Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Festival Norma: Unikátní mše svatá v Gongu přiměla Ostraváky k trýznivému přemítání

Festival Norma: Unikátní mše svatá v Gongu přiměla Ostraváky k trýznivému přemítání

14.11.2015 Divadlo

Když v pátek v rámci divadelního festivalu Norma vrcholila mše svatá „za návrat ateistických Ostraváků ke křesťanským kořenům“, v Paříži zrovna teroristé na tyto kořeny zaútočili. Svět je rychlejší než divadelní recenze. Co platilo v pátek o půl desáté večer, se už o půlnoci jevilo úplně jinak.

Zvětšit obrázek

První ročník divadelního festivalu Norma zažil představení Mše.
Foto: Martin Popelář

Datum zahájení nového divadelního festival Norma asi jeho účastníci jen tak nezapomenou. Kromě toho, že se odehrál v pátek třináctého, totiž tentýž den přišlo o život asi 128 nevinných lidí v Paříži (informace ze sobotního dopoledne). Většina obětí navíc zemřela, když vyrazila za uměním, za hudbou do koncertní haly Bataclan.

Normu pořádá Galerie města Ostrava PLATO spolu s pražským divadlem Studio Hrdinů. Vrcholem prvního festivalového dne, jenž byl věnován umělcům z Polska, bylo představení nazvané Mše, jehož autory byli Artur Żmijewski a Igor Stokfiszewski. Se psaním hry se ale moc nenadřeli, neboť celé představení spočívalo v tom, že přímo v aule bývalého plynojemu v Dolní oblasti (Gongu) zrealizovali mši svatou, tedy řádnou římskokatolickou liturgii.

MŠE_008

Z představení Mše. (Foto: Martin Popelář)

Od průběhu skutečné mše svaté neuhnuli herci ani o píď, vše bylo, jak má být. Od vstupního zpěvu ke Kyrie eleison, vstupní modlitbě, bohoslužbě slova, čtení z Písma svatého, kázání, vyznání víry až k vrcholnému obřadu liturgie – k bohoslužbě oběti spojené s přijímáním. A nechyběl ani závěrečný obřad – pozdrav, požehnání a propuštění. A závěrečný zpěv. „Jděte v pokoji,“ rozloučili se s diváky farář s pomocným knězem v dočasném kostele zvaném Gong, načež zmizeli v sakristii. Respektive v zákulisí, aby se přišli uklonit už coby herci a sklidili bouřlivý aplaus.

Co to vše mělo znamenat? Norma je festival divadelního a výtvarného umění, respektive hledá přesahy vizuálního umění směrem k dramatické tvorbě. I naopak. A v tomto smyslu je možná dobré poznamenat, že polské představení Mše bylo stejným krokem, jako když francouzský dadaista Marcel Duchamp vystavil v galerii porcelánový pisoár.

Pisoár se ve výstavní síni změnil v objekt, zrodila se éra konceptuálního umění. Pisoár se stal sochou, zatímco na toaletách zůstal i nadále jen technickou pomůckou pro vylučování moči. Liturgie předvedená v PLATO se stala podobným objektem, jenž mohl divák zkoumat ze všech stran a úhlů, aniž by musel navštívit kostel. Mše svatá se stala naprosto ojedinělým konceptem, při kterém se divák musel občas zasmát, nicméně prostor byl i na slzy.

Umělci z Polska své představení už dopředu komentovali také takto: „Někteří hledají útěchu v církvi, jiní v divadle – chrámu umění. Pro některé jsou průvodci kněží, pro jiné umělci – kněží bez sutany. Někteří nadávají na divadlo a umění jako zdroj morální zkázy, jiní se vyhýbají kostelům – a vidí v nich svatyně nenávisti.“ A poté sehráli skutečnou liturgii v galerii. Dokonalé.

MŠE_026

Z představení Mše. (Foto: Martin Popelář)

Smích, byť nějak vnitřně mrazivý, vyvolalo především kázání kněze, který se obracel k Ostravákům i všem obyvatelům České republiky. Připomněl, že Poláci přijali katolickou víru právě od Čechů, takže nechápe, jak je možné, že dnes je katolíkem jen každý desátý obyvatel České republiky. Vyzýval nás k návratu ke křesťanským kořenům, obracel se ovšem na bezbožníky v celé Evropě, neboť bez přímluv Ježíše Krista nečeká Evropu nic dobrého.

Půl hodiny po mši se ale mezi účastníky festïvalu Norma dostaly první zprávy z Paříže, napřed se hovořilo o čtyřiceti zastřelených ve jménu Alláha. Do rána jich bylo přes 120, k poledni již 135. A polský koncept v PLATO dostal další rozměr, který se jednomu ani nechce domýšlet. Ostravská mše svatá totiž byla i nenápadnou kritikou dogmatického prosazování katolické věrouky v demokratické společnosti. Po útocích ve Francii lze ovšem očekávat ještě silnější tlak na takzvanou záchranu Evropy z pozice víry, vlasti a Boha. Ale i omezování demokracie, svobody slova a dalších lidských práv ze strany dogmatických politiků, jaké třeba u nás představuje Martin Konvička a na Slovensku Marian Kotleba.

MŠE_029

Z představení Mše. (Foto: Martin Popelář)

Svobodu umění sice ohrožuje terorismus, mnohem více jí teď ale mohou uškodit politikové, kteří budou chtít s terorismem rázně zatočit. O tom všem ale divák v Gongu moc nepřemítal, neboť netušil, co hrozného přinese noc. Divák se zatím smál, divák rozjímal, mnohý se i modlil společně s herci. „Existuje rituál společný pro všechny, kdo jsme vyrůstali ve stejné zemi, kultuře a náboženství. Je to mše svatá – nejrozšířenější událost, která může spojovat všechny lidi. Kdo ji nezná? Kdo se ji nezúčastnil?“ ptají se autoři představení.

Asi by se divili, pro Poláky je to neuvěřitelný fakt, ale vsadil bych se, že část diváků v PLATO na mši svaté nikdy nebyla, nezná její pravidla, takže je pravděpodobné, že určité části liturgie považovala za autorskou performanci. Hodně se třeba několik diváků smálo, když si kněz do kalichu od vína nalil ještě trochu vody, obřadně vypil „řeďák“ a kalich dlouze utíral. Běžný rituál každé mše v tomto případě mohl působit i jako parodie liturgie.

MŠE_032

Z představení Mše. (Foto: Martin Popelář)

Polští umělci vůbec Čechy poněkud přeceňují, praktikujících katolíků máme ještě méně, než si dovedou představit. Polsko totiž stále žije v naději, že společnost mohou skutečně spojit její křesťanské kořeny, což v českých poměrech už nebude možné. Aktéři hry říkají: „My Poláci jsme rozdělení a plní konfliktů. Myslíme o sobě navzájem s nenávistí a opovržením. Dělí nás zdi politiky a náboženství, zdi umění a každodenního života. Neumíme najít jazyk, který by zasypal propast mezi námi, neumíme si sednout ke společnému stolu, ke společnému jídlu tak, aby nám jablko sváru neuvízlo v krku. Jsme hluší na slova Jana Pavla II, který zvolal: „Nemůžeme se postavit před Krista, Pána dějin, takto rozdělení.“

Mše byla zásahem až na dno duše, až do morku kostí, až na dřeň. Tak silný pocit už jsem na přehlídce performancí či divadel dlouho neměl. Poláci vsadili na absolutní rým, který recitovali s fascinujícím zaujetím. Vlastně je podezřívám, že to vůbec nebyli herci, ale nějací polští kněží typu Tomáše Halíka, kteří touží po reformách v ustrnulé církvi.

SURFING_083

Z představení Surfing. (Foto: Martin Popelář)

 

O představeních, která předcházela Mši, už jen bleskově. Magdalena Ptasznik předvedla performanci Surfing, při které postupně rozházela v galerii různý odpad, s nímž zmateně běhala po jevišti a nakonec se do odpadků zabalila. Vtipná a přímočará reakce na surfování po internetu, nicméně zbytečně dlouhá, i když Facebook je také časově nekonečný, takže délka výstupu asi byla podstatná. Ale možná nešlo u surfování nad počítačem či mobilem, performance mohla dost dobře vyprávět i o lidské potřebě něco shromažďovat, obklopovat se nesmyslným množstvím věcí, které jednou stejně skončí na skládce. A dost možná to byla i soucitná hra o bezdomovcích, o potřebě těch nejchudších dokazovat si, že na tom nejsou ještě tak špatně, když nashromáždí v igelitkách stovky nesmyslností.

SVĚCENÍ SNŮ_054

Z představení Svěcení snů. (Foto: Martin Popelář)

Performer Tomasz Wygoda v představení Svěcení snů pak tančil jako o život. Tečka. První den nového festivalu Norma díky polské Mši nasadil celé akci vysokou laťku. V sobotu festival pokračuje a doufejme, že se vrátí i v dalších letech.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.