Robin Ferro: Herec by měl mít o sobě zdravé pochybnosti. Já je beru jako palivo

Letos jste oslavil třicáté narozeniny, je to mentálně pro vás nějaký milník?

Je asi pravda, že jsem si v hlavě řekl, že něco nového začíná, ale hned pak jsem si řekl, že je to asi blbost, protože se necítím jinak než třeba v osmadvaceti.

Tak jinak, v Ostravě jste se herecky etabloval. Zejména díky Třem tygrům vás znají lidé po celé republice. Jste spokojený, jak se vám kariéra rozjela?

Jo, ale kdybych na tyhle věci myslel, tak bych se nikdy neposunul dál. Snažím se to mít v hlavě nastavené jako na konzervatoři. Ke každému zkoušení tak přistupuji, jako bych herectví nikdy nedělal. Někdy to dělá se sebevědomím ne úplně hezké věci. Nikdy se vám ale nestane, že bych se uspokojil tím, že se mi teď něco náramně povedlo. Člověk by pak mohl zpohodlnět. A když člověk zpohodlní, tak se málokdy naučí něco nového.

Už máte nějaké zkušenosti, jak se vám daří k zkouškám přistupovat jako někdy před lety na konzervatoři?

Je to o nějakém nastavení. Herectví je tak krásně různorodé, že by stejně byla škoda zaseknout se v nějakém šuplíku. Pořád jsem ještě mladý na to, abych mohl objevovat nové věci.

Vyrůstal jste v Zubří, to je jedno z hlavních měst Česka v házené. Zkoušel jste tento sport?

Zkoušel, dokonce mám z házené traumatický zážitek. Každé druhé děcko v Zubří samozřejmě musí chodit na tréninky házené, to jinak nejde. Tak mě tam jednou dovedla i mamka. Poprvé jsem tam vešel, byl jsem tak nervózní, že mi nešly zavázat ani tkaničky od bot. Mamka tak rychle pochopila, že sportovní kariéra nebude to pravé ořechové.

Tak jste raději od dětství chodil do dramaťáku?

To se stalo hned potom. Byla nějaká besídka v první třídě a mě to bavilo. Měli jsme na sobě čertí ocásky a rohy. Do dramaťáku jsem pak začal chodit hned od první, možná od druhé třídy.

Zároveň jste ale koketoval s myšlenkou, že byste se stal profesionálním kuchařem.

Zrovna začalo běžet v televizi Ano, šéfe! Říkal jsem si, že bych chtěl být jako ten holohlavý pán, který na všechny křičí a výborně vaří. Jenže já si potom uvědomil, že se dá herectví studovat, tak jsem šel na konzervatoř a vzali mě napoprvé.

A kdyby nevzali, zvítězila by kuchařina?

Upřímně? Nevím, jestli bych konzervatoř zkusil podruhé. Kdyby mi přímo u přijímaček řekli, že to mám zkusit za rok a v něčem se zlepšit, asi bych to udělal.

S Albertem Čubou v komedii Brouk v hlavě. (Foto: Jan Lipovský)

Vaření vás ale baví stále. Co je váš kulinářský majstrštyk?

Hrozně rád vařím taková ta pomalá jídla. Hovězí na víně, svatomartinská husa. Dáte ji do trouby a pak se osm hodin dělá. Svíčkovou dělám rád. Užívám si ty recepty, které se dlouho připravují a pak se dlouho vaří.

Vaší vášní je ale také hraní PC her. Jakou teď paříte nejvíc?

Víte, když si člověk hodně čte, začíná nějakým jednodušším žánrem, než přejde na Idiota, Jméno růže a čím dál složitější knihy. A jelikož i PC hry už jsou na světě docela dlouho, tak bych se nebál říct, že vznikly takové, které jsou v podstatě uměním. Když se podíváte třeba na hry od české společnosti Amanita Design, tak kromě toho, že jsou to takové líbivé hříčky na pohled, vám předají i nějakou emoci. Když budu opravdu hodně patetický, tak se můžou najít i lidé, kterým trochu změní život. Proto vám konkrétní hru neřeknu, ale snažím se čím dál častěji hrát hry od nezávislých vývojářů.

To, že máte italské kořeny, je už tak nějak všeobecně známo, ale v čem jste právě víc Ital než Čech?

V temperamentu, zvládání emocí a v tom, že jsem labužník a mám rád hezké chvíle. Když je otevřený Pavilon v Ostravě, sedneme si tam a dáme si Aperol, to si umím krásně užít. Když se stane nějaká blbost, tak mě to hrozně naštve. Velmi těžce se potom uklidňuju. Snažím se tuto stránku temperamentu v sobě korigovat, protože vím, že to není úplně šťastné, ale někdy se to nepovede.

S Ladou Bělaškovou v inscenaci Mátový nebo citron. (Foto: Jan Lipovský)

Jste stejný ročník jako Štěpán Kozub, spolužáci z konzervatoře, bydleli jste spolu. Je Štěpán takový váš herecký bratr?

Na studiích jsme byli spíš takový trojlístek ještě s Kubou Burýškem, který už je v angažmá v Praze. Bydleli jsme nejdřív na intru a pak na privátu. Hodně věcí jsme spolu probírali, byli jsme hodně semknutí, zároveň mezi námi vždy panovala jakási zdravá rivalita. Bylo to hodně fajn. Fungovali jsme pochopitelně i v rámci ročníku, ale s těma klukama jsem v podstatě trávil 24 hodin denně.

Bylo už od studií jasné, že půjdete více tou cestou komika?

V Divadle Mír pracuju, protože je tam super parta. Jsou tam lidé, se kterými chci dělat divadlo. Na začátku studia jsem si určitě neříkal, že chci být tento typ, ale té vážné stránky se rozhodně nechci zbavovat. Daří se mi to v rámci kinematografie. Myslím tím, že se dotýkám polohy, které se mi zatím nedaří dotknout v Míru. Ono to ale v Míru podle mého za chvilku přijde. Už jsme si diváka vychovali natolik, že můžeme klidně nasadit drama. Potvrdilo se to u Bulla.

Bojíte se, že se dostanete do škatulky komedianta, který má za úkol lidi primárně rozesmát?

Toho se bojím velmi. Člověk ale nějakým způsobem hraje, nějak vypadá a hodně záleží na společnosti, jak vás chce vnímat. Je to problém, se kterým se potýkám. Ostatně v poslední recenzi paní Evelíny Vaněk Síčové dokonce stálo, že se škatulkuju do nějaké role cholerika na jevišti. Je to věc, na které musím pracovat. Musí na ní pracovat asi každý herec. A myslím si, že je to i určitá úloha režiséra. Jestli je schopen vám otevřít nějaké dveře, o kterých jste do té doby nevěděl.

Z komedie Mám na tebe chuť. (Foto: Jan Lipovský)

Jsou tyhle obavy svazující přímo při práci?

Spíš se bojím, že mi v té škatulce bude jednou dobře. Proto se snažím na sobě pracovat.

Pochyboval jste o sobě někdy jako o herci?

Beru pochybnosti jako palivo. Pochybuju o sobě pořád. Někdy je problém tohle korigovat, aby mě to nesetlo. Při zkoušení inscenace Prachy jako by z nebe padaly to bylo složitější. Tam jsem měl problém, co se sebevědomí týče. Zdravé pochybnosti by měl mít podle mého herec pořád. Ke zdravé práci to podle mě patří, i když si myslím, že je řada herců, kteří o sobě pochybnosti nemají a jsou skvělí.

Hovořil jste o problémech se sebedůvěrou při zkoušení inscenace Prachy jako by z nebe padaly, můžete to nějak specifikovat?

Asi nechci. Prostě to bylo náročné zkoušení. Dostal jsem po nějaké době hlavní roli, teď vím, že až dostanu zase hlavní roli, tak si najdu nějakou garsonku, tam se zavřu, nazkouším to a pak se vrátím zpátky do společnosti. (smích)

V inscenaci Prachy jako by z nebe padaly. (Foto: Jan Lipovský)

Prachy se teď hrají v Míru neustále. Je tenhle typ absurdní komedie vašemu srdci nejbližší?

Asi není. V Divadle Mír mám nejradši klasické situační komedie. Já si ale dovolím nesouhlasit. Podle mě totiž nejsou Prachy absurdní komedie jako taková, i když bychom se o tom mohli přít. Podle mě je to situační komedie s absurdním prvkem. On to Sébastien Thiery, autor té hry, takhle má. Udělá nějakou absurdní okolnost, ale kolem ní jsou klasicky lidské postavy. Ta absurdita vyvěrá potom spíš z řešení těch situací.

Co byste dělal, kdyby vám najednou ze stropu začaly padat bankovky jako v této inscenaci?

Asi bych začal investovat. Přiznal bych to na úřadech!

A jak byste jim to vysvětlil?

Řekl bych jim, ať mi dají nějakou paní, vzal bych jí domů, aby fakt viděla, že ty prachy padají ze stropu, že si nevymýšlím. Pak bych teprve řešil, co dál.

Kazí podle vás peníze charakter?

To je takové to klišé, že? Asi jo, asi kazí. Když má ale člověk dostatečnou morální integritu, tak se nikdy nezpronevěří té myšlence. Když jste ale svině už předtím, tak potom budete jenom větší svině s prachama. Zároveň si myslím, že máme ve světě spoustu movitých lidí, kteří pomáhají ve společnosti, akorát se o nich tolik nemluví.

Thieryho hry hráváte v Míru často. To je zrovna chlapík, který by se v Ostravě mohl někdy objevit, aby se mrknul, jak to tady děláte, že?

Tak koneckonců na něm Divadlo Mír začalo. Komedie Dva úplně nazí muži byla ta první, co se hrála. Na to navázal úspěch s inscenací Kdo je pan Schmitt? Teď jsme završili jakousi trilogii těmi Penězi. Myslím si, že minimálně Bertík (Albert Čuba) by byl nadšený, kdyby přijel, provedl by ho po divadle. Thiery má totiž hodně podobný příběh. Všichni herci bychom tam povinně asi stáli čestnou stráž, kdyby dorazil. (smích)

Prachy se teď hrají v Míru ve velkém bez přestávky. Vyhovuje vám spíše tenhle formát, nebo raději střídáte inscenace na repertoáru?

Nebudu vám lhát, je to náročné hrát třicet stejných představení za sebou. Člověk k tomu nesmí přistupovat automaticky. Každé to představení je příležitost najít něco nového. Teď nemyslím začít tam dělat blbosti, ale spíše zpřesnit některé situace, dotáhnout nějaké věci. Pomáhá mi, že jsem se zařekl, že když se hraje a zkouší, nedělám nic jiného. Řada herců má do toho natáčecí dny, pak letí dabovat nějakou kreslenou postavičku a podobně. To radši nedělám, člověk si pak odpočine a je připraven na výkon.