Tradice nesmíme nechat zaniknout v běhu všedních dní, říká Zdeněk Tofel, ředitel festivalu Souznění

Souznění patří k jednomu z mála festivalů, které se uskutečnily i loni. Jaké jste zaznamenali ohlasy a jaká plus vám to přineslo?

Přes všechny překážky, a že jich bylo kvůli koronaviru opravdu hodně, se loňské Souznění povedlo. Poprvé jsme pořádali festival jako pětidenní. Poprvé jsme museli v převážné míře do on-line prostoru. Ale od prvního koncertu Davida Kollera, vysílaného na vlnách Českého rozhlasu a na YouTube, bylo jasné, že můžeme počítat s tisícovkami sledujících. Na festivalových YouTube kanálech Koncerty Českého rozhlasu a Festival Souznění si program jen během těch pěti festivalových dní užilo devět tisíc lidí.

To je jistě příjemné zjištění…

Další zhlédnutí pak přibývala i po skončení festivalu. Nemluvě o tisícovkách posluchačů Českého rozhlasu Vltava, pro které byl ještě na poledne 24. prosince připravený pořad Štědrodenní zámecká kratochvíle, který zahrnoval nejenom sestřih z koncertu Václava Hudečka a mezzosopranistky Jany Hrochové, ale i z předchozích festivalových ročníků. Od Václava a Evy Hudečkových jsme pak dostali moc pěkné hodnocení. Kromě toho všeho jsme poprvé uspořádali část programu Souznění i na Hukvaldech. Myslím si, že k oboustranné spokojenosti, protože se na Hukvaldy letos opět vracíme. A hráli jsme i pod okny seniorům z Domova Slunečnice v Ostravě. Z toho jsme také měli dobrý pocit.

V čem je letošní příprava festivalu Souznění jiná?

Rád bych zdůraznil, že festival připravuje vždy řadu měsíců dopředu skvělý tým pracovitých a erudovaných lidí. Letos zocelený především o loňské zkušenosti. Všem patří už teď velké díky! Loni byl start příprav optimistický, pak se ale objevila koronavirová vlna, která začala komplikovat jednání s umělci i partnery a se sponzory festivalu. Když už jsme doufali, že se vracíme do normálu, přišla další vlna a my jsme každý den, každou hodinu zvažovali, co budeme dělat. Fakt, že jsme byli loni i v on-line prostoru úspěšní, nám letos pomáhá. Navíc jsme začali, jak jsem zmínil, nově spolupracovat s obcí Hukvaldy, kde budeme letos znovu. Tradičně jsme v Ostravě, ve Frýdku-Místku a po roce opět v Kunčicích pod Ondřejníkem a v Kozlovicích.

Program už sice máte daný, nicméně pracujete i s nějakými záložními scénáři či variantami vzhledem k tomu, že se pořád neví, jaká bude situace v době konání?

Obsah festivalu, přesněji pozvané umělce a jejich zařazení do programových bloků, samozřejmě zachováme. Stejně jako loni to zvládneme i podle plánu B, tedy i po sociálních sítích. Ale zdůrazňuji, že stokrát raději budeme, pokud všechno pojede naživo, s lidmi na koncertech, v sálech, v kostelech i na adventním jarmarku. Prostě děláme všechno pro to, aby naše kultura nemizela někam do propadliště dějin. Místa konání a umělce najdou lidé standardně na našem webu souzneni-festival.cz. Ale doporučuji sledovat i náš facebookový profil a Instagram. Tam budeme případně avizovat všechny změny, které by si vynutila hygienická opatření v Česku i v zahraničí, a to hlavně na Slovensku, odkud máme část účinkujících. Doufejme ale, že se bude dařit covid krotit. Přál bych to nám všem…

První festivalový den vystoupí Szidi Tobias. Proč jste vsadili zrovna na tuto zpěvačku?

Szidi je skvělá šansoniérka, představitelka žánru, kterému se u nás po smrti Hany Hegerové pravidelně věnuje jen omezený okruh výrazných interpretek. Umění Szidi Tobias sleduji dlouho a shodou okolností jsem letos v létě zajel na její vynikající koncert s Bandem na Valašsko. Tady okamžitě uzrálo rozhodnutí, že bych ji rád přivítal na Souznění. Hned po koncertu jsme se setkali a domluvili se i s jejím manažerem, současně členem jejího Bandu.

Bude jejich koncert v něčem specifický?

Pro úvodní koncert 8. prosince ve Studiu I Českého rozhlasu nám Szidi a její muzikanti z Bandu slíbili zajímavý i ojedinělý sváteční repertoár se silným poselstvím. Též nové písně, jako jsou Tango Macondo, Otváraj okná dokorán, Já vím a další. Věřím, že koncert bude mít výjimečnou atmosféru, kterou umí Szidi s kapelou, složenou z veličin slovenské hudební scény, bezezbytku vytvořit.

Proč by si příznivec hudby 17. a 18. století neměl nechat ujít vystoupení Solamente naturali ve Frýdku-Místku?

Solamente naturali založil a umělecky vede houslista Miloš Valent. Jde o špičkový soubor pro interpretaci staré hudby, který má dlouholeté renomé, už od svého vzniku v roce 1995. Je to kombinace umělců různých odborností, kteří se věnují interpretaci hudby 17. a 18. století na historických nástrojích. Díky tomu, jak jsou skvělí, inspirovali i mnohé skladatele, jako například Vladimíra Godára, Michala Palka, Petera Zagara, aby pro ně napsali i nová díla.

To zní lákavě…

Solamente naturali v překladu znamená „Pouze přirozenost“ a přesně tak skvěle přirozeně soubor zní. Do této chvíle mají na svém kontě přibližně třicet cédéček. Velkou část nahrávek tvoří kolekce hudby ze slovenských archivů, za které získali Solamente naturali a především Miloš Valent řadu ocenění. Kromě základních mistrovských skladeb baroka a klasicismu nabízí soubor i neznámá a ojedinělá díla slovenské provenience. V kostele svatého Jana a Pavla ve Frýdku-Místku zazní program Pastorella. Je to výběr z vánoční hudby 18. a 19. století na Slovensku, tedy úžasná vokálně-instrumentální tvorba spojená s vánočním obdobím.

Vojenský umělecký soubor Ondráš představí na Hukvaldech nový hudební cyklus Cesta světla. Můžete prozradit více?

Cesta světla je zbrusu nový program, který ve více než 60 minutách vypráví prostřednictvím hudebního cyklu příběh narození Ježíše Krista a také Vánoc tak, jak jsou vnímány v lidových tradicích. Hudebně program vychází především ze známých i méně známých českých, moravských a slezských koled. Zazní ale v nevšedních orchestrálních a vokálních aranžmá. Posluchače čeká barvitá hudební cesta v režii Martina Krajňáka. Autorem scénáře a hudby je multiinstrumentalista pohybující se ve více žánrech Jiří Slavík. Zážitek je o to silnější, že soubor má početné obsazení v podobě minimálně 14členného orchestru lidových nástrojů a dívčího sboru o osmi až jedenácti zpěvačkách.

S jakým programem vystoupí na Souznění Valašský vojvoda, kde jste umělecký vedoucí cimbálové muziky?

Připravili jsme tradiční koledy, písně k obřadním zvykům a tradicím, které se pojí k adventu i vánočnímu období, ale též scénickou fresku o svaté Dorotě. K tomu obchůzky s koledou či koledování. Repertoár vychází ze starobylých archivních zápisů a stylizovaně zobrazuje nebo představuje jak adventní tradice, tak obraz života pastýřů na valašských salaších.

Každá obtížná doba nabízí i spoustu příležitostí. Jakou tedy v současnosti vidíte příležitost pro folklor?

Mnohokrát jsem si ověřil, že naše nejlepší lidové tradice jsou trvalým a pravdivým odkazem generací. Fungují jako zdroj inspirace. Jsou upomínkou na historické kořeny. Z nich vyšli nejlepší umělci i vědci a myslitelé. Pořádáme Souznění i proto, že si myslíme, že nesmíme nechat naše tradice jen tak zaniknout v běhu všedních dní, pod tíhou hektické doby. Vidím to tak, že i v porovnání s dalšími žánry, tedy rockem, jazzem, popem, které samozřejmě vnímám a pečlivě sleduji, vyznívá žánr etnické hudby, folkloru či world music u řady posluchačů, a to napříč všemi věkovými skupinami, u nás doma i v zahraničí velice výrazně a pozitivně. Takže příležitost pro folklor tu jednoznačně je. A je to i určité poslání – vnášet prostřednictvím kultury do společnosti kulturnost, zdravou pokoru k sobě i ostatním a dobrou náladu.

Proč by měl vlastně fanoušek na Souznění přijít, když se mnozí z nás pomalu bojí vycházet ven z bytů…

Souznění je vícežánrový mezinárodní festival, který už svým názvem chce souznít a ladit… Podle mě obsah a dramaturgie našeho festivalu přináší čas pro vnímání tradic, pro rodinu, pro pozitivní pohled na svět a určitě nás všechny sbližuje. Ano, doba je složitá, ale kdy nebyla? My si to uvědomujeme, a proto také nabízíme alternativu. Lidé mohou, ale také nemusí přijít, je to jejich svobodná volba. Budeme tak jako tak spoustu věcí vysílat na YouTube a na vlnách Českého rozhlasu Ostrava a Vltava. Budeme samozřejmě respektovat pravidla, která nám všem stanoví ministerstvo zdravotnictví a hygienikové. Citlivě vnímáme i ty hlasy, které říkají, že když lidé nemohou přímo na koncert, je to k ničemu. Ale ověřili jsme si loni, že to není pravda.

Proč myslíte?

Být on-line na koncertu, který vysílá Český rozhlas, vidět ho navíc na YouTube kanálu, právě v tu chvíli, kdy se streamuje živě, i to je pěkné spojení. Nevím, jestli to vnímáte taky tak, ale lidé jsou podle mě schopní se v jednu chvíli propojit prostřednictvím společného zážitku i na dálku. To mně a našemu týmu dodává optimismus i pro chvíli, kdybychom museli všechno dělat „po sítích“. Samozřejmě si ale přeji, abychom se všichni mohli normálně potkávat a aby byly koncerty s publikem.

Obecně vzato, co vám Souznění za tu dobu, co jej organizujete, dalo a co vzalo?

Nikdy nezapomenu na prosinec 1999 ve Vatikánu, tedy sváteční čas, kdy vlastně Souznění vzniklo. I když ta myšlenka tu ale byla dříve, jen v té době dozrála. Tehdy byla vybrána Česká republika k dodání vánočního stromu do Vatikánu. Hlavní smrk, 80 let starý a 25 metrů vysoký, pocházel z Lúčky na Morávce a byl umístěný uprostřed náměstí svatého Petra, společně se třemi postavami oděnými do valašských krojů v nadživotní velikosti, které doplnily vatikánský betlém.

Dá se předpokládat, že tím to nekončilo…

Další sedmimetrový strom byl umístěn v aule Pavla VI. a osmnáct malých stromků zkrášlilo vatikánskou kurii i soukromí Svatého otce. Protože stromy byly z Beskyd, byl k reprezentaci České republiky vybrán soubor z beskydského kraje, tedy Valašský vojvoda z Kozlovic. Hrát a zpívat ve Vatikánu, vlastně před zraky „celého světa“, to byl nezapomenutelný zážitek. A co mi Souznění vzalo? Řekl bych, že nic tak zásadního, co by stálo za pozornost. Snad trochu klidu, nějaké nervy, síly a iluze o některých lidech. Ale nezvratný fakt, že jsme tu už po třiadvacáté, mě vrací zpátky k optimismu, též k víře v tradice a dobré lidi.