Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Režisér Františák: Noční vysedávání v Ostravě ve mne zanechalo hlubokou stopu

Režisér Františák: Noční vysedávání v Ostravě ve mne zanechalo hlubokou stopu

9.1.2014 Divadlo

Divadelní režisér Martin Františák odešel koncem minulé sezóny z pozice uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče na volnou nohu. Nyní bude v Ostravě pracovat jako host na inscenaci Petrolejové lampy podle slavného románu Jaroslava Havlíčka (premiéra bude v únoru). Navíc přijal nabídku Národního divadla v Brně a ve Švandově divadle v Praze připravuje inscenaci podle povídek Jana Balabána. Na Ostravu rozhodně nezapomene, a možná v ní najde ještě větší spojitost s Podkrkonoším, než si dříve myslel.

Zvětšit obrázek

Režisér Martin Františák bude v Ostravě režírovat Petrolejové lampy.
Foto: Archiv

V Ostravě o vás nějakou dobu nebylo slyšet. Proč jste vlastně z Divadla Petra Bezruče odešel?

Už to na mě i na soubor bylo dlouho, od první režie až po dalších sedm let. Myslím si, že člověk by měl po určité době odejít a uvolnit místo novým podnětům. Šéfové se mají navíc střídat po čtyřech až pěti letech. Se změnou vždy přichází nová poetika. Paradoxně jsem tedy tuto sezónu měl původně trávit na volné noze, nicméně přijal jsem nabídku šéfovat Národní divadlo v Brně. Nastupuju sice až od září, ale již teď připravuji novou sezónu, takže jsem jednou nohou ve velké instituci.

Jak vzpomínáte na Ostravu? A jaké to je být na volné noze?

Protože Ostrava je pro mě město určité tvůrčí svobody a můj způsob práce někdy připomíná činnost partyzánské brigády Jana Žižky, tak mě šéfování až tak nesvazovalo. Bylo to období poznávání Ostravy – půvabné divokosti, kterou Ostrava umožňuje. Bezruči jsou zvlášť divadlo, které člověku svěrací kazajku instituce vyloženě nedává, za což jsem jim obzvláště vděčný. Takže odchod na volnou nohu byl přirozeným krokem dál.

Co jste věděl o Ostravě, než jste do ní přišel?

Že je tady Janusz Klimsza, Jiří Surůvka, že jsou tady horníci a že se tady hodně chlastá. Vlastně jsem o ni věděl hrozně málo, ale hrozně moc jsem tady objevil.

Na co nejraději z Ostravy vzpomínáte? Kromě divadla?

Na setkání s Honzou Balabánem a s Ivanem Motýlem. Nevím, jestli to bylo tím základním, ale určitě silným momentem. Poté vzpomínám, jak tady funguje divadelní komunita, a jsem za to hrozně rád. Ať si říká, kdo chce, co chce, tak ty krásné noci strávené v pivním baru Dílo, kdy si člověk připadal jako v botanické zahradě, mezi těmi květinami, s herci a spisovateli, byly hodně silné. To je něco starodávné, něco, co se jen tak nevidí. Noční vysedávání bylo mocné, říká se blbé slovo inspirativní. Zanechalo to ve mně hlubokou stopu, něco podobného jinde nenajdu. Ale já to nemusím hledat, stále sem jezdím. Vlastně kdo byl jednou u Bezručů, tak tím Bezručákem prostě zůstane.

Co se týká vaší nejnovější tvorby, tak momentálně připravujete inscenaci podle díla Jana Balabána, jak to souvisí s vaší autorskou cestou?

Přirozeným vývojem na mé autorské cestě je fakt, že jsem se rozhodl dělat věci, které mám rád.

Je to v dnešní době možné?

Ano, je to možné. Mám rád věci autorské, jak se říká minoritní. A pak věci, které se dají nazvat konzervativní klasikou, které mají fundament. Švandovo divadlo mě oslovilo s inscenací podle povídek Honzy Balabána Možná že odcházíme. Nešlo odolat. Jsme rád, že zkouším s Filipem Čapkou, s jeho otcem Jiřím Čapkou, s Davidem Punčochářem a s Klárou Cibulkovou, jejíž tatínek byl horník. Takže probíhá takové komunitní zkoušení, kdy měsíc trávíme pročítáním zdrojů, teď máme hotový scénář a na jaře nás čeká druhá fáze zkoušení. Premiéra bude koncem března. Balabánovo dílo je samo o sobě mocné a silné, takže nepotřebuje žádné úpravy. Je čerstvé a stále nedoceněné, moderní.

Proč jste si pro hostování v Ostravě vybral právě Petrolejové lampy?

Protože Ostrava v sobě snoubí prostředí krajiny a města. Petrolejové lampy v sobě snoubí podobné kategorie. Mam rád silné příběhy a Havlíčkův román je světový. Mám také rád silné ženské hrdinky. Dostanou se tam, kam silný muži nikdy. Je to velmi inspirativní. Mám pocit, že je to titul, který k Bezručům patří. Držím v jedné ruce román a pak divadelní adaptaci. Román je pro mne režijní knihou. Román má mýtotvorné kvality, obsahuje valéry postav, nálady krajiny, temporytmy, které v dramatu mnohdy nenajdete. Je to něco jako slepovat 3D pocitový model skutečnosti, kdy víte, že v pravé ruce máte bahno z krajiny a v levé ruce máte nebe. Ale nejste ve filmu, takže s herci musíte hledat často v symbolické rovině, to mi přijde vzrušující, nové a čerstvé, vlastně bych řekl i objevné.

Kdy jste se setkal poprvé s dílem Jaroslava Havlíčka?

Jako všichni na gymnáziu. A jako všichni při zhlédnutí Herzova filmu.

Existuje více Havlíčkových adaptací, oslovilo vás ještě něco?

Jako mladí dekadenti jsme s Havlíčkem sice sympatizovali, ale v popisu práce jsme se více věnovali Jáchymu Topolovi. Nebylo tehdy „trendy“ honosit se mrtvým autorem, ale něčím zakázaným. Teď je teprve ten správný čas se s Havlíčkem potkat. Napsat takový rozsáhlý román s takovou vytříbeností, s takovým tahem na bránu s plasticitou dějů, s živým jazykem s groteskní nadsázkou… neznám moc takových knížek.

Napadá vás spojitost Petrolejových lamp s Ostravou?

Ano, celá řada. Nejde o aktualizaci, ale spojnicí je opravdu celá řada. Jde o období průmyslové revoluce. Koně nahrazuje pára, končí tkalcovské manufaktury, vznikají železnice, lidé začínají jezdit do továren, dělají v textilkách. Věci jsou velmi podobné, ale s jinou razancí. Tam je to Podkrkonoší, tady jsou zase Beskydy. Ale baladičnost Havlíčkova je více erbenovská než bezručovská. Zdejší krajina má jinou poetiku, v Podkrkonoší najdete tradici spiritismu. V Ostravě je to jiné, ale také krásné a poetické.

Ale v Ostravě je přece také tradice spiritismu. Jeho druhé největší centrum v České republice bylo po Nové Pace v Ostravě-Radvanicích…

Zajímavé, to jsem nevěděl, bude dobré se o tom zmínit.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.