Skončil festival Dream Factory. Letošnímu ročníku snad ještě víc než dřív vévodily vrcholné herecké výkony

Jestliže v minulých ročnících připravil tým vedený ředitelem festivalu Tomášem Suchánkem pro ostravské publikum vždy setkání s několika velmi výjimečnými inscenacemi, letošní ročník lze bez nadsázky označit za festival vrcholných hereckých individuálních výkonů. Neznamená to, že nebyly k vidění i inscenace navrhované na ta nejvyšší divadelní ocenění, ale letošními vrcholy v nabídce byly skutečně hlavně individuální ženské a mužské herecké výkony.

Motto letošního ročníku bylo vyjádřeno slovy „Pod kůží“. Bylo naplněno tvůrčími náhledy na to, co na první pohled bývá skryto, tedy na násilí jako takové včetně domácího, nebo na činnost člověka občas neviditelnou a opomíjenou, což často vede i v dějinách k černobílému vnímání některých umělců, ale také politiků, neprávem označovaných nejrůznějšími nálepkami.

Z festivalu Dream Factory 2024. (Foto: Lukáš Horký)

Konkrétním příkladem v této věci bylo představení Mein Gott pražského divadla D 21. Hlavní postavou byl zpěvák Karel Gott, vnímaný veřejností rozporuplně nejen jako světová hvězda populární hudby pocházející z někdejšího takzvaného východního bloku, ale také označovaný jako sluha husákovského totalitního režimu. Mnozí totiž Karlu Gottovi dodnes vyčítají některé jeho hity s texty o krásném a šťastném životě. Ten však byl odpůrcům komunistické totality odepřen. Ale Gott se vrátil do Československa omotaného železnou oponou z ostnatého drátu z USA poté, co se objevila fáma o jeho opuštění Československa, a kritice z úst samotného prezidenta Gustáva Husáka. Ten zpěváka v projevu vysílaném tehdy jedinou a státní Československou televizí veřejně peskoval za to, že bude raději užívat slávy a peněz kapitalistů v zahraničí, než aby zpíval doma lidem budujícím socialismus. Gott se vrátil, zpíval dál a získával jednu cenu Zlatého slavíka za druhou. To, že natočil píseň Můj bratr Jan s textem Zdeňka Borovce věnovanou Janu Palachovi, mnohým jaksi uniklo. Ale jak sami inscenátoři říkají, ani to nedělá z Karla Gotta postavu zpěváka veřejně stojícího proti režimu tak jako třeba stála Marta Kubišová.

Z inscenace Mein Gott. (Foto: Lukáš Horký)

Pražská „Jednadvacítka“ hrou Mein Gott navazuje na předešlou inscenaci Emil čili O Háchovi s podtitulkem Za to, co jsem udělal mě národ nazve zrádcem. A stejně jako v případě Emila Háchy se D 21 zabývá v inscenaci autora a režiséra Jiřího Ondry věnované Karlu Gottovi otázkám, které lze těžce definitivně a spravedlivě rozhodnout, a tvůrci inscenace kladou sami otázku, co tyto diskuse vypovídají o dnešku a o nás samých.

Z inscenace Konsent. (Foto: Lukáš Horký)

Druhé velké téma letošního ročníku, znásilňování, domácí násilí a zneužívání všeho druhu, bylo otevřeno hned v prvním představení letošního festivalového programu, v představení Činoherního klubu Praha a hře Konsent autorky Niny Raine v režii Šimona Dominika, tragikomedii o tom, jak je těžké v sexu rozpoznat hranice a u soudu hledat zastání a spravedlnost. Ondřej Rychlý byl za roli Edwarda v širší nominaci na Ceny Thalie 2023. Toto téma bylo v průběhu festivalu podané ve více žánrech a přineslo nejedno zajímavé scénické uchopení např.v Istambulské úmluvě A Studia Rubín, které navýsost humorným, ale hlavně sžíravě ironickým způsobem podalo průběh projednávání tohoto tématu v našem parlamentu.

Z inscenace Istambulská úmluva. (Foto: Lukáš Horký)

Stejně tak v dalších představeních zpracovávajících horké téma parlamentů na celém světě viděli diváci individuální herecké výkony nejvyšších kvalit. Jeden z vrcholných předvedla i Kateřina Liďáková Michálková v roli nezletilé dívky v konfliktním vztahu, ze kterého není úniku, v inscenaci hry Tento pokoj se nedá sníst slovenské autorky Nicol Hochholczerová v režii Petra Michálka. Autorčin debut je velmi otevřenou výpovědí o sexuálním vztahu dvanáctileté dívky Terezy a jejího padesátiletého učitele výtvarné výchovy, který trval šest let.

Ve výčtu vynikajících individuálních výkonů lze pokračovat: PALM OFF Studio Divadla pod Palmovkou, Tomáš Dianiška: Žena filmového kritika a herecká dvojice Barbora Kubátová a Jakub Albrecht v popkulturní grotesce o ženě a intelektuálovi, filmech, lásce, snech a průserech. Tematickým protipólem bylo představení Divadla Bolka Polívky, které přijelo se hrou Christophera Hamptona Oheň a popel v režii Romana Poláka. Tato hra byla v letošní nabídce výjimečná tím, že nabídla životní příběh o dávné zradě, hlubokém citu a vášni. Výkon Martina Huby, ale i jeho partnera na jevišti Jiřího Dvořáka patří k dalším nezapomenutelným hereckým kreacím letošního ročníku.

Z inscenace Oheň a popel. (Foto: Lukáš Horký)

Byla-li řeč o inscenacích jako celku, pak nelze zapomenout na hru Martin McDonagha Pan polštář v režii Tomáše Ráliše (Městská divadla pražská). Zde je jeden z ohlasů na facebookovém profilu festivalu Dream Factory: „Pan Polštář obnažil jevištĕ i hledištĕ donaha a rozbil na kousky všemi divadelními výrazovými prostředky přítomné v sále. Zasloužený potlesk ve stoje nebral konce.“

Z inscenace Na první pohled. (Foto: Lukáš Horký)

Sexuální zneužívání bylo i hlavním tématem závěrečného monodramatu s vynikajícím výkonem Marie Štípkové v inscenaci hry Suzie Miller Na první pohled v režii Lucie Ferenzové (Švandovo divadlo Praha). V tomto případě však lze mluvit i o výjimečné režii a inscenaci ve svém žánru vskutku ojedinělé a ve všech složkách vynikající.

Tomáš Suchánek a jeho Dream Factory každoročně otevírají ostravským milovníkům divadla okno do divadelního světa. To je největší zásluha festivalu, díky kterému se vyvíjí nejen ostravské divadlo jako takové, ale i místní publikum. Nyní už jen zbývá těšit se na další ročník.