Odešla Naďa Hanousková. Ta, která z Opavy vytvořila ostrov houslí

Znal ji každý, kdo měl v Opavě něco společného s krásným uměním, kterému se říká možná trochu staromilsky vážná hudba. Naďu Hanouskovou jsem poprvé poznal v polovině devadesátých let minulého století. V té době už patřila k respektovaným uměleckým osobnostem. Spojovala a inspirovala mladé houslisty a s „mateřskou“ láskou vedla jejich kroky k tomu nejdůležitějšímu: společnému vystupování, zvládání rozličných výzev a objevování nových hudebních horizontů. Teď, když se její příběh uzavřel, můžeme s vděkem pohlédnout na její nádherný pedagogický, umělecký a lidský odkaz jako na skutky naplněné laskavostí, láskou a radostí k umění a všemu, co vytváří smysluplný svět. Naďa Hanousková byla nesmírně silná žena, která svůj život věnovala umění a své milované rodině.

Narodila se v roce 1956 a na housle začala hrát v osmi letech v opavské Lidové škole umění. Kromě houslí chodila do baletu, hrála na klavír a vystupovala s Orchestrálním sdružením slezských učitelů, které dirigoval skladatel Jaroslav Foltýn. Tady získala první cenné zkušenosti, orchestr hrál klasická díla, ale i hudbu soudobých autorů, což Naďa Hanousková později zúročila ve vlastních smyčcových souborech. Hru na housle nejprve absolvovala u Drahomíry Volné, která jí posléze připravila ke studiu na ostravské konzervatoři. V Ostravě se zapojila do Komorního orchestru vedeného Josefem Staňkem. Kromě houslí studovala také dirigování u Karla Brii a Rostislava Hališky na JAMU v Brně.

Vedení smyčcových orchestrů se Naďa Hanousková věnovala od počátku devadesátých let a první úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1994 orchestr pod jejím vedením získal první cenu v celostátní soutěži ZUŠ a zvítězil také na prestižní rozhlasové soutěži Concerto Bohemia. Pod jejím dirigentským vedením při opavské ZUŠ postupně vznikla houslová přípravka, Dětský komorní orchestr a věkově navazující Opavský studentský orchestr, který spojoval starší žáky, absolventy a studenty konzervatoří či hudebních akademií. O prázdninách se pravidelně konala oblíbená soustředění na Zámku v Hradci nad Moravicí, která svým způsobem předjímala současné letní hudební tábory a akademie. Byla to doba radostných setkání a muzicírování, plná pohody, optimismu a víry, že hudba je tím mostem, který spojuje a sbližuje mladé lidi.

Naďa Hanousková byla vzorem pro mnoho mladých.

Následovalo mnoho dalších ocenění, z nichž uveďme alespoň šest účastí na koncertech vítězů soutěže Concerto Bohemia v Praze, dvě ceny z mezinárodního festivalu Pro Archi v Maďarsku a dvě první ceny z hudebního festivalu v Belgii. Smyčcové orchestry pod vedením Nadi Hanouskové vystoupily na mnoha významných festivalech v České republice, Finsku, Itálii, Lotyšsku, Polsku, Slovensku a Švýcarsku. Nahrávky z koncertů byly vysílány v televizi, rozhlase a objevily se také na dvou profilových nahrávkách, které vyšly v jubilejním roce české hudby společně s profilovým DVD pod názvem Ostrov smyčců (2014). Tomuto počinu jsem věnoval pozornost také v samostatné recenzi.

Letmý pohled na provedený repertoár smyčcových orchestrů pod vedením Nadi Hanouskové svědčí o jejím velkém respektu k odkazu hudebních klasiků i pozoruhodné odvaze a snaze začlenit do dramaturgie díla nová a dosud neobehraná. V programech koncertů tak figurovala například díla Petra Ebena (Concertino Pastorale), Eduarda Dřízgy (Malá suita), Pavla Hanouska (Dětská suita, Jesenická suita, Šípková Růženka), Leona Juřici (Pidisuita), Edvarda Schiffauera (Fragment neurobarokní sonáty), Miloše Štědroně (Suita silesiaca), ale také píseň Yesterday Paula McCartneyho v půvabné úpravě jejího manžela Petra Hanouska. Naďa Hanousková rovněž iniciovala vznik festivalu Setkání studentských orchestrů, díky kterému do Opavy od roku 1996 po dobu následujících patnácti let přijížděly nejlepší domácí i zahraniční tělesa. Je obdivuhodné, že veškeré organizování koncertů, zájezdů, festivalů a soutěží včetně rozepisování partů si obstarávala Naďa sama ve svém osobním čase s bezmeznou podporou svého manžela Petra Hanouska.

Naďa Hanousková s dcerou Alenou. (Foto: rodinný arhiv)

Studentské orchestry, jež vedla Naďa Hanousková, byly u nás i ve světě pojmem, který vyvolával obdiv a respekt. Nelze vyjmenovat všechny, kteří jejím cílevědomým vedením prošli a dnes se věnují hudebnímu umění profesionálně, nebo se vydali jinou cestou, ale odnesli si nesmazatelné zážitky a vzpomínky. Byly jich desítky, možná stovky a věřím, že jestli budou někdy číst tyto řádky, vzpomenou si na Naďu a prožijí ony krásné časy po jejím boku znovu.

Všechny dny nebyly zalité sluncem a štěstím, přesto bylo šokem, když bylo nekompetentním rozhodnutím vedení školy opavské ZUŠ a tehdejšího ředitele oblíbené učitelce vedení smyčcových souborů odebráno. Není obtížné si představit, co takový krok pro ženu, která své profesi obětovala úplně všechno, musel znamenat. Přesto Naďa nezatrpkla, neztratila elán do života a statečně snášela všechny zdravotní neduhy, které jí posléze potkaly. V posledních dnech jí byla obrovskou oporou především její rodina v čele s neuvěřitelně oddaným manželem Petrem.

Naďa Hanousková byla obdivuhodná žena, na kterou se nezapomíná. Hudba, milující rodina a housle byly jejím posláním. Ostrovem, na kterém jí záleželo, a místem, kde jí nic nechybělo. Nám, co jsme jí znali, bude strašně moc chybět. Jediná možná odpověď na její odchod je nepomíjející láska. Hudbě se profesionálně věnují její tři děti, flétnistka Petra, houslistka Alena a violoncellista Jan. Pozitivní vliv Nadi Hanouskové se nesmazatelně vryl do srdcí všech, kteří měli to štěstí s ní spolupracovat. Jeden moudrý člověk napsal „Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat.“ Bolesti už bylo dost, lásky není dostatek nikdy.

Nechť její něžná a citlivá duše spočívá v klidu a míru.