Prajzský bluesman Bužma na novém albu Holčovice zpívá o závislosti

„To letní ráno / jak každý den / na tu svou žízeň / já naletěl / odešla ráno / já ještě spal / mám teď víc / než bych si přál. Píseň má název Odešla ráno a je to houpavé, loudavé blues, oděné jen do zvuku rezofonické kytary a hlasu Bužmy. To je typická poloha tohoto bluesmana, který si ovšem k albu Holčovice přizval zajímavé hosty. V další lehce výchovné písni Zvučím jsou to konkrétně bicí Václava Khýra a baskytara Františka Komárka. Nekřiklavé, decentní aranžmá jen střídmě podmalovává mírně poťouchlou atmosféru písně, v níž je muzikant někdy vystaven trapné situaci a musí si zjednat na pódiu během zvukovky pořádek.

Prajzština poprvé zaznívá v písni Věrny borak: „Tvoje srdce je tak tvrde / jak ocel z Vitkovic,“ zpívá Bužma. Hudba evokuje venkovskou kutálku s přiznávkovou basou. Písnička ze života nepostrádá nadhled a ironii nad tisíckrát opakovaným příběhem, v němž hrají hlavní role „chlast“ a „roba“: „V hospodě sedim / slopu jak duha jedno za druhym / jednoho sem včera znytal / tys zdeřila za druhym.“

Střední tempo a pohoda provází i píseň Sůl, jejíž osobní text nepostrádá lidovou moudrost: „Neumím překvapovat každej den / nemám šarm a nemám vtip / Nabízím jen málo / v dobrém ve zlém s tebou žít.“ Rozladěná je založena na metafoře, která je sice trochu omšelá (přirovnání ženy k nástroji), to však nic nemění na tom, že písnička má dobrý švih a je i co poslouchat: instrumentální vyhrávky Bužmy mají příjemný feeling a drajv.

Vrcholem alba je pro mne osobně píseň Nemusím se bát, kterou si s úžasnou lehkostí a citem zazpíval Jura Bosák. Nadčasovou záležitost na tradiční melodii provází spirituálový text: „Až má cesta náhle skončí / před tvou tváří budu stát / To dobře vím, že nemusím se bát.“ K hospodské tematice se navrací písnička Nalej další, která má kapelní sound a blues-rockový nádech. Je to svérázný duet Bužmy s Viktorií Černíkovou o tom, že někdy není třeba spěchat na vlak, protože vždy jede nějaký další.

Ožeň se bratře asi není zapotřebí představovat. Jedná se o zhudebněnou báseň Františka Gellnera, která má sice už 118 let, ale je pořád stejně platná a pravdivá. Hadr pod hlavou narušuje kytarový stereotyp alba – poprvé se zde ozývá klavír v stylovém podání Jiřího Foltýna. „Hadr pod hlavou / a špinavá zem / měsíc přikrývá pod kartonem / To, co z nás zbývá…“, zpívá Bužma a přidává sólo na foukačku, které přebírá klavír. Příjemná, hravá záležitost.

Trochu jinou náladu přináší až eponymní Holčovice. Rozlučková Pazury v klepetach je nasáklá bluegrassem i parodií, s níž Bužma líčí další zážitek z rázovitého kraje, v kterém se to v uplynulých staletích mlelo a hnětlo, až se to uhnětlo v opravdu zajímavé složení.

Album Holčovice je ideální na zlepšení nálady. Má schopnost přenést posluchače s nadhledem přes všechny obvyklé životní starosti a strasti. Bužma vypráví o obyčejných věcech, jeho zpěv je vždy přesně takový, jaký je obsah textu. Tématem nahrávky je sice alkohol a závislost (deska je věnována k poctě Matta Talbota, kterému z alkoholové závislosti pomohla víra), ale Bužma se nesnažil o koncepční nahrávku a jeho inspirace je spíše intuitivní a volná. O alkoholu a jím ovlivněných životních eskapádách zpívá s nadsázkou. Texty jsou pozoruhodné využitím typických bluesovýchforem i užíváním nářečních jazykových útvarů. Jejich účelem je zcela vystižení specifik obyvatel Hlučínska, nikdy nesklouzává k samoúčelným vulgaritám, spíš se snaží zachytit rázovitost lidských povah v jejich paradoxech a absurditě.

Holčovické blues Bužmy má dar náznaku, nápovědi i skryté ironie. Dokáže popíchnout i pohladit. Prostě dobrá deska dobrého bluesmana.