Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Kniha rozhovorů s ostravskými politickými vězni vychází za pět minut dvanáct

Kniha rozhovorů s ostravskými politickými vězni vychází za pět minut dvanáct

20.1.2014 Atd.

V Ostravě se poslední žijící političtí vězni zrovna velké úctě netěší. Vydání knihy historika Vojtěcha Vlčka Ostrava za ostnatými dráty, která pondělním křtem v klubu Fiducia vstupuje na knižní trh, je proto docela záslužným činem, třebaže Ostrava takovou publikaci potřebovala už minimálně od počátku devadesátých let.

Zvětšit obrázek

Jeden z popravených politických vězňů Miroslav Sýkora.
Foto: Archiv

V rudé Ostravě se o politických vězních komunismu příliš nahlas nemluvilo ani po sametové revoluci. Pamatuji si, jak se ještě kolem roku 2000 ošívali v ostravské Mladé frontě DNES, když jsem jim opět nutil nějaký rozhovor s politickými vězni, třeba se Zdeňkem Štichem, Zdeňkem Růžičkou nebo Janem Svobodou. Ostravská pobočka Konfederace politických vězňů zase v průběhu devadesátých let zažila několik pokořujících ran, když patřičné samosprávní a další státní orgány odmítaly akceptovat návrh konfederace, aby na budovu Krajského soudu v Ostravě byla zavěšena pamětní deska čtyřem politickým vězňům, kteří byli 1. srpna 1951 oběšeni ve dvoře soudu. Desku se na budovu podařilo umístit až neuvěřitelných sedmnáct let (!) po listopadové revoluci, v prosinci roku 2006. Do té doby „pořád někomu něco vadilo“.

Vydání knihy historika Vojtěcha Vlčka Ostrava za ostnatými dráty, která pondělním křtem v klubu Fiducia vstupuje na knižní trh, je rozhodně záslužnou záležitostí.

Na místě je ovšem i povzdech: „Pozdě, byť přece.“ Historik Vlček měl totiž v době sametové revoluce třináct let, takže knihu rozhovorů s vězni komunismu v té době opravdu vydat nemohl. Ostravský denní tisk sice v devadesátých letech občas nějaké to povídání s perzekuovanými přinesl, ale jak víme, novinový rozhovor má jepičí život. Není přece nic staršího a nudnějšího než včerejší noviny.

Ostrava přitom v devadesátých letech podobnou knihu potřebovala jako sůl. Učitelé neměli o bezpráví, které se v kraji odehrávalo po roce 1948, většinou ani páru. Kniha rozhovorů s vězni, navíc požehnaná magistrátem, se ovšem nezrodila, což mělo dlouhodobě neblahý vliv na povědomí Ostraváků o zločinech komunismu.

Pamatuji si třeba, že jsem se tehdy pokoušel na ostravském Matičním gymnáziu zařídit besedu s předválečným absolventem gymnázia Janem Filipem, který byl v padesátých letech dvakrát vězněn: Dozorci mu v base přerazili páteř a Filip asi jen díky přímluvám shůry přežil v base klinickou smrt. Tehdejšímu vedení školy se ale taková politická beseda nezdála, zaujalo ho pouze, že Filip je předválečným absolventem gymnázia a tak alespoň přislíbilo, že pamětníka pozve na besedu při nějakém kulatém výročí školy. Filip samozřejmě dříve zemřel.

Občanské sdružení Fiducia, které nyní knihu rozhovorů s bývalými vězni vydává, je nutno chválit i za průkopnický ediční čin. Politickými procesy v Ostravě se totiž dosud zaobírala jen odborná veřejnost, která ale výsledky své práce publikuje ve vědeckých sbornících, k nimž se řadový Ostravan jen těžko dostává. Čtivé rozhovory s oběťmi politických procesů teď budou přístupné i široké veřejnosti. Škoda jen, že Vlček už příliš pamětníků nemohl vyslechnout. Zatímco na počátku devadesátých let bylo možno posbírat stovky svědectví, dnes už je to jen paběrkování. Snad proto Vlček nevyslechl jen politické vězně komunismu a oslovil také dva vězně nacismu. Dva poslední Ostraváky, které válka na nějaký čas zahnala do koncentračního tábora v Osvětimi: Michala Salomonoviče a Luďka Eliáše.

A ještě k té pamětní desce na Krajském soudu v Ostravě, která souvisí s neslavným politickým procesem s Miladou Horákovou. Málo se totiž ví, že pražský proces byl doplněn ještě dalšími pětatřiceti vykonstruovanými procesy v jednotlivých krajích. Prokuratura žalovala celkem 639 osob, soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty v celkové výměře 7 850 let. Také veřejný proces v ostravské Čapkově sokolovně z roku 1950 navazoval na pražský proces s Miladou Horákovou a tribunál odsoudil k smrti Miroslava Sýkoru, Josefa Polomského, Miloše Morávka a Ladislava Cée. Všichni byli popraveni 1. srpna 1951 ve dvoře dnešního Krajského soudu v Ostravě na Havlíčkově nábřeží.

V tomto ostravském procesu stanulo před soudem na 80 obžalovaných a soudci Jaroslav Horňanský a Antonín Fresl vynesli rozsudky v celkové výši přes jeden tisíc let (když nezapočítáme tresty doživotní). Kromě čtyř rozsudků smrti bylo vyneseno pět doživotních trestů, pět trestů v trvání 25 let, osm trestů na 22 let, deset trestů na 20 let a sedm trestů na 15 let. Historikovi Vojtěchu Vlčkovi se podařilo vyslechnout alespoň téměř devadesátiletého Zdeňka Růžičku, který byl v rámci popisovaného monstrprocesu odsouzen do vězení na 14 let.

V knize Ostrava za ostnatými dráty Zdeněk Růžička mimo jiné vzpomíná: „Bušili do mě celý den, hlavně jeden z těch vyšetřovatelů — Krhut, druhý, jmenoval se Walder, byl takový inteligentnější. I z vedlejších místností se ozýval řev. Krhut mě mlátil pěstí do hlavy a pak bejčákem po rukou. Pak přišel jakýsi jejich nadřízený, prohlédl si mě a říká:  – Pozor na krev, chlapci. Chlapci, pozor na krev! Já jsem měl úplně rozšlehané a nateklé ruce, jak mě přes ně šlehali. Do večera mě vyšetřovali a pak mě přivezli na noc do věznice krajského soudu.“

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.