Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Velká anketa deníku Ostravan.cz: Štreit, Hruška, Nekvasil a další k dvacetinám galerie Sokolská 26

Velká anketa deníku Ostravan.cz: Štreit, Hruška, Nekvasil a další k dvacetinám galerie Sokolská 26

21.11.2013 Obraz & Slovo

Výstavní síň Sokolská 26 v čele s kurátorem Milanem Weberem se dožila dvacetin. Která z tamních výstav nejvíce zaujala ostravské umělce? V anketě Ostravanu odpovídají malíři, básníci i další osobnosti. Jubilejní výstava začala ve čtvrtek a potrvá až do 3. ledna.

Zvětšit obrázek

Galerista Milan Weber instaluje dílo Aleše Veselého, které je součástí výstavy k 20. narozeninám galerie.
Foto: Ivan Motýl

Jindřich Štreit (fotograf, pedagog, kurátor): Výstavní síň Sokolská 26 měla po celou dobu přesně vyhraněnou dramaturgii. Sledovala současnou českou scénu. Nechci jmenovat jednu výstavu. Myslím, že je to komplex, celek. Obrovský kvádr, který měl velký vliv na kulturní dění v Ostravě.

Petr Hruška (básník, literární vědec, pedagog): Těch výstav bylo víc, opravdu těžko rozhodnout. Ale mezi nejsilnější rozhodně patřila výstava Jakuba Špaňhela, na níž se objevily také jeho benzinové pumpy, lákavě a varovně svítící do tmy. Stará dobrá exprese s novou přesvědčivostí. Před jedním z těch obrazů jsem si tenkrát uvědomil, že bych stál o to, aby tyhle znepokojivé benzinky doprovázely mé básně z tehdy připravované sbírky Auta vjíždějí do lodi. A tak se posléze také stalo. Takže Galerii Sokolská jsem vděčný za hodně.

Katarína Szanyi (malířka, pedagožka): Vybauje se mi Otta Placht. Myslím, že už to bude pěkných pár let. Nějak mě to tehdy nadchlo. Živelnost, propojení s pralesem, použití přírodních pigmentů. Částečný odklon od civilizovaného způsobu života. Přišlo mi to tehdy hodně autentické a prožité. Právě teď, když čichám ostravský smog, se mi to vybavilo jako první nápad, ale pěkných výstav tam rozhodně bylo daleko víc.

Šárka Mikesková (sochařka, kantorka):  Vybrat jedničku nedokážu podle žádného klíče, ale o to snad úplně nejde, tak alespoň letem světem: Jakub Špaňhel – líbí se mi, co dělá a jak to dělá. Marius Kotrba : Obdivuhodně zodpovědný přístup k tvorbě. Antonín Střížek: Oceňuji jako jedno z nejvtipnějších zahájení obzvlášť vypečeného pana Webera.

Jiří Nekvasil (režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského): Ve výstavní síni Sokolská mě zaujala celá řada výstav dle autorů, které mám rád či kteří mě zajímají. Na některé jsem se vypravil, žel otevírací doba výstavní síně v pracovní dny od 8 do 17 hodin se zcela míjí s mým pracovním dnem. Kdy by to  bylo alespoň do 18 hodin, když není možnost o víkendu. Což mě mrzí velmi, takže jsem velkou část výstav ke své lítosti, prošvihnul. Ale před pár lety to tam velmi slušelo polystyrénovým sochám a pokojíčkům Eriky Bornové, které mě dokáží potěšit. Ale to jsem byl autorkou pozván na vernisáž a vyšlo to.

Iva Málková (prorektorka Ostravské univerzity, literární vědkyně): Nechodím pravidelně, ale z toho, co jsem viděla, hlasuji pro Josefa Žáčka v roce 2011.

Pavel Hruška (literární teoretik): Především považuji „šestadvacítku“ za zásadní místo nejen pro ostravskou kulturu. Dvacet let? To je tedy úctyhodné kontinuum. Obdiv a dík Milanu Weberovi! Za těch dvacet let se zde uskutečnila řada výborných výstav, vybrat jedinou je velmi ošidné a trochu nespravedlivé k těm ostatním zamlčeným. Ale budiž, tak třeba zmíním z poslední doby například výstavu Michala Gabriela, který do jednotlivých místností galerie s velkým dramatickým citem rozmístil svérázné sochy zvířat a lidí. Jejich pryskyřičná těla s originální „pigmentací“ z rozpůlených skořápek vlašských ořechů zabydlela celou galerii a vytvořila v ní en bloc jakousi svébytnou pospolitost. To nebyla jen tradiční výstava, tady se zjevně divadelně pracovalo s celým galerijním prostorem. Šel jsem na tu výstavu mimo vernisáž, když tam nikdo nebyl, a za prosklenými dveřmi dlouho váhal, zda mám a mohu vůbec vstoupit do tohoto děje, narušit uhrančivou atmosféru celého toho galerijního výjevu. Nakonec jsem vstoupil, ale asi jsem se před tím nějak přizpůsobil.

Zdeněk Kus (malíř, učitel na ZUŠ): Nejvíce mě zaujaly Světelné reflexe Václava Krůčka v roce 2006. Jemné, mihotavé, neuchopitelné, překvapivé dílo.

Milan Andrássy (básník): Pokud myslíte tu vilku naproti univerzity, tak rozhodně Kokolia. Bylo to koncepční, drželo to pohromadě, velká plátna, až na jednu drobnůstku ve výklenku, a tu jsem chtěl. No nic, mám doma jeho perokresbu. Jo a stížnost! Protože byl v obležení uměnovědců, tak jsem šel pryč a to tupé hovado mi skočilo na záda se slovy: „Kam jdeš dědku?“ Málem jsme se kouleli ze schodů. Uměnovědci ostrouhali. Chvalidupa, ale tak to bylo. Proč? Chtěl mi kdysi unést moji ženu po koncertě „E“, tak jsem mu dal málem přes hubu. Holt Rockfest Ostrava, to tu byl ještě Tomáš Haleš, Standa Cigoš a další. Pak tam byla výstava dřevěných objektů klučiny, jehož jméno si nepamatuji. Dělal to ve Francii a část toho převezl do Ostravy. Nevím, jak ta monstra přepravoval. Mimochodem, dovezl excelentní sýry. Bylo to monstrózní, rustikální a krásné. Práce tesaře a umělce. Fascinovala mě instalace i ta vůle toho člověka, že to dovezl.

Yvetta Ellerová (zpěvačka, skladatelka, pedagožka):  Jiří Šigut: Hluboce ukrytá přirozenost, hravost věčnosti. Detail zahalený celkem, nebo naopak? Bez servisu polopatického uměleckého vysvětlování. A to je dobré. Vše podstatné musí být hluboce ukryto, aby mohlo být hluboce pochopeno. Troufám si na pochopení i mimo své hlubiny. Jakub Špaňhel: Někdy dávno vystavoval, tuším před Vánocemi, a tehdy ve mně zazněl obraz, v němž se poklidná hladina našich životů po vhození kamene temné skutečnosti rozpohybuje do soustředných kruhů, bez konce a bez začátku, ale přinášející vlnu naděje. Stále zní.  Marius Kotrba: Nesl v sobě mohutnost. Ovšem v té velkovelikosti byla mohutně sdělena i mohutná čistota. A tak stále více chápu, že může být neunesitelná i nesnesitelná, není-li patřičně jinými sdílena. Tohle tedy sdílím, a nejen pro nesnesitelnost čistoty.

Petr Pavlán (výtvarník, grafik a kurátor videoartové galerie v klubu U Peciválů): Já si vzpomínám na výstavu Jaroslava Róny, kterou jsem jako student s úctou a obdivem navštívil asi čtyřikrát. A taky si vzpomínám na výstavu Víta Soukupa, který mě v té době děsně bavil. Takže mě Sokolská doprovodila proměnou v přístupu k umění – od toho závažného a uctivého až po ten, který je mi už bližší, humorný a s odstupem. Také jsem si vzpomněl na Víta Soukupa a zamrzelo mě, že už novou výstavu neudělá.

Jaroslav Němec (výtvarník): Nejvíce mě Sokolská 26 oslovovala v době mých studií koncem devadesátých let. Nemá smysl vyjmenovávat všechny vystavující umělce, kteří mě v té době i později zaujali. Od výstavy Jiřího Davida v roce 1994, kdy jsem zde byl poprvé, by to byla dlouhá řada.

Vladislav Holec (galerista a kurátor Galerie Holec a Galerie Dole): Skrepl, Bolf a Hudeček. Velikáni současné české figurální malby

Tomáš Knoflíček (teoretik dějin umění na Ostravské univerzitě): Odpovídám trochu alibisticky, tak snad to stačí. Nejsem zrovna ostravský pamětník, což můj výběr poněkud diskredituje. Navíc nemám v hlavě mechanismus, který by jednoznačně vyhodnotil hloubku mého zaujetí. A tak spíše od boku střílím: Výstava Tlucte autorské dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák pro její civilně nenápadnou a přitom sofistikovanou poťouchlost, a to i s vědomím, že výstava neproběhla v tradičních prostorách na Sokolské 26. Stejně tak by ale klidně můj hlas mohli dostat Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov, Jan Nálevka, David Možný, Jiří Kuděla či Pavel Rudolf s Tomášem Hlavinou.

Hana Puchová (malířka, učitelka): Vzpomínám nejraději na výstavu Víta Soukupa, protože se mi líbila. A Vítek mi chybí.

Ilona Rozehnalová (provozovatelka Fiducie, předsedkyně okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu): Hodně se mi líbila výstava Davida Böhma a Jiřího Franty, bylo to tuším před dvěma lety. Mám ráda jejich práci s prostorem, to, jak si hrají s instalací, skryté zprávy, které v galeriích nechávají a které člověk musí hledat a rozšifrovat.

Martin Klimeš (galerista, kurátor a teoretik umění): Na Sokolskou chodím rád, líbí se mi její čisté prostory a hlavně výstavní program. Je to jeden z mála ostrovů a ostrůvků bezpečnosti. Víc než jednotlivých výstav si cením dlouhodobého vytrvale kvalitního programu. V tom množství výstav na spoustu výborných v této chvíli nevzpomenu. Určitě ale Václav Krůček, František Kowolowski, David Böhm a Jiří Franta, Jiří Šigut a mnoho dalších. Všichni mne zaujali nejspíše proto, že jejich práce byla vystavena v aktuálním čase a způsobem, který podtrhnul kvalitu v celku instalace.

Erik Bystroň (legendární ostravská mánička, přítel Micka Jaggera a dalších rockových legend): Všechny byly fajne a hezke. Asi nejvíc mám nyní v čerstvé paměti nádherně levitující nádherné modelky Davida Moješčíka. Proč? Možná proto, že některé z nich pak vidím bobtnat a růst až do nadživotní velikosti – viz památník výsadkářům (atentát na Heydricha) v Praze nebo uhelně černou Madonu před porubským nádražím. Nesmíme ale zapomínat ani na nekonečný výstavní orloj folkařů, jazzmanů a rockerů dole v Parníku.

Kamil Drabina (výtvarný teoretik a kutátor galerie Langův mlýn): Všechny výstavy pod kurátorstvím Milana Webera byly výtečné a koncepční. Pokud však chcete jednu výstavu, tak bych uvedl Jana Ambrůze a to, jaké objekty (co se týče velikosti a hmotností) dokázal do výstavní síně nastěhovat a skvěle instalovat. Nebyla to jenom výstava objektů, ale skvělá instalace do daného prostoru.

Jaroslav Žila (básník, učitel na zvláštní škole): Sokolská? Spousta dobrých výstav! Tak to bude těžké, říkám si. Nezbývá, než to zkusit od boku. Chvíli na nic nemyslím a pak si řeknu: Teď. V mé paměti se vynořuje jako první výstava Maria Kotrby. Tu jsem ale spolu s ním zahajoval. Takže to asi neplatí! Zkouším znovu: Jan Knap. Proč zrovna on? Nevím, prostě mě napadl. Před očima mi najednou vyvstává pár jeho obrazů. Vzhledem k tomu, jak je to dávno, asi mne něčím zaujaly. Malba. Ta atmosféra renesance! Taky cítíte, jak to u nás jde kupředu?

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.