Milan Bátor
Foto: archiv Janáčkovy filharmonie
Letošní ročník přichází s odvážným vizuálním konceptem – oživujete Leoše Janáčka pomocí moderních technologií jako našeho současníka. Co vás k tomu vedlo a jaké jsou dosavadní reakce veřejnosti?
Spolu s autory tohoto vizuálního stylu, studiem Kantors Creative Club, jsme chtěli rozvinout myšlenku, že Janáček byl ve své době mimořádně moderní, odvážný a vlastně i trochu provokativní autor. Kdyby žil dnes, určitě by komunikoval se světem současnými prostředky. A také jsem chtěl, aby byla změna v marketingové komunikaci festivalu na první pohled patrná. Reakce jsou v naprosté většině případů pozitivní, tedy až na několik konzervativních jedinců, kteří tomuto přístupu prostě nepřišli a nepřijdou na chuť. S tím se ovšem musí počítat. Janáček není pouze historická fotografie v učebnici, ale osobnost, která má stále co říct i dnešní generaci.
Kdyby se dnes Janáček procházel po Ostravě nebo Hukvaldech, co myslíte, že by říkal na dnešní svět a na to, jak s jeho odkazem pracujete?
Myslím, že by byl dnešním světem fascinován. Věřím, že by i Ostravu vzal na milost, protože ji ve své době nazýval čirým peklem. Na Hukvaldy pak zajížděl pravidelně, patrně by byl překvapen z rozvíjejícího se turismu. Pokud by slyšel JFO, byl by jistě překvapen kvalitou orchestrální hry, který se od jeho dob výrazně zprofesionalizovala. Jistě by byl spokojen s tím, jak jeho jméno rezonuje prostorem a určitě by si to náležitě užíval. Jak JFO, tak i MHFLJ se k jeho jménu hrdě hlásí a snaží se to patřičně reflektovat i v repertoáru.
V čem konkrétně divák pocítí letošní proměnu nejvíce? Jde spíše o vizuální restart, nebo se mění i samotná filozofie přístupu k publiku?
Je třeba říci, že výrazná část festivalu byla připravena ještě před mým nástupem a já jsem ji jen převzal. Považoval bych za neprofesionální zrušit dohody učiněné předchozím vedením, ať už jsem s nimi byl ztotožněn či nikoli. Náš plný rukopis se na MHFLJ projeví přibližně až v ročníku 2028. Vizuální proměna je pouze jeden díl z celé skládačky, byť velmi důležitý. Chceme, aby festival působil otevřeněji, současněji a přístupněji. Postupně se formuje i náš pohled na publikum. Při tvorbě programu chceme také brát zřetel na jeho preference. Nejde nám pouze o to pořádat koncerty, ale vytvářet zážitky a budovat s našimi posluchači dlouhodobý vztah. Tak, jak to již roky děláme v JFO.
Mluvíte o dlouhodobé vizi „hudební aliance pro Ostravu“. Jak blízko je festival k této metě právě teď?
Letošní rok je důležitý milník. Festival se poprvé oficiálně propojuje s Janáčkovou filharmonií a vzniká prostor pro mnohem těsnější spolupráci. Nejde ale jen o organizační změnu. Postupně vytváříme „ekosystém“, ve kterém budou festival, filharmonie a budoucí koncertní sál společně posilovat kulturní identitu Ostravy. Jsme tedy na startovní čáře a vybíháme na maraton, ovšem dobře připraveni. Koncepci a vizi máme poměrně jasnou, u mě samotného se tato myšlenka formovala roky a postupem času se mi ji podařilo dostat až do této fáze. Plán na příštích cca 10 let mám jasně nalajnovaný.
To zní velmi slibně. Pojďme ale k programu. Jak spolu na zahajovacím koncertě komunikují Janáčkův optimismus a Šostakovičovo drama?
Na první pohled jsou to dva odlišné světy. Jeden září energií a vírou v budoucnost, druhý je poznamenán tlakem totalitní moci. Oba skladatelé ale mluví o svobodě. Každý jiným jazykem a z jiné historické zkušenosti. Právě proto vedou na jednom koncertě velmi zajímavý dialog. A čistě po hudební stránce mi obě skladby, tedy Janáčkova Sinfonietta a Šostakovičův První violoncellový koncert vedle sebe prostě sedí.
Je polarita mezi velkolepým a komorním tím, co definuje genia loci festivalu?
Mám pocit, že programová polarita a genius loci jsou dvě samostatné věci, které se v určitých okamžicích propojují. Genius loci je prostě definován tím, kde jsme – Ostrava, celý kraj, krásná okolní města, naprosto geniální Hukvaldy. A těmto místům se snažíme přizpůsobit program pokud možno na míru, využívat jejich specifika.
To dává smysl. Je pro vás objevování regionální historie stejně důležité jako uvádění světových děl?
Zcela jistě. Nikdy nesmíme zapomenout, kde jsme a odkud pocházíme. Tvoříme kulturu v tomto kousku světa, což je skálopevný fakt. Pokud hovoříme o hudbě, hlavním kritériem je kvalita. Pokud myslíte regionální historií např. uvádění děl skladatelů pocházejících z tohoto regionu, vždy postupujeme selektivně tak, aby uváděné dílo v určitém ohledu obstálo vedle světového repertoáru. Pokud bychom tento akcent na kvalitu pomíjeli a věnovali se některých tématům třeba jen z povinnosti, bylo by to spíše na škodu.
Myslíte, že publikum uvítá duchovní a meditační programy mimo Ostravu?
Pokud si dobře vybavuji, máme v programu pouze dva večery, kde zazní duchovní hudba mimo Ostravu, a to ještě ne výhradně. Oba večery – jeden v Novém Jičíně a druhý v Opavě v kostele svatého Václava – bych asi nenazval vyloženě meditační. V Beskydském divadle vystoupí špičkový Český filharmonický sbor Brno a jeho program má k vaší definici asi nejblíže. Program souboru Silentium Ensemble pod vedením Tomáše Netopila se pak do odsvěceného opavského kostela vyloženě hodí. Na druhou stranu zde máme vynikající Svatováclavský hudební festival, který se na duchovní hudbu vyloženě soustředí, má jasně vyprofilovaný program a já nemám ambici s ním v tomto žánru jakkoli soutěžit. Pokud to nebude vyloženě dávat smysl, spíše budeme duchovní hudbou šetřit.
Co vás vedlo ke spojení profesionálních hráčů JFO s nastupující generací v projektu ZUŠ Open?
ZUŠ Open je již léty prověřený a fungující projekt, a to napříč celou ČR. Bylo jen otázkou času, kdy se představí i zde v Ostravě a my jsme této příležitosti využili a zařadili ho tedy do programu festivalu. Dlouhodobě se tomuto druhu aktivit samozřejmě věnujeme, každoročně pořádáme podobný projekt s žáky ZUŠ Moravskoslezského kraje. Považuji to za mimořádně důležité a oboustranně inspirativní. Mladí hudebníci díky tomu získávají neocenitelnou zkušenost, možnost zahrát si s profesionálními hudebníky nepřichází každý den.
Vrací se dnešní nejmladší skladatelé k janáčkovské odvaze riskovat a odlišit se?
Jak kdo. Ale určitě se o to pokouší. Myslím však, že je v dnešní době mimořádně složité být opravdu úspěšný skladatel s osobitým hudebním jazykem. Někdy mám dojem, že již vše bylo vyzkoušeno. A někdy se také skladatelé pokoušejí odlišit poněkud samoúčelně a za každou cenu, což je občas trochu krkolomné. Nicméně ano, slýchám nové kompozice, které jsou autentické, zajímavé a mají publiku co říct. Janáček byl ovšem extrém, je těžké se mu jen přiblížit.
Chcete ukazovat, že Janáčkovy Listy důvěrné nejsou jen muzeální hodnotou?
Listy důvěrné a jen muzeální hodnota? Ani náhodou…
Je multižánrovost cestou, jak zbourat neviditelné zdi kolem klasické hudby?
Může být. Ale rozhodně není jedinou cestou, jak tyto pomyslné zdi zbourat. Pokud hudba jiných žánrů dává tematicky smysl tak, aby se propojila s festivalem či s Janáčkovou filharmonií, pak ano. Tyto řekněme kroky stranou pomáhají dostat náš orchestr či festival do povědomí širší veřejnosti, což opravdu funguje.
Hukvaldy jsou srdcem festivalu. Máte tam své tajné místo?
Konkrétní místo ne, to snad ani nejde. Na Hukvaldech mám rád všechno. Vzkvétající obec, oboru, hrad, Janáčkův památník… Vždy, když tam jsem, mi zní hlavou písně z Janáčkovy Moravské lidové poezie.
Co vás během festivalového maratonu drží více na nohou – káva, nebo adrenalin?
Chuť kávy mám moc rád, ale opravdu pro chuť, ne kvůli kofeinu. Je to tedy spíše permanentní adrenalin. Zjistil jsem, že nejlépe funguji pod určitým tlakem a tak si ho někdy i sám vytvářím. Ale ano, ta energie z hudby, neustále setkávání s lidmi, pocit zodpovědnosti, to vše je všudypřítomné.
Co je pro ředitele festivalu větší noční můra – bouřka, nebo sólista na D1?
Spíš bouřka, s tou opravdu nelze nic udělat. Sólistu můžete v případě nouze nahradit, změnit program nebo třeba posunout začátek koncertu. To se nám mimochodem stalo na jednom turné: orchestr se zdržel na cestě a přijel na místo o hodinu a půl později, ale publikum trpělivě čekalo. Přiznávám, že počasí a open air koncerty, které nelze nikam přesunout, ve mně určitý neklid vyvolávají.
Až 3. července skončí Festivalový epilog a vylidní se Hukvaldský dvůr – co uděláte jako první?
Užiju si ticho a vyrazím do přírody, do Beskyd. To je nejlepší zdroj energie. A pokusím se na nějakou dobu nemyslet na práci, i když s tím mám dost problém.
