Říkali jí Kri-kri Scarlett Wilkové: Milostný dopis Řecku s hořkými podtóny

Novinářka a spisovatelka původem z Ostravy, Scarlett Wilková, se ve své profesi zabývá společenskými trendy i problematikou života seniorů. Má za sebou také práci se zpracováváním vzpomínek řeckých imigrantů pro databázi Paměť národa. Právě tato zkušenost inspirovala její románový debut Až uvidíš moře (Motto, 2022). Oblíbené Řecko se objevuje i v románu Desetkrát a dost (Motto, 2023) a vrací se i v nejnovějším titulu Říkali jí Kri-kri (Motto, listopad 2025). Jde o oddechový román plný řeckého slunce, větru, písku, barev a vůní, ale především je to liebesbrief oblíbené dovolenkové destinaci, který se pokouší vyrovnat s radikální změnou, kterou zemi přinesl turismus.

Literární svět je plný kritiky využívání historických námětů a cizího traumatu k budování poutavých příběhů, které se pochopitelně dobře prodávají. Mohli bychom diskutovat, jestli by se podobným způsobem nedalo uvažovat i nad knize Říkali jí Kri-kri. Vzhledem k přímě zkušenosti autorky se vzpomínkami řeckých imigrantů a k téměř vtipně beletristickému příběhovému oblouku je ale vypůjčení traumatu ostrovanů omluvitelné.

Události v něm se sice zakládají na reálných nepředstavitelně náročných zkušenostech obyvatel Řecka, jejich kombinace pro vzrušující četbu je ale prvoplánová. Knihu lze pro její poněkud předvídatelný příběh a jakousi naivitu vřele doporučit k oddechovému čtení, třeba na pláži. Text se velmi příjemně čte, dramatické události Kri-krina života přímo plynou pod očima. Rozhodně nejde o nudnou četbu, rovněž ani o sofistikovanou literaturu.

Kri-kri nenávidí turisty. Narodila se totiž do starého světa na svém ostrově, který rozvrátila válka a budování rekreačních infrastruktur. Lehce stravitelný text čtenáře vtáhne do prostředí záměrně nejmenovaného řeckého ostrova, na němž sledujeme dramatický a exemplárně knižní příběh osudem tyranizované protagonistky. Život Kri-kri, ženy podobné horským kozám, představuje nejen příběh románu, ale také berličku pro vyprávění univerzálnějšího svědectví, které patří řeckým ostrovanům.

„Jedině na vrcholcích hor dokázala Kri-kri aspoň na chvíli zapomenout na skutečnost, že cizinci dobyli její ostrov, stejně jako si kdysi její vlast podrobili Turci, Italové a Němci. Vlastně všechny oběti, všechno hrdinství v době války bylo zbytečné. Teď nás Němci obsadili zcela beze ztrát, za naší ochotné spolupráce, pomyslela si. Podařilo se jim to, o co jejich otcové usilovali. A vůbec nemuseli bojovat. Naopak, okupují nás a my je za to ještě vítáme a hostíme.“

Narativ, který nám kniha představuje, vykresluje přerod tradičního izolovaného mikrosvěta, který představoval jejich ostrov, v globalizovanou kapitalistickou společnost, v níž je jejich ostrov malým flíčkem v Egejském moři, který slouží k rekreaci bohatých cizáků a zbohatnutí Řeků z pevniny. Protagonistka nese tuto proměnu se silným odporem a nenávistí, za níž se jí její osud nakonec mstí.

Kritika turismu může pro českého čtenáře, který má s Řeckem pravděpodobně pouze turistickou zkušenost, znamenat deziluzi či minimálně ukázku nové perspektivy na milovaná letoviska.

Scarlett Wilková na archivním snímku. (Foto: Adolf Horsinka)

Zajímavým prvkem knihy je budování příběhu skrze vypravěče, který je posluchačem Kri-krina vyprávění. Něco o jeho identitě se dozvídáme na samotném konci knihy, ovšem dává o své aktivnější roli vědět na samém začátku, konkrétně přímým kontaktem se čtenářem. Tato snaha o posunutí tradičních vypravěčských postupů, které mohly osvěžit jinak konvenční prózu, bohužel nebyla využita v nijak kreativnějším rozsahu. Vše v textu funguje pro posouvání dalšího příběhu, víceméně zde neexistují náhody. Jedinou otevřenou záležitostí, která má moc ve čtenáři probudit otázky, je Kri-krina tajná superschopnost.

„V těch chvílích Kri-kri zkoušela, nakolik je schopná stát se součástí větru, vytvořit společně s ním proud ještě silnější, obrovský vír, který jednou zesílí tak, že zvedne ze země všechny hotely a apartmány pro turisty, odnese je a všechno špatné, co se za minulé roky stalo, bude pryč.“

Ve zjednodušeném světě vyprávění ostrovanky dochází ke zploštění postav, které jsou vesměs nositeli jedné charakteristické vlastnosti. Nedá se říci, že by v tomto fikčním světě neexistovala ambivalence, ovšem je nápadné, že těmi pozitivními a silnými jsou zde ženy. Velmi silně zde funguje ženská vzájemnost a společenství, které má nedůvěru k ambiciózním a ziskuchtivým mužům. Ano, kolem Kri-kri se okrajově objevují i muži ne vyloženě zlí, nebo dokonce i docela sympatičtí, ovšem žádná výraznější mužská postava nevystupuje nikterak kladně.

Text také nemá v lásce církev, jejímž představitelům schematicky podsouvá stereotyp hamižnosti a zištnosti. Toto vše sice lze vnímat jako konstrukci příběhu očima protagonistky, ke stereotypizačnímu a zkratkovitému uvažování ale není čtenáři nabídnuta alternativa jiná než vlastní kritická reflexe.

Co je na knize naopak silné, je zjevná láska k Řecku, kterou vypravěč popisuje v podmanivých sensuálních obrazech. Některé pasáže téměř hraničí až s lyrismem, kdy útočí na několik smyslů a docela věrně čtenáři vykresluje krásu Kri-krina světa. Právě při zakoušení živlů, barev a chutí je láska k místu, kde se většina románu odehrává, vykreslena nejlépe. Román tak docela uspěl v pravděpodobném komunikačním záměru, a to otevřít ve čtenáři touhu po dovolené v Řecku, ale zároveň upozornit na daň, kterou s sebou turismus zpřístupněním krás přináší.

„Představte si písek tak hebký, že polehávat na něm je příjemnější než se dotýkat sametu, představte si shluky obrovských balvanů oddělených úzkými štěrbinami, do nichž se člověk může celý zasunout, třít se o ně, posouvat se centimetr po centimetru dál do temnoty, až se najednou ocitne v jeskyních, které jsou sice temné, ale různými škvírami do nich proniká světlo a tvoří na jejich stěnách nádherné mihotavé obrazy.“

*

Scarlett Wlková: Říkali jí Kri-kri. 304 stran. Vyšlo v nakladatelství Motto v říjnu 2025.