Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Vydařené snové drama o Hlučínsku vrcholí dialogem esesáků v nebi

Vydařené snové drama o Hlučínsku vrcholí dialogem esesáků v nebi

28.3.2014 Divadlo

Čtvrteční světová premiéra divadelní hry Za vodou v Divadle Antonína Dvořáka byla zasvěcena zcela bezvýznamnému regionu na mapě světa: Hlučínsku. Drama Davida Jařaba je ovšem niterným lidským příběhem, jemuž by porozuměl divadelní divák kdekoliv na planetě. Od Jařaba to byl také fantastický příspěvek k Světovému dni divadla, který připadl právě na 27. březen.

Zvětšit obrázek

Veronika Lazorčáková a Ivan Dejmal v inscenaci Za vodou.
Foto: Martin Popelář

Skutečnost, nebo jen sen? „Zůstal jsem s tebou a domů jsem se nikdy nevrátil,“ povzdechne si příslušník SS Gerhard Peterek v závěrečném dialogu s Wili Schreierem. Oba esesáci z Hlučínska už jsou v tu chvíli na pravdě boží, přičemž Schreier vystoupal do nebe hned po nějaké hrozivé bitvě na širé Rusi. Peterkův osud je tajemnější. Možná zahynul společně s kamarádem Schreierem, dost možná ale také skončil v sovětském zajateckém táboře, odkud se vrátil do rodných Kravař a sebevražda byla až reakcí na svět, který tam našel.  A jenž nepřipomínal nic z toho, co doma poznal před válkou.

Autor divadelní hry Za vodou (Dokud nás smrt…) David Jařab nezapírá, že je odchovancem surrealistické imaginace. „Jedině sen ponechává člověku všechna jeho práva na svobodu,“ hlásal jeden ze zakladatelů surrealismu, francouzský básník André Breton. A také Jařab nechává závěr svého dramatu o Hlučínsku na svobodném rozhodnutí diváka.

Dějová linka je přitom prostá a její banální výklad zní takto: Chudý Peterek se doma v Kravařích zamiluje do Agnes Czerné, dcery bohatého místního sedláka. Miluje ji k zbláznění a čeká s ní dítě, od lásky a dcerky ho ale oderve válka a všeobecná branná povinnost hlučínských mužů. Kdesi na ruské frontě je pak oddíl wehrmachtu, v němž slouží, téměř rozmetán. Peterek je poté povolán k oddílům SS a v jedné krvavé vřavě zahyne společně s nejbližším kamarádem Schreierem. Anebo též nezahyne a vrátí se domů. O dcerku ho ale mezitím připraví tyfus a milovaná Agnes je kvůli pronacistickému tatíkovi odsunuta do Německa. Peterek sice manželku najde v Hannoveru, ale ta už žije s jiným mužem, takže nezbývá než sáhnout po břitvě.

za-vodou2

Výjev z nové ostravské inscenace Za vodou (Foto: Martin Popelář)

Síla Jařabova příběhu je právě v jeho dvojznačnosti. Není pro Peterka lepší na frontě rovnou zahynout, než se doma setkat ještě s větší bolestí, než jakou zažil ve válce? Pohled na těla kamarádů s ustřelenou hlavou je pořád snesitelný, když voják ví, že na něho doma čeká milovaná žena. Bytost v zákopech adorovaná téměř na bohyni lásky. „Ostatní holky hledí, aby měly krásné nádobí, cíchy a nové hrnce, ale já chci jenom tebe,“ čte si Peterek kdesi v zákopu stále dokola poslední dopis do Agnes.

„Miluji tě, nikdy bych jinou holku nechtěl,“ vyznává Gerhard Peterek lásku své Agnes hned v úvodu hry. Banálně, vesnicky a dialog se v tomto duchu odvíjí ještě notnou chvíli. Jenže pak živá vojenská kapela usazená v propadlišti spustí jazzové variace, milenci předvedou takřka akrobatický tanec, načež se obloha nad Hlučínskem zatáhne a Peterek musí narukovat do wehrmachtu. „Nepustím tě! Vždyť ani neumíš německy,“ zoufale volá Agnes. Osudové historické reálie, které postihly Hlučínsko, nemá Jařab potřebu složitě vykládat. Válka je válka, na čí straně budeš bojovat, to se rozhoduje jinde než v Kravařích. A Kafkovský motiv spojený s americkým a židovským vyšetřovatelem válečných zločinů jen dokresluje celou absurditu, do jaké bylo Hlučínsko vtaženo dějinami.

Scéna Andreje Ďuríka si pohrává s archivními šanony a výtvarník tak trochu podotýká: „Ano, tyhle příběhy se za války stávaly, ale už po nich zůstaly jen haldy dokumentů. Jenže, tak je to špatně, nesmíme zapomínat.“ Se scénou vzácně souzní i vynikající hudba Jakuba Kudláče a mrazivě jímavé jsou hlavně interpretace slezských lidových písní v nástrojovém obsazení jazzové kutálky.

Herecké výkony působí vzácně vyrovnaně, špičkově hraje hlavně tetka Papeschová v podání Anny Cónové. Tvrdá žena z Hlučínska, kterou život prostě naučil. Také Gerhard (Ivan Dejmal) a Agnes (Veronika Lazorčáková) si drama užívají nestrojeně a divák až trochu závistivě sleduje jejich vyznávání si věčné lásky. „Dokud nás smrt nerozdělí,“ slibuje Gerhard. Esesáka Wiliho Schreiera si místo zraněného Petra Housky zahrál na premiéře přímo režisér Štěpán Pácl. A excelentně. Americký vyšetřovatel s německými kořeny v podání Tomáše Jirmana byl sice v kuloárech mírně kritizován za jakousi „nezúčastněnost“ ve srovnání s nasazením ostatních, jenže takoví už vyšetřovatelé prostě bývají. Chladní až úřední, jejich mluva je více četbou než spontánní mluvou.

Divadelní hra napsaná na objednávku Národního divadla moravskoslezského je povedený majstrštyk, ačkoliv dramata vyžádaná a nikoliv spontánně vytvářená mívají všelijaké kvality. Jařab sice napsal hru s mimořádně úspornými dialogy, přesto je to fantaskní drama na hraně magického realismu. A herecký soubor pod vedením režiséra Štěpána Pácla text naštěstí přijal ve stejné tónině.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.