Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Anketa: Jaká hudba vás v poslední době oslovila, překvapila nebo dokonce nadchla?

Anketa: Jaká hudba vás v poslední době oslovila, překvapila nebo dokonce nadchla?

23.8.2022 Hudba

Jaká hudba vás v posledních dvou měsících nejvíce oslovila, překvapila nebo dokonce nadchla, ať už při poslechu nových nahrávek, nebo třeba na letních hudebních festivalech? Takovou otázku jsme položili několika vybraným hudebním osobnostem Moravskoslezského kraje a zástupcům různých hudebních světů. Nechte se inspirovat názory těch, kteří o hudbě opravdu něco vědí.

Zvětšit obrázek

Foto: Pixabay

Jan Rokyta, folklorista a vedoucí souboru Ensemble Flair:  V posledních měsících mě nejvíce oslovil hudební výkon britského kytaristy a zpěváka Justina Lavashe. Jeho koncert byl součástí zahajovacího dne festivalu Folkový kolotoč v Domě kultury Poklad v Ostravě-Porubě. Vystoupení bylo skvělé po všech stránkách a neslo si v sobě vzácnou kombinaci výjimečné energie a skvělého stylového i technického provedení.

Martin Chodúr, zpěvák, skladatel, klarinetista: Jako klarinetista mám blízko ke klezmerové hudbě, a tak mě zaujalo vyloženě letní album, které připravil famózní americký klarinetista David Krakauer společně s Kathlene Tag „Mazel Tov: Coctail Party“. Mísí se na něm elektronika, hip ho, rap, klezmer i polka – neuvěřitelný synkretismus, který mám v hudbě velice rád. Hudba nemá žádné hranice! Je to album plné nápadů a pozitivní, takřka extatické nálady. Pro mě album roku. Ideální „párty“ hudba.

Václav Müller, pořadatel Festivalu Slunovrat: Léto je doba zážitků z živých koncertů a to letošní je pro mě nejen hudebními, ale obecně výjimečnými kulturními událostmi přímo nabité. Ale držme se pro účely této ankety pouze muziky. Nick Cave se svými The Bad Seeds měl koncert v Gliwicích odehrát již před více než dvěma lety, ale na Nicka se vyplatí čekat. Reálně to byl jeden z několika málo nejlepších koncertů mého života, naprostá smršť skvělé hudby bez slabého místa, která trvala více než dvě a půl hodiny. Opravdu má tento navýsost charismatický pán již 64 let? Takže důchodce? Tak v takové kondici bych chtěl být aspoň teď! A samozřejmě všechny velké hity a neustálý osobní kontakt s lidmi v prvních řadách, chytání za ruce, lidé mu drží mikrofon, do něhož zpívá. Žádná odtažitá hvězda, přesně naopak… Jsem moc rád, že jsem mohl tento zážitek dopřát i své dceři, jednou bude vykládat, že tuhle show zažila naživo.

No, a nemohu nezmínit ještě jednoho charismatického šedesátníka. Pořád to vidím, je červnová páteční noc a na našem Festivalu Slunovrat právě dohrál jazzman Erik Truffaz se svou naprosto úžasnou kapelou a lidi jsou stále jako v transu. Odchytávají mě opavští muzikanti a v okouzlení říkají: Vašku, to bylo neskutečné, existuje skvělá a dokonalá hudba, no, ale pak je nad ní ještě toto. Skutečně, byl to obrovský zážitek, který tento velmi skromný a sympatický pán se svou trubkou dokázal vykouzlit. A také měl, jako my pořadatelé, velkou radost z toho obrovského nadšeného davu, který na jeho koncertě byl. Občas to označení menšinový žánr pro jazz prostě neplatí… A tak bych v líčení krásných živých hudebních zážitků tohoto léta mohl dlouho pokračovat, a to ještě prázdniny zdaleka neskončily… tak co vzpomenout závěrem? Třeba ty varhany, které se najednou rozezněly do ticha kladrubského klášterního kostela. Myslel jsem si, že jsem tam v tu chvíli sám, v tom geniálním Santiniho prostoru, a ono ne, byla tam se mnou i hudba…

Jiří Nekvasil, režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě: V letošním létě mě nejvíce oslovilo, okouzlilo a vlastně i nadchlo představení opery Richarda Strausse Žena beze stínu 28. července v Bavorské státní opeře v Mnichově. Tuto operu jsem předtím znal jak z CD, tak i ze dvou představení před více než deseti lety v opeře v německém Düsseldorfu. Mnichovské provedení mi ukázalo toto pozoruhodné, komplikované a rozsáhlé operní dílo v další dimenzi, a to díky fenomenálnímu výkonu orchestru mnichovské opery (to je snad nejlepší operní orchestr na světě) pod taktovkou Sebastiana Weigleho. Navíc s vynikajícími sólisty – Nina Stemme, Michael Volle, Camilla Nylund, Eric Cutler, Michaela Schuster v surreálné scénické vizi režiséra Krzysztofa Warlikowského. Vše se pojilo v jeden celek, hudební provedení to vše neomylně vedlo. Bohatá Straussova partitura se rozžívala v neskutečných barvách a dynamice. Výjimečný zážitek! Letošní červenec mi přinesl celkem čtyři návštěvy mnichovské opery. Tři vynikající představení (Janáčkova Liška Bystrouška pod taktovkou Roberta Jindry, Šostakovičův Nos a poslední opera Richarda Strausse Capriccio) a jeden opravdu mimořádný hudební zážitek, otevírající další obzory a inspirativní  radostné  rozměry poznání, tedy zmiňovaná Straussova Ženu beze stínu.

Petr Rudee Adamík, frontman skupiny Degradace: Potěšilo mě nové album I Live Too Fast To Die Young Michaela Monroa (ex-Hanoi Rocks), které překypuje energií, neskutečným elánem a nadšením. Tohle je u mne rock´n´roll ve své ryzí podobě. Tihle lidi snad nestárnou. To samé platí i o mé oblíbenkyni Patti Smith. Moc koncertů a festivalů jsem letos nenavštívil, ale lístky na Patti jsme měli už dva roky doma a v červenci jsme je konečně mohli uplatnit. Patti Smith jsem viděl už dvakrát, a tak jsem neočekával něco nového, ale zase mě dostala. Každé její vystoupení je jiné. Má skvělou kapelu, v níž stále najdeme Lennyho Kaye a bubeníka Jaye Dee Daughertyho. I když už jí je pětasedmdesát, tak má její hlas stále neuvěřitelné kouzlo. Stačí, když jen předčítá báseň a člověk se dostane někam jinam. Domů pak odchází s úplně jiným pocitem než z ostatních, „běžných“ koncertů.  Co se týče mladších interpretů, tak se mi líbil nový dokument Machine Gun Kellyho My Life In Pink. Tenhle týpek mě před časem zaujal (tuším, že poté, co se objevil v roli Tommyho Lee ve filmu Dirt), a tak teď sleduji jeho kroky. Nešlo si nevšimnout, že jeho změna z rappera v pop punkera poněkud hodně lidí vytáčí, a to z obou táborů. Tohle mě baví, haha. I když se člověku nemusí líbit jeho tvorba, tak musí uznat, že je velmi produktivní a tvoří toho opravdu hodně. Myslím, že se k němu někteří staví zbytečně až moc kriticky.

Milan Bátor, hudební publicista, kytarista a pedagog: Z nových nahrávek mne zaujalo několik titulů. Aktuální feeling mají a poctivou objevitelskou misi absolvovali jazzoví Point of Few na albu Open to Closeness. Jejich hudba je otevřená svobodě, která ovšem neexistuje bez pravidel. Na pomezí klasické a folklorní hudby se pohybuje nové album špičkové hráčky na Panovu flétnu s názvem Syrinx. Tento nástroj má uhrančivý zvuk a Liselotte Rokyta elegantně a muzikantsky plnokrevně ukázala, že to není jen nástroj pouťových muzikantů, ale opravdový klenot. Rád se vracím k letošnímu sólovému albu Earthling Eddieho Veddera. Název Earthling osobně vnímám jako podvědomou poctu Davidu Bowiemu, s kterým frontmana Pearl Jam pojí nejen velký hlas, ale i evidentní směřování k sofistikovanému pop-rocku s názorem. Z dalších nových alb mě potěšili Placebo, Red Hot Chilli Peppers, ale i noví Rammstein.

Kromě aktuálních nahrávek mě baví také objevovat staré zasuté pecky. Za svůj největší objev posledních měsíců bych označil kapelu 10cc, která je s výjimkou prog-rockových fanoušků dokonale zapomenuta, přitom jejich alba se kvalitou hudby i produkce vyrovnají nejlepším počinům The Queen. Úplně jsem propadl jejich nahrávce The Original Soundtrack z roku 1975, kterou považuji za mistrovské dílo, a to nejen kvůli vstupní ouvertuře Noc v Paříži. Podobně inspirativní nahrávku jsem objevil u britských Traffic. Jmenuje se John Barleycorn Must Die a je to velkolepý návrat této legendy z roku 1970. Hlas Steva Winwooda mi nikdy nezevšední, stejně jako energie tohoto alba, které je napájeno z britských folklorních tradic, jazzu, klasické hudby, rocku i undergroundu. Nezapomenutelná záležitost a deska plná perel.

Možná to někoho překvapí, ale jedním z těchto starodávných, leč zásadních objevů, je pro mne také Miro Žbirka a jeho nově remasterovaná a vydaná alba z osmdesátých let. Konkrétně bych doporučil desku Nemoderný chalan. To je autorská sonda do Žbirkova emocionálního světa, který má civilně poetické kouzlo a příchuť osobní zpovědi. Nehledě na to, že jde o špičkový československý pop-rock plný silných melodií, jaké dnes neuslyšíte. Nebo je uslyšíte stokrát vykradené nebo podobné jako vejce vejci.

DJ Mathiass O’zana, člen týmu Beats for Love: S ohledem na to, že běžně poslouchám spoustu žánrů a co se týče poslechu, nejsem úplně vyhraněný, tak objevuju něco nového a zajímavého celý rok. Festivaly, které jsem letos navštívil, byly zaměřené převážně na taneční hudbu, takže jsem si užíval hlavně house, progressive a drum and bass. Bohužel konkrétního umělce vypíchnout nedokážu, protože mě jich bavilo hodně a nerad bych na někoho zapomněl.

Jan Gajdica, kytarista a hudební pedagog: Prozatímním vrcholem byla v živém hrání asi Hiromi a její kvartet na Colours of Ostrava. Tak špičkově napsané aranže a zahrané „doprovody“ – fascinující. Z toho kvartetu bych ještě zmínil violoncellistku. Zkratka jiný vesmír. Co se týče hudby, jsem už delší dobu takový archivář starých časů. V současné chvíli jsem se rozhodl mít sebrané spisy na LP skupiny Gentle Giant. To je něco z jiné planety a každý jejich přírůstek je pro mne klenotem do mé sbírky.

Richard Kutěj, novinář, moderátor Rádia Ostravan:  Koncertně mě nadchli francouzští Moaan Exis a náš Bolehlav v srpnu v Rock Hillu v Ostravě. Oba projekty předvedly špičku soudobé evropské tvrdé elektronické scény. Bylo to intenzivní až na dřeň, a přitom i hudebně dokonalé. Vidět bubeníka Moaana Exise, jak se téměř plazí od bicích těsně po koncertu a pak se vysílený svalí na nejbližší židli… ano, ti lidé tam nechali vše. Z novější hudby regionu mě pak baví Chmurka pro její elektronickou bezprostřednost a odvahu hrát si to prostě i textově po svém. Mimo region mě pak nadchlo skvělé červencové album zpěvačky a producentky Dimitrievny nazvané Parazit. Originální mix techno beatů, elektroniky a ve výsledku jde o fakt hitové a silné písničky.

Boris Urbánek, skladatel, pianista, jazzman: Za poslední dva měsíce jsem měl pár hezkých hudebních chvilek. Například s funkovými veterány z Anglie The Brand New Heavies, kteří nadchli Ostraváky na Slezskoostravském hradě na Jazz Open Ostrava. Kapitolou samou o sobě bylo naše setkání se Stingem ve Slavkově, kde jsme jej s Vojtou Dykem a B-Side Bandem předskakovali. Znovu jsem si uvědomil, jaká je to obrovská osobnost, která tak zásadním způsobem ovlivnila pop music posledních čtyřiceti let napříč všemi generacemi. Nečekaně silný zážitek jsme měli s kapelou Boris Band Combination na Black Sea Jazz Festivalu v Gruzínském Batumi, kde po nás vystoupivší The Next Movement ze Švýcarska rozjeli strhující funkovou show. Doporučuji k poslechu jejich tři poslední alba – The Next Movement, Loud nebo No Sleep Till Paradiso. Popůlnoční společné jamování s TNM až do ranních hodin byla fakt jízda. Vůbec celý festival byl pro mne osobně svou úrovní a návštěvou téměř dvou tisíc lidí velkou inspirací.  Už jednatřicet let je pro mne vyvrcholením letních hudebních zážitků lektorování na Letní jazzové dílně Karla Velebného ve Frýdlantu v Čechách. Setkání a koncertování s mými českými i americkými kolegy-lektory i žáky Je to pokaždé velký hudební svátek.

Aleš Honus, šéfredaktor deníku Ostravan.cz a zakladatel Rádia Ostravan: Z letošních festivalů jsem si odnesl pár nezapomenutelných zážitků, které se nejčastěji vážou ke Colours of Ostrava a také k Festivalu Slunovrat, který se letos konal poprvé v Opavě. Na Colours to byli hlavně Tindersticks, Kings of Convenience a The Killers, na Slunovratu jednoznačně hudební génius Eric Truffaz. To byl koncert, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. Z čerstvých nahrávek se stále nemůžu nabažit novinek od prog-rockových Porcupine Tree, Markéty Irglové a také legendárních Marillion, jejichž letošní album An Hour Before It’s Dark stavím spolu s Marbles k těm nejlepším po odchodu jejich původního frontmana Fishe. Pokud jde o náš moravskoslezský rybníček, stále se vracím k jarnímu albu písničkářky Niky, které považuji za jeden z nejzdařilejších tuzemských debutů posledního desetiletí, i k novým albům kopřivnických Panenských plamenů i ostravských jazzmanů Point of Few. Parádní muzika se dělá i v našem kraji… Kromě toho se v poslední době stále častěji vracím k muzice osmdesátých let, postupně znovu objevuji kouzlo britské post-punkové kapely New Model Army a nemůžu se dočkat jejich říjnového koncertu v Praze, který se uskuteční jen pár dní po koncertu The Cure, na kterém samozřejmě také nebudu chybět.

Martin Režný, experimentální hudebník a organizátor akcí: Na festivalu Hluková mystéria, který jsem letos zorganizoval v Praze, mě nejvíc bavila vystoupení japonského hráče na snare buben Ryosuke Kiyaseho a polského tria Kurws. V prvním případě šlo o fascinující všestranně muzikální vystoupení, navíc s výrazným performativním rozměrem, který na nahrávkách chybí. V případě Kurws však poslední album Powięź (Fascia) směle doporučuju k poslechu, jedná se opravdu o masterpiece. Výčet vlivů by byl sáhodlouhý, od math rocku po malijské repetitivní blues, leč každý z těch vlivů je přítomen ve stopovém množství, kompozičně a zvukem se jedná o naprosto originální dílo! Vyšlo na několika evropských labelech a na kazetě mimo jiné u ostravské Korobushky.

Dvě pozoruhodná alba vyšla na Slovensku. Skupina Drť, v níž se sešli mj. Mišo Kaščák z Bez ladu a skladu a všestranná osobnost Miroslav Tóth, vydala desku Minister, Texty alba Minister vznikly zpracováním autentických výroků z tajné nahrávky ministra financí Jána Počiatka z první vlády Roberta Fica a generálního prokurátora Dobroslava Trnka. Záznam byl nalezen v trezoru Mariána Kočnera, který pomáhal Trnkovi instalovat kameru v jeho kanceláři. Jedná se o brutální, výbušnou nahrávku, z jejíchž textů a podání mrazí.

A poslední událostí, na kterou bych rád upozornil, je album I Will Be Forgotten kytaristy Ondreje Zajace, jež vyšlo na značce Weltschmerzen. Na albu je znát, že zrálo roky, Zajac si nejdříve od nahrávek pořízených v pardubickém Divadle 29 získal časový odstup, aby pak s pomocí Václava Šafky z několika hodin vybral, sestříhal a namixoval pestré, kompaktní, fascinující album, které chvílemi ambientně plyne, chvílemi neklidně vibruje, vše se na něm však děje s přesným smyslem pro kompozici i atmosféru.

Tomáš Dudyn Václavek, fotograf a zakladatel portálu ov-kluby.net: Naprosto mě nadchl hudební průvod Opavou s makedonskou Džambo Aguševi Orchestra v rámci Festivalu Slunovrat. To byla radost s mrázem pobíhajícím po zádech. Na stejném festivalu jsem si s širokým úsměvem na rtech až nečekaně užil dvojici mladých polských kapel MØW a We Do not Pretend (byť těch důvodů k úsměvu bylo v Opavě ještě mnohem více). Před pár dny jsem se podobně usmíval v ostravské Malé Kodani při rozpustilém řádění slovenského Blikajúceho dychového hudobného systému. Koncertní premiéra čtyř nových písní CI3 před pár dny na zahrádce BarBaru pak naznačila, že i příští deska by mohla být hodně dobrá, na čemž už ale není nic moc překvapivého.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.