Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Dějiny ostravských králíkáren mapuje výstava v Husově sadu. Tedy dějiny paneláků

Dějiny ostravských králíkáren mapuje výstava v Husově sadu. Tedy dějiny paneláků

19.10.2015 Atd.

V samém centru Ostravy je možné prohlížet si až do ledna mimořádnou výstavu o králíkárnách. Václav Havel totiž o bytech v panelových domech říkával, že připomínají kotce pro králíky, přičemž svým způsobem měl pravdu. Jenže v panelácích žije 2,7 milionu obyvatel republiky a právě Ostrava je jednou obrovskou králíkárnou. Je tedy dobře, že se ostravskými paneláky konečně začali zabývat i dějepisci umění.

Zvětšit obrázek

Z výstavy Příběh paneláku v Husově sadu v Ostravě.
Foto: Ivan Mottýl

V Husově sadu ve středu Ostravy vyrostly přímo na parkových stezkách panelové domy. Vlastně je to šest volně stojících panelů z lehčeného betonu vyrobených panelárnou ve Vintířově pro účely ojedinělého projektu s názvem Příběh paneláku. „Co tím chtějí říct?“ ptala se starší paní v neděli odpoledne, když si na výstavě pročítala obsáhlé dějiny ostravských sídlišť v Porubě, Zábřehu či u Dolu Jindřich.

Docela dost! Tak jí lze lapidárně odpovědět. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze společně s ostravskými odborníky (například s historikem architektury Martinem Strakošem) totiž konečně mapuje jedno bílé místo v dějinách urbanismu. Příběh paneláku. A protože v domech, v nichž jsou zdi tvořeny stěnovými panely, žije podle posledního sčítání lidu přesně 2 721 477 obyvatel České republiky, je to hodně zásadní příběh z celých novodobých dějin, který byl zatím skoro trestuhodně ignorován.

pribeh-panelaku

Z výstavy Příběh paneláku. (Foto: Ivan Mottýl)

Zatímco třeba o náměstí v Přívoze každý vzdělanější obyvatel Ostravy ví, že autorem tamního skvostného územního plánu à la Vídeň z roku 1893 je rakouský architekt Camillo Sitte, o dějinách paneláků nevědí jejich nájemníci většinou vůbec nic. Výstava v Husově sadu je tak prvním poučením pro veřejnost po roce 1989. A dozvědět se lze opravdu dost.

Expozice třeba na unikátních snímcích ukazuje, jak se v Porubě stavěly takzvané bodové paneláky typu V-OS. To se napřed z betonu odlily takzvané schodišťově věže, které byly obestavěny montovanými skelety. A mimochodem, dobový snímek schodišťových věží z roku 1966 „cvaknul“ dnes světově proslulý ostravský fotograf Viktor Kolář. A jeden ze skeletů na Mongolské ulici, který vidíme na snímku, dnes zase obývá známá ostravská malířka Hana Puchová.

zrod-panelakove-poruby

Zrod panelákové Poruby.

V každém panelákovém bytu někdo bydlel, stále bydlí a bydlet bude. Kunsthistorická výstava v parku je citlivá i k téhle lidské dimenzi paneláků, neboť až na výjimky žil nějakou dobu v betonové bytovce snad každý obyvatel Ostravy. Nebo alespoň na sídlišti, neboť výstava se zaobírá i počáteční etapou poválečné výstavby, když zedníci stavěli „cihláky“. A mnohé domy ještě měly duši, zatímco třeba normalizační paneláky v centru Ostravy mezi Nádražní třídou a Ostravsko-frýdlantskou dráhou jsou jen nabubřelou a necitlivou výstavbou, kvůli níž padly k zemi mnohé secesní činžovní domy.

Hlavní autorka Příběhu paneláku Lucie Skřivánková z Uměleckoprůmyslového musea v Praze třeba velmi ctí jedno z nejstarších tuzemských sídlišť, jež se nachází v Ostravě-Zábřehu. „Jeho dějiny se začaly psát roku 1946, kdy významný meziválečný architekt Jiří Štursa navrhl funkcionalistické Vzorné sídliště u Bělského lesa s komfortními byty,“ vypráví. Chválí i dvaadvacetipatrový montovaný obytný dům na sídlišti Jindřiška postavený jako experiment ve druhé polovině šedesátých let.

vystavba-1966

Panelová výstaba v Porubě (1966).

Nejstarší tuzemský dům z betonových panelů ale stojí v pražských Ďáblicích na adrese U Prefy 771, přičemž autor tohoto textu ho před časem navštívil. „Projekt vymyslel můj manžel Miloslav Wimmer, stěhovali jsme se sem na podzim v roce 1953,“ vyprávěla mu vdova Zdena Wimmerová. „Muž svůj nápad přihlásil v roce 1947 do soutěže ministerstva stavebnictví, které řešilo katastrofální nedostatek bytů,“ líčila. Idea zprvu neměla téměř žádné zastánce a Wimmer nemohl najít firmu, která by panely odlila. Uspěl až v ďáblické cihelně, proto první panelák v Československu vyrostl právě u ní. K realizaci však byla těžká cesta. Když na jaře 1953 měla být konečně zahájena montáž panelů, statici prohlásili, že „soustava je na hranici lability a její realizace nebezpečná“. Inženýr Wimmer se proto obrátil na profesora Stanislava Bechyně, architekta pražské Lucerny či ocelárny v Kladně, který dokázal, že jeho projekt je čtyřikrát bezpečnější, než žádají normy. „Když manžel panelák dostavěl, soudruzi mu zase vyčetli, že byty jsou moc velké. Vyšetřovala ho StB a hrozil mu kriminál,“ vzpomínala paní Wimmerová. Socialistické rodině totiž podle sovětských norem mělo stačit 42 metrů čtverečních, zatímco Wimmerovy byty měly více než dvojnásobnou plochu.

Wimmer směl postavit jen třípatrový dům, toužil přitom po nejméně pětiposchoďovém. Jeho práci pak strana dala stopku a další paneláky navrhli architekti ze Zlína, kteří vyprojektovali domy „řady G“. Režim padesátých let ale stejně preferoval cihly a do roku 1960 v českých zemích postavil 27 tisíc cihlových bytových domů, ovšem jen 1700 panelákových. Zato v letech 1981-1990 už v Česku vyrostlo 18 384 panelových domů. A stovky z nich právě v Ostravě.

*

Příběh paneláku. Výstava o dějinách panelové výstavby v Ostravě v Husově sadu. Otevřeno non-stop do 3. ledna 2016.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.