Muzikál Donaha! plní hlediště už i v Opavě. Ve srovnání Ostrava vítězí

Ve Slezském divadle v Opavě stejný kus režíruje Roman Grossmann, který je zároveň autorem scény, upravil text a navrhl choreografii. Opavští se více drží původní předlohy, bohužel herci občas sklouznou k podbízivému obohacování textu – tady velmi chybí cílevědomá pevná a dodržovaná dramaturgie, což je asi největší slabina opavské inscenace.

I když jde na první pohled o ryze komerční a zábavný titul, ve své konečné jevištní podobě není v Ostravě jen bezduchou zábavou. V Opavě má k pouhé zábavnosti nakročeno více.

Téma nezaměstnanosti, schopnosti vzít svůj osud do vlastních rukou, dotáhnout nápaditou a odvážnou myšlenku do konce – tedy k její realizaci, to vskutku není sladkobolná muzikálová romantika, a zejména v momentální ekonomické situace ostravských hutníků a horníků dopadá na velmi živnou půdu.

Hudba, která je v obou verzích hrána živě, je v Ostravě podána  jazzovým orchestrem a obsahuje  rockové a bluesové  prvky. Texty písní nejsou jen prázdnými rýmovačkami.  V Opavě je doprovod čtyřčlenný, bicí a basovou kytaru doplňují klávesy a kytara.

Dramaturg ostravské inscenace Marek Pivovar a režisér Pavel Šimák nabízejí divákům koktejl namíchaný z řady místních specifik. Ve videoprojekcích, které jsou podstatnou a rozsáhlou složkou inscenace, se promítají záběry života z ostravských ulic, továren, restaurací, a nechybí ani krematorium s rozptylovou loučkou. To všechno je okořeněno drsným ostravským humorem, chvílemi doslova černým – scény s rozptylem popela matky jednoho z hlavních protagonistů příběhu či situace znázorňující záchranu sebevraha nabízejí vskutku absurdní tragikomiku.

Roman Groszmann jde v Opavě podobnou cestou, ale velkoplošné videoprojekce jsou jen ilustračním doplněním pozadí scény bez hlubšího propojení s obsahem. Celek je v Grossmannově pojetí spíše skládačkou songů a činoherních scének – tu se zábavnou, tu s dojemnou atmosférou.

Jak je v ostravském divadelním dění obvyklé, muzikály hrané činoherním souborem častokrát kvalitou převyšují muzikálové tituly místní operety a Donaha! není výjimkou. Kdo by čekal tzv. „herecké zpívání“, musí uznat, že pěvecké výkony Jiřího Sedláčka (nezaměstnaný ocelář David Buchtela), Anny Cónové (sexuálně frustrovaná Buchtelova manželka Jiřina), Kateřiny Vainarové v roli Viky Muchové, partnerky muže tajícího ztrátu zaměstnání,  a Veroniky Forejtové (pianistka striptýzového baru Žaneta Sommerová)  snesou nejnáročnější pěvecká měřítka.

Herci opavské činohry jsou na tom se zpíváním o něco hůře, i když například Jakub Stránský v hlavní roli Jerryho Lukowského zpívá dobře a zejména jeho lyrický song na začátku druhé půle je podán velmi působivou formou. Tento herec se s nástrahami předlohy a s nároky na komplexní muzikálové herectví vyrovnává nejlépe. Stejně dobře zpívá i Ivana Lebedová v roli manželky Harolda Nickolse (Martin Táborský) a výborný pěvecký výkon odvádí i Martin Valouch v roli Malcolma McGregora. Neladí však vícehlasy a  opavským aktérům hlavně chybí při zpěvu více přirozenosti.

Obě představení jsou dlouhá. To ostravské je ještě delší než opavské, trvá s přestávkou tři a půl hodiny a zejména první půle se poněkud táhne. I když by celkové záživnosti pomohlo krácení předlohy, je taková úprava obtížná, neboť by se v prvé řadě musely škrtat některé songy – a to by byla vzhledem k mimořádné hudební kvalitě díla škoda.  Druhá část po přestávce je v obou verzích kratší a svižnější. Působivějšímu vyznění vážného sociálního podtextu také ubližuje místy poněkud přetažená tendence karikovat ostravský kolorit. V Opavě se sociální rovina slavné předlohy, která je základem celosvětového úspěchu hry, ke konci stále více vytrácí..

Obdiv zasluhují herecké, pěvecké a taneční výkony ostravských činoherců. Největší ovace zaplněného hlediště si při každé repríze vyslouží  šestice herců v rolích nezaměstnaných ocelářů: Robert Urban, Jiří Sedláček, Igor Orozovič, František Strnad, Vladimír Polák a Ota Maňák. Je to právě jejich herectví, které posouvá titul z roviny obyčejné komerce na úroveň skutečného divadelního umění. Nelze opomenout výborný výkon jazzové kapely, hrající živě a vedené Vlastimilem Šmídou.

Nutno uznat, že i opavské publikum odchází z představení spokojené, byť samotný závěr hry tu není doveden do konce a název muzikálu tak není naplněn. Ostravští inscenátoři v tomto ohledu projevují více odvahy, ale dá se říct, že i vkusu.