Martin Dědoch před premiérou Velryby: Maska je překážkou, ale pomůže mi dokreslit Charlieho

Je Charlie zatím vaší životní rolí?

Nezbývá než souhlasit. Mohlo by se to jevit jako svazující, ale jdu prostě zkoušku po zkoušce. Pořád je co posouvat.

Přišly nějaké obavy, když jste se dozvěděl, že ztvárníte zrovna tuto postavu?

Ze začátku bych to nenazýval obavami. Spíš to byla výzva. Tak jsem k tomu i přistupoval. Obavy spíš přicházejí teď v posledních dnech zkoušení, když to trochu nadnesu. Ten tlak je pochopitelně obrovský. Je to poslední premiéra sezony. Pro NDM hodně očekávaná. Podotkl bych, že jsou to zdravé obavy, ještě máme pár dní před sebou, tak věřím, že vše bude v pohodě.

Tohle je role, kde nejde jen o líčení a kostým, musí se z vás stát člověk, který váží přes čtvrt tuny. Sice se moc nepohybujete, ale v čem je to nejnáročnější?

Kompletní masku s kostýmem jsem měl na sobě teprve 8. dubna. Všichni kompetentní dělají maximum, aby se v tom hrálo co nejlíp. Byly zkoušky, kdy jsem měl obličejový díl masky, ale chyběl třeba díl krku. Snažíme se, abych v tom zkoušel co nejčastěji, ale kompletku kostým s maskou na sobě před premiérou budu mít celkem asi v pěti zkouškách.

Jak jste se tedy cítil, když jste zkoušel poprvé jako kompletní Charlie?

Je to přehlcující. Člověk musí myslet na spoustu věcí. Měsíc a půl hledáme významy. Řešíme, co je za slovy v tom textu, protože jak to tak bývá, to, co postava říká, nemusí být zrovna tím, co si skutečně myslí. Hledáme všechny vrstvy a pak do toho najednou přijde maska. Je to jedna velká překážka. Nakonec se ale domnívám, že mi dost pomůže dokreslit celou postavu Charlieho.

Martin Dědoch a Jana Piterková na zkoušce inscenace Velryba. (Foto: Martin Kusyn)

Tady ale musí být i tématem tak praktické věci jako pocení nebo pitný režim, že?

To je zásadní. Je v tom strašné vedro. V jedné scéně Charlie spí. Moji mladší kolegové tam přitom mají dialog. Tam nejvíc trpím. Dokud se aspoň trochu hýbu, tak to jde, ale v okamžiku, kdy mám hrát, že spím a najednou je tělo v absolutním klidu, tak to je má nejméně oblíbená část inscenace. Pot potom dělá problémy, ale když jsme teď zkoušeli v celé masce, tak celou zkoušku vydržela, tak věřím, že to bude dobré. Ten kostým nevětrá, to je největší problém. Mám na třech místech na jevišti schované pití, kdybych potřeboval. Peťa Kocmanová, která hraje Liz, mě osušuje papírovými utěrkami, abych se cítil lépe.

Jak dlouho trvá, než se z Martina stane Charlie? Kolik času strávíte v kostymérně?

Začínali jsme nějak ve čtyři hodiny odpoledne a výkop projížděčky byl v sedm. Bylo to takhle poprvé pro naše vlásenkářky a kostymérky. Jakmile to všichni budou mít v ruce, tak si myslím, že se klidně dostaneme třeba na hodinu a čtvrt.

To jsem čekal, že to bude větší časová dotace.

Kdyby se jednalo o film, asi by to trvalo mnohem déle. Tady ode mě sedí nejbližší divák třeba čtyři metry. To vám dovolí určité divadelní líčení. Je ale fakt, že tu masku nám dělal profesionální filmový maskér Marek Capoušek, takže ona má filmové parametry.“

S Markem Capouškem při přípravě masky. (Foto: Roman Mrázek)

Potykal jste si s Charliem? Máte se rádi?

Jsem zrovna v té fázi zkoušení, kdy to všechno leze na povrch. Je to určitě imponující člověk. Docela na něm obdivuju, že na lidech hledá dobro. V tom se s ním tolik neztotožňuji. Nejsem typ člověka, který by za každou cenu viděl ve všech lidech na ulici dobráky. Snažím se, aby to všechno bylo autentické a uvěřitelné.

Jak těžko se ale vžívá do role, kdy postava je v tak specifickém zdravotním stavu kvůli morbidní obezitě?

To, co si udělal, je určitá forma sebedestrukce. Zažil velké trauma a možná to bere i jako určitou formu trestu pro sebe samotného. Člověk si to pojmenuje, ale zůstává pod povrchem, proč se vlastně tak moc vykrmil. Můžeme mluvit o tom, že při svých 270 kilogramech má ten člověk opravdu těsně před smrtí. To je pro mě zatím asi to nejtěžší. Hledám, do jaké míry hrát, že si připouští blízkost smrti, nebo naopak jak moc mám být nad touto myšlenkou.

Jaká je spolupráce s režisérkou Aminatou Keitou?

Snažím se plnit režijní připomínky. Občas si můžu myslet trochu něco jiného, ale Aminata mě dokáže usměrnit a vysvětlit třeba jinou cestu. Pracuje se mi s ní moc dobře. Baví mě, jak nad inscenací přemýšlí a jak vede herce. Myslím, že si rozumíme, což je pro vznik každé inscenace naprosto stěžejní.

Martin Dědoch na zkoušce Velryby. (Foto: Martin Kusyn)

Otázky skryté homosexuality, kdy muž má rodinu, ale uteče nakonec za jiným mužem, nebo obezita ve společnosti. Jak vnímáte tyto témata v dnešním světě?

Co se týče homosexuality obecně, tak to pro mě vlastně ani není téma. Láska je láska. Žijeme v roce 2026, kdy by se na homosexualitu celkově nemělo pohlížet jako na něco divného. A obezita? Samozřejmě vnímám zprávy, kdy se sem tam objeví informace, že děti mají málo pohybu, že společnost tloustne. Je to asi dobou, prostě určitá fáze. Já v dětství lítal po sídlišti nebo v lese, ale na druhou stranu jsem neměl v kapse telefon. Mám malého syna a doufám, že bude stejně aktivní, jako jsem býval já. Je fakt, že tu a tam mám mám taky potřebu do sebe dostat čokoládovou tyčinku a flašku coly. Potom, když tu dvoulitrovku vypiju, tak z toho mám občas i výčitky.

Jste docela sportovně založený člověk, dokážete Charlieho stav pochopit?

Určitě. Hned od začátku jsem k tomu tak přistupoval. Jeho obezitu vnímám jako zástupnou věc velkých psychických problémů. Mohlo to být cokoliv. Mohl brát heroin, stát se alkoholikem, ale on začal jíst. Nechci moc prozrazovat, ale dovedlo ho k tomu právě to, co prožil.

Jak už jste naznačil, jste rodičem. Prožíváte, jak neurvale se k Charliemu chová jeho dcera?

Ze začátku, když jsem si to pročítal, tak mi nebyla vůbec sympatická. Kladl jsem si řadu otázek. Postupně, když člověk jde pod povrch, je tam spousta náznaků, co se jí dělo, a začne to třeba i částečně chápat. Charlie se v ní hlavně snaží vidět to dobré.

Příprava masky. (Foto: Roman Mrázek)

Asi by se i dalo spočítat, kolik uděláte v inscenaci kroků. Přesto se nabízí dotaz, jestli jste někdy dělal namáhavější inscenaci.

Vzhledem ke kostýmu a masce je ta náročnost bezkonkurenční. Jestli jsem měl náročnější představení někdy celkově na fyzičku, to těžko říct, ale když jsme jeli tu komplet zkoušku s kostýmem, byl jsem potom opravdu hotovej.

Příběh je i zfilmován s Brendanem Fraserem v hlavní roli. Viděl jste ten snímek?

Neviděl. Pochopitelně o něm vím, protože Brendana Frasera miluju od mých dětských let, kdy ztvárnil hlavního hrdinu v Mumii. Když přebíral Oscara za Velrybu, tak dosti přibral, nebyl úplně v té formě z Mumie, ale tak on věk taky dělá svoje, ale přibral i kvůli té roli. Když jsem se dozvěděl, že budeme dělat Velrybu a já budu Charlie, rozhodl jsem se, že se na ten film podívám až po derniéře. Znám se, porovnával bych se s ním. Všichni tady máme vlastní tváře. Nechci vidět při zkoušení a dál tváře těch herců z filmu. Je to pro mě důležité.

Mluví se o tom, že je to očekávaná premiéra. Proč to tak vyvěrá?

Podle mě jde o souhru několika věcí dohromady. Ten film mají lidé v paměti, protože to není tak dlouho, co za tuto roli dostal Fraser Oscara. Jsme první české divadlo, které tento titul nasadilo. Je to možná i tím tématem. Ale jedním z hlavních důvodů bude určitě maska. Vidíte, na to bych se vlastně potom rád zeptal diváků, až to skončí.

Když jsem četl tu hru a viděl i film, měl jsem vlastně až nepopsatelné stísněné pocity smíšené s lítostí nad osudem hodného člověka, který si za něj ale do značné míry může sám. Jak působí Velryba na vás? A co podle vás v divácích vyvolá?

Byl bych rád, kdyby lidé našli naději. Mohou se nacházet v jakékoliv životní situaci, ale vždycky je cesta. Třeba je tam někde i člověk, kterému na nich záleží, tak je dobré ho poslechnout a jít za ním.