Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Daniel Balabán vystavuje na Sokolské obraz se silnou vzpomínkou na bratra Jana

Daniel Balabán vystavuje na Sokolské obraz se silnou vzpomínkou na bratra Jana

20.2.2014 Obraz & Slovo

Po loňské bilanční výstavě v Moravské galerii v Brně se Daniel Balabán ve čtvrtek představí na vernisáži ve Výstavní síni Sokolská 26 v Ostravě. Deník Ostravan.cz si s umělcem vyprávěl o jeho malířském vývoji i o předčasně zesnulém bratrovi Janovi - spisovateli, jenž se nyní na Danově plátnech často objevuje, podobně jako tématika lidské konečnosti.

Zvětšit obrázek

Daniel Balabán ve Výstavní síni Sokolská při instalaci obrazu se vzpomínkou na bratra Jana Balabána.
Foto: Ivan Motýl

Poprvé jste se ve Výstavní síni Sokolská 26 představil v roce 1997, výstava se jmenovala Tenebrace – solarizace. Jak se za těch sedmnáct let změnil malíř Daniel Balabán?

Velice podstatně, především ve smyslu figurálním. Po všech těch solarizacích jsem se na začátku nového tisíciletí začal znova věnovat figuře a genderové tématice. To téma bylo spojeno také s docentskou habilitační prací, kterou jsem tehdy psal a jež se věnovala odlišnému vnímání a odlišné tvorbě mužů a žen. Takže v mých obrazech z té doby najdete například záměrné záměny mužských a ženských rolí. S genderovou tématikou jsem ale skončil v roce 2004.

O tom asi svědčila vaše další výstava na Sokolské z února 2005, která dostala název Kdo se bojí smrti, nemůže mít radost ze života. Je to tak?

Moje umění vždycky nějak souviselo se životem, což skutečně dosvědčuje moje tehdejší výstava na Sokolské, která se odehrála necelý rok po smrti mého otce. Do mé tvorby se v té doby začaly promítat úvahy o smrti, tím pádem samozřejmě i o životě. Obecně o lidské konečnosti a snaze tu konečnost nějak uchopit, přesáhnout, pokud to vůbec jde. Či spíše nejde.

Čekala vás ale ještě těžší zkouška než smrt otce. V dubnu 2010 náhle zemřel váš bratr Jan, který byl s vámi spřízněn nejen příbuzenským vztahem. Měli jste k sobě velmi blízko i jako umělečtí souputníci, vzájemně jste se inspirovali a podporovali. Nazval byste po této zkušenosti ještě někdy výstavu troufalou výzvou Kdo se bojí smrti, nemůže mít radost ze života?

Nenazval. Právě proto, že ta druhá ztráta je pro mě mnohem bolestnější. Název výstavy z roku 2005 ještě nějakým způsobem předjímá radost ze života, jenže po bratrově smrti už po nějaké radosti nemám potřebu volat, spíše volám po rozumném životě, což souvisí i s názvem mé nové výstavy na Sokolské, který zní Live. Tedy život čili žij nebo také živák, tedy naživo. Už tam ale není ten požadavek radosti jako u předchozí výstavy. Tahle výstava určitě není veselá.

K aktuální výstavě se ještě dostaneme. Ještě bych ale zůstal u toho názvu z roku 2005. Jan Balabán poslední měsíce, než opustil tenhle svět, mluvil o smrti permanentně. Bál se jí, cítil, že je blízko. Máme se tedy bát smrti, nebo nebát?

Bratr Jan byl velký silný chlap, takže jsem mu moc nevěřil, že tyhle řeči o smrti myslí vážně. Hlavně poslední rok hovořil o smrti opravdu hodně a často třeba říkal, že jeho romány jsou psány krví, že jsou něčím vykoupené. Když jsme spolu mluvili naposledy, přímo vyřknul, že už umírá. Znova jsem mu říkal, že je velký silný chlap, že přece nemůže umřít, to spíše já bych měl. Jenže Honza už tu smrt měl někde v podvědomí, aniž by si to vlastně plně uvědomovalo jeho vědomí. A jeho okolí to samozřejmě úplně odmítalo, včetně mě. Zajímavé je, že celý ten poslední rok se bratr zabýval psaním knihy o smrti našeho otce, takže i to téma odpovídalo jeho vnitřnímu stavu.

Kniha nakonec vyšla pod názvem Zeptej se táty, přičemž z mých hovorů s Janem Balabánem nedlouho před jeho smrtí vyplývalo, že kniha nebyla úplně hotova. Psal se duben 2010, tehdy odhadoval, že knížku dokončí tak v září. Mrzí mě totiž, že v doslovu ke knize nikde není ani zmínka, že kniha zřejmě nebyla úplně dokončena, že takto by ji Jan asi nechtěl vydat. Honza také často říkal, že mu mrtvý otec nějak nechce dovolit, aby knihu dopsal. Byla podle vás tato kniha dopsána?

Brácha mi říkal totéž a je pravděpodobně, že kdyby žil, ta kniha by asi vypadala jinak. Ona sice v nějaké formě byla skutečně hotova, ale bratr s ní spokojen nebyl. Třeba s tím až kafkovským soudem v druhé části knihy, s tím oddílem opravdu bojoval, jestli tam tuhle pasáž má vůbec dávat. I já to cítím jako trochu neorganickou část.

Bratr Jan je teď často přítomen i na vašich obrazech. Třeba loni ve Slezském muzeu v Opavě na výstavě věnované jeho dílu jste vystavoval celý triptych, jenž byl bratrovi věnován. Jsou takové obrazy i nyní na Sokolské?

Jistěže, vystavuji tam třeba asi dva roky starý obraz, který je přímo vzpomínkový, jmenuje se Léto 1969. Inspiroval jsem se starou fotkou, která dokumentuje, jak s bratrem ležíme u rybníka někde na Vysočině coby zhruba desetiletí kluci a prohlížíme si časopis Mladý svět, který právě přinesl reportáž o přistání prvního člověka na Měsíci. Tahle utěšená scenérie z rodinné fotografie je kontrastována v prvním plánu toho obrazu jakousi lebedou, rostlinným plevelem, který ten rodinný výjev přerůstá a znemožňuje divákovi na tu scenérii zaostřit.  A tak divák zůstává někde mezi tím plevelem a tím něžným výjevem a klade si otázky, zda se vůbec dá nějak dobrat minulosti či pocitů z minulosti. A zároveň je to vlastně nepatetický a přímý pokus oživit něco, co jsme s bratrem prožili. Dodnes třeba cítím tu specifickou hořkou vůni tiskařské černě, kterou tehdy nové vydání Mladého světa vonělo. Tak už dnes časopisy nevoní.

Moc silný obraz, Dane, jsem upřímně dojat.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.