Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Jiří Neduha z kapely Zpocený voko: Koncertovat chci aspoň do pětaosmdesáti

Jiří Neduha z kapely Zpocený voko: Koncertovat chci aspoň do pětaosmdesáti

21.2.2014 Hudba

Zpěvák, hudebník, textař, spisovatel a také divadelník Jiří Neduha patří k neodmyslitelným postavám ostravské scény. Po dobrodružné životní pouti, jejíž součástí byla i desetiletá kanadská emigrace, se zde usadil v devadesátých letech. Působil v řadě divadelních souborů a založil úspěšnou bigbítovou skupinu Zpocený voko. Ta chystá na sobotu velký koncert v klubu Barrák. Umělec v rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří nejenom o chystaném koncertu, ale vzpomíná i na své první seznamování s Ostravou a prozrazuje, že na jaře vydá knihu povídek.

Zvětšit obrázek

Jiří Neduha (vpravo) během koncertu Zpocenýho voka.
Foto: Archiv

Nedávno jsi oslavil své pětašedesáté narozeniny. Souvisí chystaný velký koncert Zpocenýho voka v klubu Barrák s prožitým životním jubileem?

To rozhodně ne. Koncert se koná z prostého důvodu, abychom si mohli zahrát. Tentokrát to bude takové slavnostnější. Moc možností dnes bohužel není, na slavné Stodolní už není ani jeden klub, kde by se dalo hrát. Na Stodolní jsme přitom začínali v Boomerangu, potom jsme hrávali v Templu, ale to všechno je minulost. Takže tady máme vlastně jen Hudební bazar, který je vhodný pro náš druh hudby, a nyní padla volba na Barrák, kde jsme se rozhodli udělat takový větší koncert, na který si pozveme dvě kapely. A abychom si to užili, budeme hrát jako první.

Koho jste si pozvali?

Jednak to bude naše spřátelená kapela Firedog, což je spíše takový rockový kabaret, a večer uzavře dříve dívčí, dnes už jen napůl dívčí kapela Magnolia.

Tohle je naprosto opačný postup, než bývá běžné. Hvězdy večera vždycky hrávají až nakonec, vy ale budete hrát jako první. Proč?

Protože si to chceme, jak už jsem řekl, pořádně užít. Trošku nás inspiroval náš nedávný společný koncert s Plastic People v Ostravě. Domluvili jsme se s nimi, že budou hrát jako první. Když jsme pak hráli po nich, bylo vidět, jak si to Plastici užívali a teprve poté, co jsme dohráli, jeli domů. Byl to moc pěkný koncert, na kterém jsem se po delší době viděl s kamarády Vráťou Brabencem a Joe Karafiátem, se kterými jsem byl v emigraci. Dohodli jsme se tehdy, že na jaře uděláme společný koncert Plastic People a Zpocenýho voka v Praze. Moc se na ten koncert těším.

Už řadu let jsi známou postavou ostravské hudební a také divadelní scény. Většinu života jsi ale strávil jinde a do Ostravy přijel až v pozdějším věku…

Ano, já jsem se narodil v Praze, ale podepsal bych se pod to, co říkal Jan Werich – kam si pověsím klobouk, tam žiju.

Vzpomeneš si ještě na svůj první kontakt s Ostravou? Co tě tady vůbec přivedlo?

Pochopitelně jsem šel za hlasem svého srdce. Nepřišel jsem za Ostravou, ale za ženskou, se kterou jsem se seznámil ve Znojmě. Můj úplně první kontakt s Ostravou ale byl na vojně, sloužil jsem na Hranečníku. Pamatuji si, že tehdy si Ostrava plně zasloužila svůj přívlastek černá. Když jsem ale pak do Ostravy přijel po letech, bylo léto a já jsem přicestoval do Poruby, která je plná zeleně. Byl jsem velmi překvapen tím, jak je to tam zelené a čisté. Rozhodl jsem se během krátké doby, že tady zůstanu, a protože jsem aktivní člověk, který nedokáže jen tak sedět, našel jsem si lidi, kteří chtěli dělat divadlo, a udělali jsme spolu několik amatérských představení. Potom jsem získal angažmá v porubském profesionálním souboru pro děti. To byla nejzajímavější práce v mém životě. Dělal jsem to asi šest let, než to politická garnitura zrušila, protože na porubskou radnici přišlo nové vedení, které už mělo jiné priority. Byla to ale úžasná zkušenost, napsal jsem za tu dobu čtyřicet her, ve kterých byly písničky, z nichž některé dodnes hrajeme se Zpoceným vokem.

Jak vůbec tato kapela vznikla?

Bylo to už v roce 2001. Dnes nás je už sedm, ale tehdy jsme v podstatě začínali jako duo s Vladimírem Galuskem. Zahrál jsem mu tehdy několik svých písniček, on se ke mně přidal a začalo nám to spolu tak ladit, že už se nedalo couvnout. Šlo to úplně samo. Těch písniček, které mám napsané a které ještě musíme dodělat, je tolik, že máme co dělat až do mých pětaosmdesáti let, do kterých chci koncertovat.

Pocházíš z umělecké rodiny, tvůj bratr Jaroslav Jeroným Neduha je známou postavou českého undergroundu a proslavil se hlavně s kapelou Extempore. Vystupovali jste někdy spolu?

Nevystupovali, protože jsme většinu našeho života trávili každý jinde. A já jsem vlastně i rád, že to tak vždycky bylo, protože vypadáme téměř identicky. Občas mi někteří lidé říkají: Nazdar, Jardo… V podstatě nám vyhovuje, že já jsem v Ostravě a bratr v Praze. Ostrava mi přirostla k srdci. Do Prahy nejezdím, i když určitě se chystám v září na koncert u příležitosti 40 let Extempore do Paláce Akropolis. Ale jednou jsme s bráchou vystoupili společně v Brně a potom jsme si ho pozvali u příležitosti 10 let Zpocenýho voka do Ostravy, kapela si s nim nazkoušela tři písničky. To bylo pro mne takové slavnostní, protože jsme nejenom bráchové, ale i velmi dobří přátelé, což u sourozenců nebývá vždy běžné.

V současné době chystáš knihu povídek. Kdy by měla vyjít? A je to opravdu první sbírka, která vyjde?

Já těch povídek už napsal strašnou spoustu, ale vždycky vycházely jen časopisecky. Teď, když už je mi pětašedesát, jsem se rozhodl vydat knížku a protože nejsem Viewegh, musím si vydání zaplatit znám. V knížce budou povídky všeho druhu – sci-fi, několik humornějších i pár psychologických. Prostě jsem to smíchal a celá sbírka se bude jmenovat Záloha na slávu, což je i název jedné z povídek. Ta je o člověku, který se nechce smířit s tím, že bude slavný až po smrti, jak ho někdo utěšuje. Sbírka by mohla vyjít do tří měsíců. Vyjde v nákladu asi pět stovek kusů a věřím, že na koncertech si ji nějací lidé koupí. A pokud prodejem něco vydělám, budu moci zase něco vydat. Mám napsané tři romány a spoustu povídek – pokud bych měl všechno vydat, musel bych vyhrát ve Sportce.

Vraťme se ještě k divadlu – zrušením porubského souboru tvoje aktivity na tomto poli neskončily. Jak to s nimi v současné době vypadá?

Já v tom divadelnictví dodnes nějakým způsobem pokračuji. Už asi dvanáct let pracuji s handicapovanými lidmi, se kterými hraji hudbu i divadlo. Pod hlavičkou Asociace Trigon, která pomáhá v seberealizaci postiženým, provozujeme Trigon Band a s občanským sdružením Mens Sana máme divadelní soubor Netřesk a také hudební skupinu Třesk. Musím říct, že ti lidé jsou nesmírně šikovní a snaží se. S Trigon Bandem mám za sebou už asi šest desítek vystoupení, hráli jsme i v Parníku nebo v Hudebním bazaru. Jsou to lidé, kteří byli dříve odstrkovaní a tyhle projekty jim dodaly obrovskou sebedůvěru a pocit, že mohou být prospěšní. A to je pro mne tou největší odměnou.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.