Malá rozsahem, ale silná obsahem. Zdařilá výstava Milana Lasoty v ostravském Domě umění

Výstava s názvem Fáze a doteky je rozsahem malá, ale obsahem silná. Nejde o retrospektivu, to by ani na ploše malého výstavního sálu nešlo. Přesto se kurátorovi výstavy Jaroslavu Michnovi podařilo vytvořit alespoň iluzi větší výstavy, kterou by si autor bezpochyby zasloužil, a to díky důmyslnému architektonickému řešení sálu. Vzniklo tak jakési entreé, které divákovi odhalí další plán až posléze. Fáze, respektive fázovitost, kterou lze spatřit ve vystavených dílech – souborech a cyklech – se tak simultánně propsala i do samotného prostoru. Možná je to náhoda, a pokud ano, tak šťastná náhoda.

Výstava Milana Lasoty. (Foto: Roman Polášek)

Většina děl, která se na výstavě nachází, pochází z majetku Galerie výtvarného umění v Ostravě. Galerie je zakoupila celkem nedávno. Část obdržela i darem od umělcovy ženy Dáši Lasotové, rovněž umělkyně pohybující se mezi konceptem a poezií. Převažují práce na papíře, pečlivě zaadjustované do rámů, zbytek tvoří čtveřice drobných plastik a kolekce autorských šperků. Jsou to právě plastiky a šperky, které při vstupu do výstavy zůstanou ukryty, dokud divák nepostoupí dál do centra místnosti. Výběr plastik, ač početně skromný, působí uceleně. Jejich vizualita je na rozdíl od prací na papíře více realistická, zdánlivě organická, skeletovitá. Pokud jsou práce na papíře začátkem, dotekem, fázemi lidského gesta a hledáním, pak jsou plastiky spíše symbolem nalezení, završení, rozpadu nebo konce.

Výstava Milana Lasoty. (Foto: Roman Polášek)

Naopak šperky jsou autorovým světem samým o sobě. Nejsou v zásadě ani stroze minimalistické, ani prvoplánově dekorační. Jsou něco mezi tím a zároveň i vně, mimo jakoukoli kategorizaci. S konceptuálními projekty autora je spojuje lidské tělo. Je to na první pohled zřejmá symbióza. Tělo, které autor používá jako nástroj ke komunikaci, k vykřičení svých pocitů, zkušeností a strachů, je právě to tělo, kterému chce autor skrze šperk vyjádřit své uznání a obdiv. Jinými slovy: nezaslouží si být jen a pouze týráno, ale též hýčkáno. I když kdo ví.

Nabízí se i další hypotéza, další možný výklad. Podíváme-li se například pozorně na dvojici „kreseb“ (otisk ruky) s názvem Sebemrskání k zpodobnění z roku 1992 nebo na nedatované otisky s názvem Musím dosáhnout svého cíle, pak bychom mohli považovat Lasotův šperk za amulet, který má svého nositele chránit. Použití minerálů a jiných přírodních materiálů by tomuto výkladu mohlo nasvědčovat.

Opět tu nacházíme onu organickou jednotu: příroda – tělo – život, kterou měl autor stále na zřeteli. Nakonec mě tato teze přivedla i k pochopení a přijetí instalačního řešení, kdy se šperky ve stojací vitríně díky kaskádovitě padající matné fólii vznášejí či spíše plují. Navíc vznikla velmi dynamická kompozice, která proměnila statickou vitrínu, včetně artefaktů uvnitř, v další plastiku v prostoru. Na tomto řešení se podílela Eliška Čabalová, umělecká knihařka, designérka a pedagožka.

Výstava Milana Lasoty. (Foto: Roman Polášek)

Je chvályhodné, že se do výstavy dostaly různorodé soubory, i když jsou zastoupeny třeba jen dvojicí děl. Otevírá to totiž širší vhled do Lasotovy tvorby, byť, jak už jsem zmínila, z pochopitelných důvodů nejde o výstavu bilančního nebo retrospektivního významu. Například dvojice děl s názvem Chytání světa z počátku 80. let 20. století má téměř grafický charakter. Ve skutečnosti jde o otisk dlaně a kresbu prstů, ačkoli výsledek připomíná měkkost mezzotintového otisku. Dalším souborem na výstavě je trojice děl na papíře s názvem Daktylický slovník (1989). Jde opět o otisk ruky, respektive o vrstvení otisků nebo obrysů rukou, kdy autor pomocí znakové řeči zaznamenal hlásku po hlásce příslušným nastavením ruky a prstů, čímž vznikla celková vizuální podoba daného slova. V případě vybraných děl jde o grafémy slov Ladná – Něžná – Milá. I když měl autor na začátku jasnou myšlenku vytvořit „slovo“ a konkrétní plán jejího provedení, můžeme na výsledný grafém nazírat i jako na autonomní abstraktní tvar.

Stejné je to i v případě jedné práce z ranějších 80. let 20 stol., taktéž se série Daktylický slovník, kdy autor použil pouze barevný obrys rukou k vizuálnímu zachycení slova. Dnes se bez překladu do znakové řeči neobejde téměř žádné televizní zpravodajství nebo důležitý pořad. Znaková řeč se stala součástí běžného života, ve školách i na úřadech. Je to důkaz toho, že umění si často všímá věcí a jevů, které jsou v dané chvíli na okraji nebo společnosti skryté.

Výstava Milana Lasoty. (Foto: Roman Polášek)

Od začátku do konce, Hra na kapku nebo Pečetní kapky jsou další, početně větší série na současné výstavě děl Milana Lasoty. Fázování a sériovost jsou pro konceptuální umění typické, pro konceptualistu Milana Lasotu rovněž. Při zmínce o sériovosti a sériích mě napadá jen okrajová otázka, z kolika děl nebo fází se ta či ona série skutečně skládá. Některé série jsou evidentně kompletní, jiné jsou prezentovány formou ukázky, zřejmě fragmentu většího souboru děl.

Otázkou je, zda se soubory ve své úplnosti zachovaly. A kolik (a kdy a jaké) jich autor vlastně vytvořil. Z popisků početní údaj nezjistíme. Je možné, že dosud nebyla příležitost dílo Milana Lasoty důkladně probádat a popsat. Aspoň je právě probíhající výstava výzvou to napravit.

Autor, který v roce 1998 předčasně zemřel, by si určitě zasloužil jak větší výstavu tak i vlastní monografii.

*

Milan Lasota – Fáze a doteky. Výstava je k vidění v Galerii výtvarného umění v Ostravě (Dům umění) do 12. dubna 2026 . Komentovaná prohlídka se uskuteční ve čtvrtek 26. března 2026, provázet budou kurátor Jaroslav Michna a Dáša Lasotová. Na komentovanou prohlídku je nutná rezervace.