Carlovo opavské divertimento: Invenční portrét skladatele, který se dotýkal hvězd, ale zemřel chudý

„Vážím si svého milovaného německého národa, ale když jde o to, poskytnout někomu pomoc, tu nejsme nikdy doma. Chtěl bych, aby se moje jméno i mé dílo rozšířilo po celé Evropě. Řekněme, že bych tak potěšil aspoň půl milionu lidí. A kdyby každý člověk z toho velkého množství dal mně, nebo raději mé rodině, protože já z toho už žádný užitek mít nemohu, pouhý jeden groš, jehož vydání by ani nepocítil, jaká by to byla ohromná podpora pro mou rodinu, zde bez prostředků a v bezútěšné situaci zanechanou!“

Ponížení plná a hořká slova a absurdní finanční představy, nebo pravda a předtucha crowdfundingu dvě století před jeho reálným vznikem? Karl Ditters byl typickým produktem své doby. Angažmá v livrejované šlechtické kapele získal v pouhých dvanácti letech. S požehnáním svých hrdých rodičů odešel z domova za hudební kariérou. Během ní doprovázel slavného Christopha Willibalda Glucka do Itálie, kde sám zažil famózní sukces jako houslista. Ve hvězdně obsazeném smyčcovém kvartetu hrál s nejslavnějšími skladateli své doby Wolfgangem Amadeem Mozartem, Josephem Haydnem a Janem Křtitelem Vaňhalem. A hlavně psal jednu skladbu za druhou: opery, oratoria, symfonie, koncerty…

Své přirozené charisma, interpretační um a kompoziční nadání Ditters uplatnil jako kapelník ve Velkém Varadíně (dnešní Rumunsko) a později v Javorníku ve Slezsku, kde působil ve službách vratislavského biskupa Schaffgotsche. Přestože dostal za své dlouholeté služby šlechtický titul a funkci hejtmana, neuvážlivou finanční politikou postupně přišel o veškerý majetek a dožíval těžce nemocen v „azylu“ na zámku Nový Dvůr u Červené Lhoty. Zcela bez prostředků a pouze díky milosrdenství šlechetného barona Ignáce Stillfrieda.

Z inscenace Carlovo opavské divertimento. (Foto: L. Wodecki)

Režisér Jiří Seydler pojal téma jako pozoruhodnou a barvitou fresku. Nešlo mu o historizující životopis jako spíš o psychologickou sondu do mentality skladatele, jeho jednání a prožívání. Seydler se sice inspiroval Dittersovými memoáry, ve své režijní koncepci se však nedržel přísně vzato časové osy. Povolil otěže své fantazii a shovívavé, mírně ironické nadsázce. Divákovi je vydatně servírována hned v úvodu, kdy je skladatel stíhán svými věřiteli, domáhá se honoráře a vede polemický „donkichotský“ dialog se svým sluhou.

Seydlerova režie se pohybuje v časoprostoru inscenace poměrně svobodně. Na scéně se objevují různé vybrané postavy z Dittersova života, zazní motiv cesty do Itálie, uměleckých soubojů či účinkování v hvězdném smyčcovém kvartetu. Skvělou dramaturgickou linkou je opavská epizoda skladatele, která má reálný základ, jenž režie dokázala invenčně rozvést. Klíčovým motivem hry je pocit zneuznání a nedocenění, stejně jako materiální nedostatek, který skladatel neustále řeší a s obavami vzhlíží k nejisté budoucnosti. S tím souvisí Dittersova permanentní frustrace z periferie, která se mu stala na dlouho domovem, ačkoli celý život prahnul po kariéře ve velkých hudebních centrech, kam často zajížděl.

Michal Stalmach a Daniel Volný. (Foto: L. Wodecki)

Seydler Ditterse nijak nešetří a představuje skladatele s kladnými i negativními stránkami jeho osobnosti. Nesoudí, nemoralizuje, jen ukazuje, jak by mohl jeho příběh vypadat. Dittersův marný osobní boj o prestižní umělecké místo a s ním související adekvátní ohodnocení jsou přitom nahlíženy s dramatickou tenzí, ale též prizmatem shovívavého humoru a okřídlených bonmotů, které mají občas povahu hlubokých filozofických výroků.

Celkový tvar představení režiséra Seydlera je rozfázován do dvou částí, mezi něž jsou vložena půvabná hudební čísla. Dittersovu vitální hudbu hraje kvinteto muzikantů ve složení Yelyzaveta Pruska ( první housle), Mariana Nanova (druhé housle), Zdeněk Procházka (viola), Jan Zlámal (violoncello) a Vojtěch Spurný (cembalo) přímo na pódiu. Jejich sólové výstupy i podkres patří svou brilancí a stylovou čistotou k dominantám inscenace. Spurný ukázal, že v oblasti interpretace staré hudby patří k elitním umělcům, jeho nastudování i hra na osmioktávové cembalo z 19. století byly báječné. V jednom konkrétním čísle zazní sólová operní árie, kterou na premiéře líbezně ztvárnila sopranistka Barbora Čechová. Uznání si zaslouží také výborné ozvučení, které bylo akusticky důstojné.

Andrea Zatloukalová a Michal Stalmach. (Foto: Lukáš Wodecki)

Představení se opírá o spolehlivé herecké výkony, kterým vévodí excelentní Michal Stalmach v titulní roli Carla Ditterse. Svou opavskou epizodu, stejně jako veškeré trable související s nejistým osudem, dokázal opavský herec sehrát s výstižnou kresbou, nonšalancí a příjemným nadhledem. Stalmach nechal diváka nahlédnout do vnitřních problémů své postavy, ale učinil tak bez vnějších teatrálních gest. Bez sentimentu, zato s živými a přesvědčivými detaily. Jeho proměny od naděje ke zklamání jsou ve výrazu vyrovnané, civilní a nepřehnané. Ditterse Stalmach vybavil svým osobitým charismatem a čistým, dokonale srozumitelným jazykovým projevem.

Z dalších postav diváka zaujme především skvěle mnohotvárný Jakub Stránský v trojici typologicky odlišných postav. Martin Valouch jako biskup Schaffgotsch upoutá svou živočišností a rafinovanou diplomacií, s níž umí dosáhnout svého. Z dam se soustředí pozornost na Terezu Bartošovou, Andreu Zatloukalovou a Vladimíru Vokůrkovou, bez zajímavosti nejsou ani další postavy, jako Josef II. Daniela Volného a Trani/Pokladník Ivany Lebedové, které je díky její tlumenější jevištní mluvě občas poněkud méně rozumět. Také v dalších rolích divák nalezne zajímavé výkony, vzhledem k velkorysému obsazení zmiňme namátkou Kamilu Srubkovou, Richarda Vokůrku, Kateřinu Ostapenko, Jiřího Hábu a Pavla Zavadila…

Martin Valouch. (Foto: Lukáš Wodecki)

Představení netrpí nedostatkem invence ani slohovou nejednotností, funguje tak nějak volně a příjemně plyne kupředu. Také výtvarná a scénografická složka je stylizována čistě a s dobrou volbou témbrových prostředků. Autor kostýmů Tomáš Kypta a scénograf Michal Hejmovský připravili divákům poutavou podívanou, která je vkusná, atraktivní a přesto klasicistně decentní a uměřená. Značná pozornost je rovněž věnována pohybové koordinaci, kterou vedl David Strnad a light designu Tomáše Tichého.

Carlovo opavské divertimento Jiřího Seydlera je znamenitou autorskou inscenací, která kombinuje principy moderně pojatého životopisného portrétu s prvky moudrých postřehů, humoru a úlevné nadsázky. Představení naznačuje, že nemá smysl se v životě pořád za něčím štvát a přirozeně vede diváka k sebereflexi. Ditters ji hledal po celý život. Jeho přání, které jsme citovali v úvodu, bylo samozřejmě absurdní, ale jeho touha nebýt zapomenut se mu splnila. Dnes má Carl Ditters von Dittersdorf jen na internetové platformě Spotify přes 63 tisíc posluchačů měsíčně! Co by na to asi řekl? Určitě by jej potěšilo, že díky výborné inscenaci opavského divadla ho i 225 let po jeho smrti objeví lidé, kteří o něm třeba ještě ani neslyšeli. Není to víc, než mít půl milionu grošů?