Foto: Martin Popelář
Sylfidy se díky romantickému baletu La Sylphide čile prohánějí na světových jevištích už od roku 1832 a byla jen otázka času, kdy dorazí i do Ostravy. Nastudování v Divadle Antonína Dvořáka je pozoruhodné už z toho důvodu, že se na něm podílí dánská choreografka Karina Elver, která je patrně nejlepší volbou, jak publiku v Ostravě představit dílo svého krajana, dánského choreografa Augusta Bournonvilla (1805-1879).
Kromě klasického baletního mistrovství v duchu romantizující tradice může publikum obdivovat poutavou světelnou kresbu. Jako by se v určitých momentech přímo před očima diváků zjevovaly olejomalby starých mistrů, které severská škola nápaditě oživuje v duchu romantické scenérie. Živelná příroda v hloubce celého jeviště ožívá až s úchvatnou sugescí, na jejíž vlně pluje právě titulní Sylfida – dánská víla kouzlící se světlem.
Příběh éterické víly Sylfidy, do které se zamiluje skotský sedlák, je ve svém základu nikoliv romantický, ale téměř lehkomyslně naivní, jako by vypadl z červené knihovny. Ovšem znalci v tomto případě vidí „naprosté ztělesnění romantického splínu“ a hovoří „příběhu, který je protkán vzdušným půvabem dlouhých tylových sukní, bělostných balerínek a víl sylfid vířících v rychlém lehounkém tanci.“
Je s podivem, jaké změny doznala samotná literární předloha Trilby od temného romantika Charlese Nodiera. V baletní řeči se původní Nodierova dvojice goblin a rybářova žena proměnila jako mávnutím kouzelného proutku ve vílu a skotského sedláka. To musí divák přetrpět a také u ostravské Sylfidy pokud možno vůbec nevnímat, ostatně zde má přeci jen větší prostor pohyb, hudba a světlo.
V sobotní premiéře excelovala jako víla Olga Borisová-Pračiková, jejího partnera ztvárnil Po-Ju Lin a čarodějnici Jana Kopecká. Trojice romantických postav, které naplňují učebnicovou představu o tomto směru – nedostižná bytost, osudový snílek a ukrutná ošklivá baba jaga.
Nejlépe z toho vychází víla Olgy Borisové-Pračikové, která působila skutečně téměř po celou dobu představení jako éterická bytost, její protiklad Jana Kopecká obdařila svou čarodějnici možná až moc čitelnou expresí hraničící s karikaturou. Na jevišti tak vedle lehkosti pohybu nechyběla silná až křečovitá gesta.
V první, kratší polovině, se divák ocitl na farmářské usedlosti plné krojovaných Skotů vyšňořených jako pestrobarevní papoušci, kde nerozlišíte pohlaví, protože všichni mají sukně a ztepilé postavy, jak už to v baletu bývá.
Druhá část byla o poznání sugestivnější, děj je totiž zasazen do tajuplné lesní scenérie, ze které se dle potřeby a s použitím rafinovaného svícení i nenápadné projekce může stát zatuchlé čarodějnické doupě i provzdušněný lesní palouk. Když na jevišti byla čarodějnice, tak v pekelném reji u kotle s výpary dýmu. Jestliže přilétla víla, les ožil rejem zářivých bělostných světel.
Podmanivá, plastická hloubka prostoru posloužila k navození silných emocí a kontrastů právě díky šerosvitu. Jako by se tady do Ostravy přeneslo skutečně něco z pověstné severské školy nebo aspoň z obrazů velkých romantických malířů.
Vrcholem a závěrečnou tečkou za nenaplněnou láskou byl pohřební průvod víl v bělostných kostýmech zářících uprostřed tmavé noci. Přestože kráčely hluboko na pozadí scény, pořád byly jasně zřetelné, nesoucí vysoko nad sebou ostatky též bělostné, ale již nehybné Sylfidy. A to za zvuků strhující hudby dánského skladatele Hermana Lovenskielda, kterou nastudoval s operním orchestrem Jakub Klecker. Právě pod jeho suverénní taktovkou v sobotu večer ožila dynamicky temná, seversky osudová rovina této jinak až příliš „dojemné“ romance.
