Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Jeviště divadla ovládly tajemné víly sylfidy, tančící v severském šerosvitu

Jeviště divadla ovládly tajemné víly sylfidy, tančící v severském šerosvitu

28.4.2014 Divadlo

Sylfidy znala antika, středověk a dokonce se vyskytují v současných japonských filmech nebo fantasy literatuře. Nyní tyto tajemné bytosti ovládly v novém baletu s názvem La Sylphide jeviště ostravského divadla, které se tak po více než půldruhém století stalo součástí světové kontinuity jednoho romantického mýtu. Deník Ostravan.cz přináší recenzi nejnovější inscenace, kterou nastudoval baletní soubor Národního divadla moravskoslezského.

Zvětšit obrázek

Olga Borisová-Práčiková v titulní roli baletu La Sylphide.
Foto: Martin Popelář

Sylfidy se díky romantickému baletu La Sylphide čile prohánějí na světových jevištích už od roku 1832 a byla jen otázka času, kdy dorazí i do Ostravy. Nastudování v Divadle Antonína Dvořáka je pozoruhodné už z toho důvodu, že se na něm podílí dánská choreografka Karina Elver, která je patrně nejlepší volbou, jak publiku v Ostravě představit dílo svého krajana, dánského choreografa Augusta Bournonvilla (1805-1879).

Kromě klasického baletního mistrovství v duchu romantizující tradice může publikum obdivovat poutavou světelnou kresbu. Jako by se v určitých momentech přímo před očima diváků zjevovaly olejomalby starých mistrů, které severská škola nápaditě oživuje v duchu romantické scenérie. Živelná příroda v hloubce celého jeviště ožívá až s úchvatnou sugescí, na jejíž vlně pluje právě titulní Sylfida – dánská víla kouzlící se světlem.

Příběh éterické víly Sylfidy, do které se zamiluje skotský sedlák, je ve svém základu nikoliv romantický, ale téměř lehkomyslně naivní, jako by vypadl z červené knihovny. Ovšem znalci v tomto případě vidí „naprosté ztělesnění romantického splínu“ a hovoří „příběhu, který je protkán vzdušným půvabem dlouhých tylových sukní, bělostných balerínek a víl sylfid vířících v rychlém lehounkém tanci.“

Je s podivem, jaké změny doznala samotná literární předloha Trilby od temného romantika Charlese Nodiera. V baletní řeči se původní Nodierova dvojice goblin a rybářova žena proměnila jako mávnutím kouzelného proutku ve vílu a skotského sedláka. To musí divák přetrpět a také u ostravské Sylfidy pokud možno vůbec nevnímat, ostatně zde má přeci jen větší prostor pohyb, hudba a světlo.

V sobotní premiéře excelovala jako víla Olga Borisová-Pračiková, jejího partnera ztvárnil Po-Ju Lin a čarodějnici Jana Kopecká. Trojice romantických postav, které naplňují učebnicovou představu o tomto směru – nedostižná bytost, osudový snílek a ukrutná ošklivá baba jaga.

Nejlépe z toho vychází víla Olgy Borisové-Pračikové, která působila skutečně téměř po celou dobu představení jako éterická bytost, její protiklad Jana Kopecká obdařila svou čarodějnici možná až moc čitelnou expresí hraničící s karikaturou. Na jevišti tak vedle lehkosti pohybu nechyběla silná až křečovitá gesta.

V první, kratší polovině, se divák ocitl na farmářské usedlosti plné krojovaných Skotů vyšňořených jako pestrobarevní papoušci, kde nerozlišíte pohlaví, protože všichni mají sukně a ztepilé postavy, jak už to v baletu bývá.

Druhá část byla o poznání sugestivnější, děj je totiž zasazen do tajuplné lesní scenérie, ze které se dle potřeby a s použitím rafinovaného svícení i nenápadné projekce může stát zatuchlé čarodějnické doupě i provzdušněný lesní palouk. Když na jevišti byla čarodějnice, tak v pekelném reji u kotle s výpary dýmu. Jestliže přilétla víla, les ožil rejem zářivých bělostných světel.

Podmanivá, plastická hloubka prostoru posloužila k navození silných emocí a kontrastů právě díky šerosvitu. Jako by se tady do Ostravy přeneslo skutečně něco z pověstné severské školy nebo aspoň z obrazů velkých romantických malířů.

Vrcholem a závěrečnou tečkou za nenaplněnou láskou byl pohřební průvod víl v bělostných kostýmech zářících uprostřed tmavé noci. Přestože kráčely hluboko na pozadí scény, pořád byly jasně zřetelné, nesoucí vysoko nad sebou ostatky též bělostné, ale již nehybné Sylfidy. A to za zvuků strhující hudby dánského skladatele Hermana Lovenskielda, kterou nastudoval s operním orchestrem Jakub Klecker. Právě pod jeho suverénní taktovkou v sobotu večer ožila dynamicky temná, seversky osudová rovina této jinak až příliš „dojemné“ romance.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.