Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Ke změně světa k lepšímu potřebuješ srdce na správném místě, říká zpěvák Aleš Materna

Ke změně světa k lepšímu potřebuješ srdce na správném místě, říká zpěvák Aleš Materna

23.3.2021 Hudba

Uvnitř mého srdce je prázdný prostor plný kamení. To je jedna ze základních myšlenek nové písně Den trifidů, se kterou přichází zpěvák Aleš Materna v rámci svého nového projektu Al_Ternativ. Z následujícího rozhovoru se dozvíte třeba to, jak tento song souvisí se současnou situací ve světě. Hovořili jsme však i o tom, co by pomohlo zlepšit život na planetě Zemi a padla i zmínka o vizionáři Elonu Muskovi. A jelikož zakladatel skupiny Erebus pracuje v leteckém průmyslu, zaměřili jsme se i detaily, které mohou rozhodovat o životě a smrti. Jedním z těch přehlížených je třeba fakt, jak výrazně vizuální podněty ovlivňují naše zdraví, naši psychiku či celkově naši osobnost.

Zvětšit obrázek

Aleš Materna během nahrávání v Taurus Records.
Foto: archiv Aleše Materny

Na hudební scénu jsi vypustil nový projekt Al_Ternativ. Byl to nějaký spontánní nápad, nebo jsi podobný projekt plánoval delší dobu?

Projekt Al_Ternativ nebyl plánovaný předem. Písničky začaly vznikat postupně ještě v době, kdy jsem žil v Ostravě a zpíval v kapele The Konvertor Rock Band. Měl jsem několik hudebních nápadů, které nezapadaly do konceptu kapely. Rozhodl jsem se je proto nahrát sám. Vybral jsem si studio Taurus Records, které patří mému kamarádovi Evženovi Hofmannovi, kytaristovi kapely Kryštof. On se ujal produkce nahrávek a do dvou skladeb nahrál i krátké kytarové pasáže. Od února do května 2019 jsem tam natočil dvě písničky, a to Den trifidů a Krkavci, v červnu pak proběhl závěrečný mix a mastering. Krátce poté jsem se přestěhoval do Prahy, takže jsem projekt na čas odložil a oživil jej až počátkem roku 2021.

Jak v kontextu tvých hudebních aktivit vnímáš Al_Ternativ? Přece jenom jde o žánr, kterému ses dosud nevěnoval…

Už samotný název Al_Ternativ evokuje jakousi alternativu vůči tomu, co jsem doposud hudebně dělal, což byla povětšinou tvrdší rocková hudba. Kromě The Konvertor Rock Band také kapely Erebus a Hoo Hoo Coctail. Zároveň je v názvu skryto i moje jméno a příjmení. Vždy jsem poslouchal a měl rád i mnoho jiných hudebních žánrů, od jazzu až po vážnou hudbu, včetně té elektronické… Obdivuji skupiny, které se nebojí experimentovat, jako jsou například Radiohead a Thom Yorke, ale také Davida Bowieho, Mika Shinodu, kapely Atoms For Peace, Foals, alt-J, Archive, Lamb, zpěvačku Björk a mnoho dalších. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet nové postupy. Usoudil jsem, že pro některé moje písničky by bylo přínosnější je zpracovat novými, modernějšími a inovativnějšími procesy, zároveň jsem ale chtěl zachovat určitý rockový drajv ve zpěvu. Důležitou a neodmyslitelnou součástí jsou i texty.

Už z názvu skladby Den trifidů je patrné, že ses inspiroval knihou od Johna Wyndhama. Co tě na tomto díle fascinuje? Čím je pro tebe inspirující zrovna tato kniha?

Obecně mě inspiruje mnoho nadčasových knih, které se zabývají problematikou stavu naší planety a budoucnosti života. Jsem velký fanda science fiction a kniha Den trifidů je opravdu velkým dílem. Autor ji napsal již v roce 1950 a nadhodil v ní některá témata, která jsou až překvapivě aktuální a dají se přeneseně vztáhnout například k současným událostem spojeným s virem covid-19. Inspirují mě ovšem i jiné knihy, ale také filmy, básně, lidské osudy, životní příběhy, příroda i vesmír.

V popisu skladby zmiňuješ, že text je o naději, duši, srdci a touze. Můžeš upřesnit?

Téma knihy i mého textu je postapokalyptické, představuje život na Zemi v průběhu a po nějaké velké katastrofě, jak se to děje například nyní. Věřím, že jako lidé a lidský druh obecně jsme schopni se poučit ze svých vlastních chyb a přešlapů. Myslím si, že například i po vymření či vymizení větší části lidstva po nějaké katastrofě či naopak při přelidnění planety, se najdou lidé, kteří dokáží přehodnotit své životy, najít světlo ve tmě… A posunout lidstvo kupředu, adaptovat se na nové životní podmínky.

Otázka je, za jakou cenu…

Je v tom jistá naděje a touha změnit svět k lepšímu, a k tomu potřebuješ zapálenost, odhodlání a srdce na správném místě. Dělat věci jinak, inovovat, přemýšlet o budoucnosti s ohledem na naše potomky. V tom oceňuji lidi jako Elon Musk, který přemýšlejí o dopadech lidské činnosti na planetu a dělají vše pro to, aby to trochu Zemi ulehčili. Zrovna on ukázal směr a dokázal přesvědčit mnoho lidí, kteří jej následují. Stačí si vzít jen příklad jeho firmy Tesla.

Co konkrétně máš na mysli?

Před jejím vznikem jste o nějaké masivní elektromobilitě téměř neslyšeli, dnes už se mluví a je téměř jisté, že zhruba do deseti až patnácti let budou ve většině zemí na světě spalovací motory zakázány a hromadně se přejde na elektrický či jiný alternativní pohon. Stejně tak nastolil otázky přelidnění Země a plánovanou misí na Mars ukázal směr, který nyní následuje mnoho dalších podnikatelů, firem a zemí se svým kosmickým programem. Dostat část lidí na jinou planetu je možnost, jak ulehčit Zemi před vyčerpáním zdrojů.

Moc se ani nechce věřit tomu, že ta píseň tak nějak nereflektuje současnou situaci. Zvlášť když ve zmíněné knize lidé oslepli poté, co se dívali na meteority, zatímco v současnosti miliony lidí dennodenně sleduje výhradně určitý typ zpravodajství a s tím spojené informace. A přitom si neuvědomují, jak moc vizuální podněty ovlivňují naše zdraví, psychiku, osobnost a podobně. A to mnohem více, než se všeobecně tvrdí…

Ano, ta kniha a její téma je skutečně nadčasové a věřím, že i text písně. Ovšem já ten text napsal před dvěma roky, kdy ani mě nenapadlo, že by se na Zemi mohl objevit virus podobného typu a způsobit katastrofu takového rozsahu a téměř paralyzovat celý svět.

Zřejmě jsi předběhl dobu…

Na druhé straně je pravda, že je mezi námi stále velké množství lidí, kteří téměř slepě důvěřují televiznímu zpravodajství a jsou na něm nejen psychicky, ale často až fyzicky závislí. Když pak dlouhodobě sledují, čtou a slyší jen katastrofické zprávy a k tomu jsou často odříznutí od svých rodin či známých, má to obrovský vliv na jejich duševní zdraví, může to zcela podlomit jejich psychiku. Myslím si, že to je důležité téma hlavně u dětí, pro jejich vývoj. Ukazuje se, že tyto „vedlejší“ následky u katastrof takového rozsahu mohou být mnohem hlubší a dlouhodobější, než se všeobecně soudí.

Velmi často se ve skladbě opakuje následující věta: „Uvnitř mého srdce je prázdný prostor plný kamení…“ Máš opravdu pocit, že uvnitř našich srdcí je v současnosti opravdu spíše kamení než třeba láska, vřelost, vděčnost, uspokojení a podobně?

Věřím, že ve většině lidských srdcí je mnohem více lásky než jen prázdného prostoru plného kamení. Ten text je určitým básnickým zobrazením, nelze jej brát doslovně. V tomto mě velice potěšila zpráva od Vaška Bláhy z kapely Divokej Bill, který mi v reakci na písničku a klip napsal: „Je to parádní písnička, klip i text… trochu mi to připomnělo, když jsme udělali s Divokým Billem písničku Moje milá plakala, tak vyšla kritika, že v textu je ,svět je malej, dokonalej´ a vzápětí ,svět je zlej´, což si prý odporuje… u tebe mě to pobavilo – prázdné místo plné kamení… je to píseň a báseň… a tam je naopak žádoucí, aby to bylo trochu ulítlý“. Myslím si, že slova Vaška Bláhy to vystihují dokonale. V jednom srdci může být láska, vřelost, vděčnost… A zároveň i prázdný prostor plný kamení. Srdce je veliký orgán, který ukrývá mnoho tajemství.

V písni se taky ptáš, kde je bůh, abys zároveň dodal, že „…zbývá jen bůh…“ Je tedy bůh, ať už si pod tímto slovem představíme cokoliv, opravdu tím jediným spásným řešením?

Nevím, zda bůh, ale určitě víra. Ta je podle mě mnohem důležitější. Já sám v boha věřím, respektive věřím v něco, co nás přesahuje. Sám si jej dokonale nedokážu představit, ale věřím, že nás určitá síla vede k dobru, abychom jako lidstvo dělali převážně dobré skutky a abychom se vyvíjeli správným směrem. Často se nad tím zamýšlím. Ale zda je víra v boha tím jediným spásným řešením? To si nemyslím. Člověk v něj může věřit, myslet na něj, ale konat pak už musí sám, musí věřit i sám sobě. Bůh jen ukazuje nebo naznačuje cestu, ale jakou cestu si člověk zvolí, je již jen na něm.

Také zmiňme fakt, že klip ke skladbě Den Trifidů natočil tvůj čtrnáctiletý syn. Jak k tomu došlo?

Mám radost, že klip vzbudil tolik ohlasů a emocí od takového širokého spektra lidí, hudebníků, umělců, producentů, recenzentů i fanoušků. Drtivá většina byla pochvalných, takže se ukázalo, že svěřit to mému synovi Tobymu byla správná volba. Dříve jsme s kapelami natáčeli klipy standardní cestou, která zároveň nebyla příliš levná… Ale všiml jsem si, že díky rozvoji moderních technologií stále více umělců točí klipy pomocí jednoduchých mobilních aplikací.

Kdo z nich tě například inspiroval?

V tom mě hodně inspiroval Mike Shinoda, který poté, co jeho kapela Linkin Park přerušila činnost, vydal sólové album Post Traumatic a mnoho klipů si natočil sám pomoci mobilního telefonu. Předhodil jsem ten nápad synovi, který dostal nový mobil k Vánocům a zkoušel si natáčet nějaká krátká videa ze skateparku a fotbalu. Toby se toho chytil, vymyslel scénář, efekty a spojil se se třemi nevlastními sourozenci ve věku od jedenácti do třinácti let. Pak jsme vybrali lokalitu v Praze-Čakovicích a natočili jsme společně mnoho zajímavého materiálu, který pak Toby sestříhal a dotvořil do výsledné podoby. Myslím si, že se mu skvěle podařilo vystihnout podstatu post-apokalyptického světa. Mladá generace má mnohem bližší vztah k novým technologiím a jiný pohled na svět, takže spolupracovat s nimi může být velice přínosné.

Už jsi rovněž prozradil, že máš v zásobě další skladbu s názvem Krkavci. Co lze o ní nyní říci?

Také plánuji klip na tuto písničku. Tu jsem začal skládat v únoru 2019. V době, kdy jsem se dozvěděl o tom, že jeden z mých velkých kamarádů Tomáš Koprajda má rakovinu. Tomáš zpíval společně se mnou ve sboru Ostrava zpívá Gospel, kam mě přivedl. Seznámil jsem se díky němu se spoustou úžasných lidí a absolvovali jsme spolu se souborem tři vyprodané koncerty v ostravské hale Gong v prosinci 2018. Tomáš s rakovinou statečně bojoval téměř rok a půl. Bohužel však loni v srpnu ve věku 28 let zemřel. Já se tehdy, když jsem písničku psal, snažil vcítit a pochopit, jak mu asi je, když ležel zrovna v nemocnici, kde mu tu zprávu oznámili. Za okny sníh, na stromech vrány a krkavci. Takže text té písně je částečně ovlivněný i touto skutečností.

Rozhodně není jednouché psát takový typ písně…

Ale opět věřím, že je v ní i naděje a láska. Písničku si Tomáš jako jeden z mála lidí stihl i poslechnout, a hodně se mu líbila, což mi udělalo velkou radost. Od té doby ji až na pár výjimek téměř nikdo neslyšel, takže až bude hotový klip, bude to pro mnoho lidí překvapením.

Každopádně pracuješ v leteckém průmyslu. Jak moc se tato skutečnost odráží na tvých hudebních aktivitách?

Jako letecký inženýr pracuji od srpna 2019 a tato práce mě velmi baví. Dostal jsem se do mezinárodního týmu a podílím se kromě mnoha dalších činností na vyšetřování leteckých nehod. Hudebně i textově mě to ovlivňuje jen málo, alespoň však vidím život i z trochu jiné perspektivy a uvědomuji si, jak často záleží i na sebemenších detailech, které mohou rozhodovat o životě a smrti. Více mě však ovlivňuje má druhá práce, která je spíše koníčkem a zábavou. Dříve jsem v Ostravě téměř deset let psal hudební články a recenze pro magazín Spark, nyní v Praze píšu již dva roky pro hudební web ireport.cz. Díky tomu mám možnost dělat rozhovory s mnoha velkými českými i zahraničními umělci a setkávat se s nimi na koncertech i v zákulisí.

Vícekrát v našem rozhovoru padlo jméno kapely The Konvertor Rock Band, s níž jsi v roce 2018 vydal debutové album… Uvažujete o pokračování?

V roce 2018 jsme vydali s ostravskou kapelou The Konvertor Rock Band debutové album Vstup na vlastní nebezpečí, které zaznamenalo slušný ohlas. CD nám na Radegast dni pokřtil Radim Pařízek, bubeník Citronu, který bohužel nedávno zemřel. Natočili jsme i videoklip ke skladbě No a co, který bodoval v hitparádě na TV Rebel. Kapela je stále aktivní i po mém odchodu do Prahy. Já zůstal něco jako čestný člen kapely a kluci objevili zpěvačku Verču, která nazkoušela celý program. Společně nyní v Ostravě tvoří nové skladby. V přípravě je nahrávání druhého alba, v plánu jsou i koncerty a festivaly, pokud to covidová situace dovolí. Věřím, že se s kapelou všichni brzy na pódiích ukážeme, já alespoň jako host.

Na závěr otázka, kterou asi slýcháváš často. Je možné, že by někdy ještě došlo ke comebacku skupiny Erebus, v níž jsi také působil?

Erebus byl aktivní v devadesátých letech, kdy jsme si splnili téměř všechny cíle – hráli jsme ve velké sportovní hale v roli předkapely amerických Megadeth, na dvou klubových koncertech s jinými Američany z M.O.D., jeli turné se Support Lesbians, hráli s Davidem Kollerem a Lenkou Dusilovou, Petr Janda z Olympiku nám natočil videoklip pro Českou televizi, hráli jsme na spoustě festivalů. Vydali jsme dvě CD a celých těch deset let od roku 1988 do roku 1998 si pořádně užili.

Minulost bychom zrekapitulovanou měli. Nicméně co vyhlídky do budoucnosti?

Naposledy jsme si společně zahráli v květnu 2019, po 20 letech od rozpadu skupiny a v sestavě, která spolu naposledy hrála před 25 lety. Nacvičili jsme tehdy osm písniček jako narozeninové překvapení pro našeho tehdejšího kytaristu Korála k jeho padesátinám. Sami jsme byli překvapení, jak nám to jde a jak ty skladby ani po tolika letech neztratily svou sílu. Ale zda si ještě společně někdy zahrajeme, je ve hvězdách. Já jsem nyní v Praze, navíc dva bývalí členové Erebusu, tedy Petr „Bohdič“ Bohda, se kterým jsem Erebus zakládal, a Martin „Korál“ Vyorálek jsou hudebně velmi vytížení ve známé ostravské „mlátičce“ Malignant Tumour. Ale – nikdy neříkej nikdy!

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.