Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Flétnistka Petra Olajcová: I po šesti letech mě hraní ve filharmonii baví

Flétnistka Petra Olajcová: I po šesti letech mě hraní ve filharmonii baví

7.3.2014 Hudba

O tom, že o vážné hudbě se dá hovořit s lehkostí, nadhledem a šarmem, přesvědčuje flétnistka Petra Olajcová. Nesmírně pozitivní a temperamentní členka Janáčkovy filharmonie bude v sobotu na mimořádném koncertě v Domě kultury města Ostravy hrát Flétnový koncert e – moll Františka Bendy. Při této příležitosti s ní deník Ostravan.cz připravil rozhovor.

Zvětšit obrázek

Flétnistka Janáčkovy filharmonie Petra Olajcová.
Foto: Archiv

Jaké jsou vaše pocity před vystoupením?

Těším na večer ze staré doby. Jedna věc mě docela pobavila: když jedete tramvají z Poruby, tak vidíte plakát. Ten koncert se jmenuje Rendez-vous se starou hudbou. A to slovo „hudbou“ není vidět. Takže je tam moje fotka a nad tím: Rendez-vous se starou. (smích)

Budete hrát flétnový koncert Františka Bendy. Starší bratr slavnějšího Jiřího Antonína Bendy patří kompozičně spíše do raného klasicismu. Jakou psal hudbu?

Je to úplně něco jiného. S filharmonií jsem dosud sólově hrála jen Uherskou fantazii Franze Dopplera. A to je romantismus s velkou zvukovostí. Benda je úplný opak. Je tam spousta místa. Na první dojem působí až plytce a člověk musí něco vymyslet. Trochu jsem si vzala příklad z prvního flétnisty Berlínské filharmonie Emmanuela Pahuda, který si sólový part hodně přizdobil. Já se s ním však srovnávat nemůžu, takže jsem těch ozdob ubrala a zvolila zlatou střední cestu.

Koncert bude dirigovat Vojtěch Spurný. Už jste s ním někdy spolupracovala?

Ne, ale slyšela jsem, že je na starou muziku odborník, tak se bojím, aby mi pár těch ozdob nevyškrtal (smích).

Docela mi imponuje, že jste již druhá flétnistka Janáčkovy filharmonie, která vystoupí se svým orchestrem jako sólistka (minule to byla Markéta Hrdová). Svědčí to o vysoké instrumentální úrovni orchestru. Je to běžná praxe? S něčím podobným jsem se nesetkal.

Myslím, že každá filharmonie má takové osobnosti, které s tím nemají problém. Pro nás je to takový svátek. Jsme rádi, že se taková příležitost namane, protože se nepovažujeme za nějaké sólo osobnosti. Máme k tomu respekt. A užijeme si to.

Ve filharmonii hrajete už šestým rokem. Je to pro vás spíše práce, nebo si hudbu pořád užíváte?

Říkala jsem si, že po těch šesti letech přijde ta rutina. Ale opravdu můžu říct, že i teď se tam chodím bavit.

Co vaše kapela Acoustic Irish? Pokud vím dobře, je už pro vás minulostí… Jak šla dohromady irská hudba s klasikou?

Šlo to dohromady celkem dobře, až na ty termíny. Někdy se sešlo více akcí a hraní, například o prázdninách nebo na svatého Patrika. To byl také jeden z důvodů mého odchodu.

Po konzervatoři jste zůstala věrná profesoru Jiřímu Bystroňovi a v jeho flétnové třídě jste vystudovala i Fakultu umění Ostravské univerzity. Nenapadlo Vás zkusit jiného profesora?

S panem profesorem máme skutečně letitý vztah. Já už jsem měla pocit, jestli mu nemám upéct svatební dort, protože naše hudební komunikace trvala třináct let. A je to asi jediný člověk, s kterým jsem zažila, že ten vztah pořád rostl. Pan profesor znal mé slabé stránky. Pořád jsem měla pocit, že mám za čím jít, nikdy nespadl ten řemen. Lidsky je to můj druhý táta.

Kdo je pro vás inspirací ve flétnovém světě?

Mám výhodu, že jsem prošla více žánry. Z každého stylu mám někoho oblíbeného. Nejsou to třeba top hráči, ale mají v sobě něco osobitého. V té klasice asi všichni flétnisté budou souhlasit, že první flétnista z Berlínské filharmonie Emmanuel Pahud, je prostě pánbůh. On neudělá chybu. Je to skoro demotivující, že si říkáte: tak takhle v životě hrát nebudu! Co mě potěšilo: když tady měl v Ostravě flétnové kurzy Philippe Bernold. Měla jsem s ním hodinu, byla jsem vyklepaná, protože to je velké jméno, ale on ke všem lidem přistupoval tak, že jste neměl pocit, že neumíte hrát. Mělo to obrovský motivační efekt. Pokud jde o irskou hudbu, mám velmi ráda Briana Finnegana – flétnistu irské kapely Flook. To je perfektní muzika. V jazzu je moje srdeční záležitost Michal Žáček. To je sluníčko. Pak Boris Urbánek a ta bandička kolem Parníku, na které jsem vyrostla.

Máte slušný žánrový přesah. Hrála jste někdy jazz?

Pět let jsem hrála s Vlastíkem Ondruškou, Přemkem Mixou a dalšími v kombu. Bohužel to pak skončilo. Fungovalo to ale bezvadně.

Od ledna učíte hru na flétnu na Základní umělecké škole v Českém Těšíně. Jaká to je zkušenost?

Klobouk dolů před všemi, kteří mají těch dětí hodně. Já mám jen půl úvazku a šikovné děti. A přijdu domů totálně vyčerpaná. Člověk je nabitý, ale je zároveň úplně na dřeň. Děti všechno chtějí.

Je učení fyzicky náročnější než hraní?

O hodně. Těžké je udržet tu míru. Zjistila jsem brzy, že po dětech nemůžu chtít, na co jsem byla zvyklá. Pokud mám někoho, kdo má talent a je pilný, tak na něj nakládám. Dojíždění do Těšína současně s filharmonickým provozem je docela kruté, ale baví mne to. Uvidíme, jak dlouho to bude bavit děti (smích). Někteří z těch profi muzikantů učením opovrhují, ale neví, o čem mluví. Není to sranda učit děti.

Jaké období máte v hudbě nejraději?

Dlouho jsem nad tím takto nepřemýšlela. Ale největší proměnu jsem prodělala ve vztahu k baroku.  Ve škole jsem nesnášela Bacha. Všechny ty suity a sonáty pro mne byly dlouhé a náročné fyzicky i technicky. Navíc zahrajte to tak, aby to nikoho nenudilo! Myslím, že k tomu musí člověk dozrát. A zjišťuji, že je to lepší škola než hraní etud. Nemám tak úplně ráda romantismus. Líbí se mi jazzové suity a míchání vlivů v první polovině 20. století. A potom moderní současná muzika. Je fakt, že je málo věcí, které jsou psány tak, aby měly hlavu a patu. Že to nejsou kuličky rozházené v midi systému a teď to hrajte.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.