Studio G má svého Pinocchia, který vyvádí své nezbedné kousky k velké radosti nejmenších diváků

Když italský novinář a spisovatel Carlo Collodi vytvořil v roce 1881 postavu Pinocchia, neposlušného dřevěného panáčka, který po mnohých životních peripetiích přichází k rozumu a stává se opravdovým chlapcem, jistě netušil, že bude populární i v novém tisíciletí. Jednotlivé generace dětí vyrůstaly na příbězích dřevěného nezbedy, který nechtěl chodit do školy a trápil svého tvůrce Gepetta. Svou slávu Pinocchio zněkolikanásobil poté, co se v roce 1940 dostává do kin celého světa jako druhý celovečerní animovaný film Walta Disneye. Pinocchio tak dokázal navázat svým zajímavým a dobrodružným příběhem s morálním ponaučením na celosvětový úspěch Sněhurky a sedmi trpaslíků z roku 1937. A to byla laťka nasazena velmi vysoko. Kdo by si však nezamiloval příběh Pinocchia, Gepetta, neposedného cvrčka a Modré víly, to vše ověnčené nezapomenutelnou hudbou, za níž film získal Oscara!

Od tohoto momentu vzniklo mnoho méně či více zdařilých adaptací italské knihy, která se postupně stala klasikou v dětské literatuře. A to platí i na divadle. Pinocchio je tak vděčným námětem, že s jeho inscenací se v současnosti můžeme setkat kromě ostravského Studia G také na jevištích tří dalších divadel v Česku. I přesto se však rodinnému Studiu G podařilo přinést zcela nové a neotřelé pojetí, které malé diváky pobavilo. Zapojila se celá rodina Georgievů, a to nejen prostřednictvím herecké složky. Režie se chopila Miroslava Georgievová, byť je inscenace spíše komplexním kolektivním dílem. Georgievová je společně s Antonínem Dvořákem i autorkou dramatizace předlohy. A spolu s Vladislavem Georgievem se podílela i na scénografii. Celé představení tak tvoří jeden velký sourodý celek.

Z inscenace Pinocchio. (Foto: Petr Chodura)

Pinocchiova nezbedná cesta za dobrodružstvím se tak nestala pouhým moralizováním, ale Pinocchiovy kousky společně s postavami, které na své pouti potkává, jsou zajímavým akrobatickým a hravým provedením divadla na divadle. Režisérka společně s dramaturgem Dvořákem totiž známý příběh Pinocchia zasadila do rámujícího příběhu výrobce houslí a učitele hry na hudební nástroje v jedné osobě (Vladislav Georgiev), který si ve volných chvílích vyrobil dřevěného panáčka, jehož tělo je totožné jako tělo houslové. Jeho dva studenti hudby však přicházejí nepřipravení na lekci (Jakub Georgiev a Andrea Zatloukalová) a tak po chvíli přemlouvání donutí svého učitele (Vladislav Georgiev), aby si místo hry na hudební nástroje zahráli prostřednictvím dřevěné loutky na Pinocchia. Klasický pohádkových příběh může začít.

Z inscenace Pinocchio. (Foto: Petr Chodura)

Velkým dílem k úspěchu celé inscenace přispěla i flexibilní scéna Miroslavy a Vladislava Georgievů. V centru celé scény stála velká dřevěná komoda, která však během manipulace dostávala rozmanité multifukční využití. Chvílemi sloužila jako pracovní stůl, posléze se po přemístění na výšku stala základem pro cirkusové šapitó. Skrze komodu postavy různě prolézaly, posedávaly na ní, vytahovaly z ní další předměty. Dobře umístěné pojízdné dřevěné kolo na komodě z ní vlastně vytvořilo jakousi maringotku s flexibilní řadou dřevěných šuplíků, skříněk, závor a dalších prostor. Velmi poutavě byla scénograficky ztvárněna i jedna z finálních scén na moři v břiše velryby. Rozpohybované plátno ztvárnilo moře, za modrou plachtou (břicho velryby) se odehrávalo stínové divadlo s rozhovorem Gepetta a Pinocchia.

Z inscenace Pinocchio. (Foto: Petr Chodura)

Jak jsem již zmínil, inscenace kombinuje živé a loutkové divadlo. Autorem dvou loutek je Pavel Skorkovský. Velmi podařená je hlavní dřevěná loutka Pinocchia, vedená hercem Jakubem Georgievem. Celodřevěná loutka s tělem ve tvaru houslí, v kloubech pohyblivými končetinami, výraznou dřevěnou loknou vlasů, částmi těla, které je možno vyndat a zpátky nandat, a především s dřevěným nosem, který se zvětšuje a posléze zmenšuje, udělala mezi dětmi velkou parádu. Ještě po představení se při odchodu děti dívaly za loutkou, která zůstala již nečinně sedět na kulisách a mávaly ji na rozloučenou. Malou alternativou k loutce Pinocchia byla loutka cvrčka (kterou vedla Andrea Zatloukalová), většinu času ukrytá ve velké krabičce od sirek, ze které vyčuhovala pouze cvrčkova tykadélka.

Všechny ostatní role, jakož i vedení dvou výše zmíněných loutek, obstarali tři herci. Jakub Georgiev dokázal všechny malé diváky přesvědčivě vtáhnout do děje. Zaujal svým energickým a zvučným hlasem, ale i jiskřičkami v očích, které svým vedením předával i loutce Pinocchia. Podobně Vladislav Georgiev, který již svým vzhledem perfektně sedí na truhláře Gepetta, opakovaně přesvědčuje diváky, že jako herec snese převtělení i do spousty dalších roztodivných postav, které Pinocchio na své cestě potkává. Ať již se jednalo o Principála cirkusu, či jednookého Kocoura.

Z inscenace Pinocchio. (Foto: Petr Chodura)

A velmi příjemným překvapením se stal výstup herečky Andrey Zatloukalové. Dokázala precizně zkombinovat práci s výraznou mimikou s hlasovým projevem. Vkládala specifickou hlasovou charakteristiku, když promlouvala hlasem cvrčka. Promlouvala úlisným tonem, když se převtělila do Lišky, výrazné byly i její proměny na Vílu Modrovlásku či cirkusačku Valentýnu.

Za velmi zdařilou složku inscenace považuji hudbu i texty písní, pocházející z pera principála divadla Vladislava Georgieva. Melodičnost a snadno zapamatovatelné texty písní, které doprovázely Pinocchia na cestě za dobrodružstvím, zapříčinily, že si je děti pobrukovaly během i po představení. Právě písničky by se do budoucna mohly stát silnou devízou, na které by mohla celá inscenace stavět.

Z inscenace Pinocchio. (Foto: Petr Chodura)

Dělat divadlo pro děti není lehká disciplína. Ty vám ostatně ihned a bez servítek sdělí, zda má vaše snažení úspěch, či nikoliv. Výrazy dětí však napovídaly, že premiéra Pinocchia dopadla úspěšně, byť možná malinkým mráčkem bylo to, že kapacita komorních prostor Studia G nebyla zcela naplněna diváky. Věřím, že další reprízy si najdou ještě větší počet spokojených diváků, jak malých, tak i těch větších.

*

Pinocchio. Autor Carlo Collodi. Dramatizace Miroslava Georgievová a Antonín Dvořák. Režie Miroslava Georgievová a kolektiv. Dramaturgie Antonín Dvořák. Scéna Miroslava Georgievová a Vladislav Georgiev. Kostýmy Miroslava Georgieovová a Markéta Steriovská. Hudba a texty písní Vladislav Georgiev. Loutky Pavel Skorkovský. Recenze je psaná z premiéry uvedené Studiem G v Ostravě v sobotu 21. března 2026.