve Švédsku, v Řecku, Německu či ve Spojených státech, kde jsem posílal doslova balíky. Nyní z nostalgie a k lásce sportu se chystám vydat svůj vůbec první merch s logem In Deed Hell. Díky Blackfine tak budou k dostání čepice, trika, kompresní trika, legíny, boxerky, nákrčníky. Brzy budou k dostání.