Foto: Archiv města Ostravy
Sborník interesantních příspěvků Pětačtyřicátý připravili ostravští historikové a pedagogové Petr Šimíček a Jiří Sovadina, oba pedagogové Gymnázia Olgy Havlové. „Pětačtyřicátý rok líčí jednotliví autoři bez příkras a přicházejí i s názorem, že osvobození bylo ve skutečnosti osvobozením k nesvobodě,“ říká Petr Šimíček, jeden z editorů sborníku, jenž je určen především studentům a učitelům dějepisu.
Kniha boří černobílý a adorační výklad událostí z roku 1945, jak ho známe z období komunismu, přičemž učitelé dějepisu na mnoha školách se ho stále drží. Publikace samozřejmě nepopírá zásadní úlohu Rudé armády v bojích s nacistickými vojsky, nicméně upozorňuje, že s příchodem rudoarmějců do Československa bylo jedno násilí nahrazeno druhým.
Hned v úvodní stati nazvané Květen 1945 – příchod svobody, nebo začátek nové nesvobody? se tomuto tématu věnuje renomovaný historik Jiří Pernes. Rudoarmějci například prakticky v každém městě či obci v českých zemích rabovali a znásilňovali. Tohle téma je přitom stále tabuizované a při letošních oslavách osvobození Ostravy opět nebylo veřejně diskutováno. Třeba časopis TÝDEN přitom nedávno přinesl celou sérii konkrétních svědectví o znásilňování na Ostravsku (číslo 13/2015) a Jiří Pernes v knize Pětačtyřicátý zase zveřejňuje konkrétní události, jež se odehrály v Litomyšli, tedy v kolébce českého národního obrození.
Pernes v knize Pětačtyřicátý o chování rudoarmějců uvádí: „Paní Darebná z Litomyšle, jejíž syn bojoval ve Španělsku a v Rudé armádě, měla být znásilněna, byla zbita do krve a podle lékařského ohledání hrozí jí oslepnutí na jedno oko. Podobných případů objevilo se v Litomyšli nesčetné množství, rovněž tak v blízkosti města.“ Pernes rovněž líčí, jak orgány Sovětské armády a NKVD odvlékaly do Sovětského svazu československé občany. Vesměs šlo o emigranty, kteří po bolševické revoluci v Rusku z roku 1917 nacházeli v průběhu první republiky azyl právě v demokratickém Československu.
V závěru úvodní stati pak Pernes konstatuje, že československá vláda už na jaře v roce 1945 akceptovala podřízené postavení vůči Sovětskému svazu a nebránila se sovětskému zasahování do vnitřních záležitostí. Období od května 1945 do února 1948, které rádi vnímáme jako dočasný závan svobody a pokus o návrat předválečné demokracie, je tedy nutno vnímat i jako vazalskou éru, kdy už zásadní politická rozhodnutí řídila Moskva.
Kniha přináší i objevnou stať o Českém národním povstání v květnu 1945 (Tomáš Jakl) či další sumarizaci mýtů, které se o roce 1945 pořád udržují ve vědomí společnosti (stať Národní mytologie mezi východem a západem z pera Víta Smetany) nebo příspěvek přemítající o osvobození jako o „osvobození k nesvobodě“ (Adam Drda).
Autoři zveřejňují i soubor dobových pramenů, v mnoha případech dosud nepublikovaných. Výjimečné fotografie doplňují dobové vyhlášky, plakáty i další dokumenty. Hrozivým čtením jsou třeba svědectví o českých zvěrstvech páchaných na německých civilistech. „Jedna žena byla vytažena kladkou do výše a bylo jí upáleno přirození. Více Němců bylo svázáno k sobě za přirození a tito musili tančit kolem vojáků. Přitom byli tlučeni býkovci,“ stalo se třeba v chomutovském lágru pro místní Němce.
Zmiňovaní editoři Petr Šimíček a Jiří Sovadina jsou spoluzakladateli občanského sdružení PANT, které rovněž provozuje webové stránky pro studenty a učitele dějepisu www.moderni-dejiny.cz. Na těchto stránkách jsou také shrnuty i základní poznatky k poválečné perzekuci německého obyvatelstva přímo v Ostravě, stejná zvěrstva jako v Chomutově se děla například v lágru Hanke na Nádražní třídě.
Kniha Pětačtyřicátý by měla být povinným vybavením každého učitele dějepisu, ale to je samozřejmě jen zbožný sen. Část kantorů totiž bude i nadále o roce 1945 vyprávět jako o krásné době, kdy porobený český národ nadšeně uvítal kyticemi šeříků slavnou Rudou armádu. A tečka, konec války i bezprostřední události poté jsou tímto probrány.