Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo S dramaturgyní činohry NDM o poetice divadla, sociálním sobectví a shakespearovské procházce

S dramaturgyní činohry NDM o poetice divadla, sociálním sobectví a shakespearovské procházce

31.8.2016 Divadlo

Sylvie Rubenová je od roku 2015 dramaturgyní činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. V těchto dnech dokončuje práci na originálním projektu k zahájení nové divadelní sezóny činohry NDM. Povídali jsme si o dramaturgii, o tom, jak by dnes měli lidé k sobě chovat, i o připravovaném projektu, který na konci tohoto týdne přivede herce největší ostravské činohry ze Slezskoostravského hradu zpět do divadla.

Zvětšit obrázek

Dramaturgyně činoherního souboru NDM v Ostravě Sylvie Rubenová.
Foto: Archiv S. Rubenové

Měla jste letos vůbec nějaké divadelní prázdniny?

Ano, týden. Byly jsme s kolegyní Petrou Lorencovou na ostrově Kós v Řecku.

Ale to je blízko tureckých hranic! Nebála jste se? Bylo tam bezpečno?

Bylo tam nádherně. Turisté se tam teď bojí jezdit, je tam prázdno, měly jsme to skoro celé jen pro sebe. Je to hodně na východě, a jak je tam teď málo turistů, tak se všichni předhánějí, aby se o vás co nejlépe postarali.

Opustilo vás na dovolené divadlo? I v myšlenkách?

Ano. Před odjezdem jsem dokončila diplomovou práci, kterou jsem po příjezdu odevzdávala.

Jaké bylo téma vaší diplomky?

Dramaturgie velkého činoherního divadla.

Profesor Jan Císař mi říkal, že když zakládal tento obor na DAMU, netušil, jak si nadrobil. Neexistovala odborná literatura, nebyla žádná skripta, studenti se neměli z čeho učit. Nakonec jsme se shodli, že by se obor měl spíše jmenovat tvůrčí čtení.

S tím souhlasím. Nejdůležitější je naučit se, že vám nikdo neřekne, jak má inscenace vypadat. Na to skutečně neexistuje manuál, jak by měla dramaturgie velkého divadla vypadat. Ale jsou určité věci, které musíte brát v potaz. Velice záleží na konkrétním místě a konkrétním divadle. Stejně vám ve výsledku tvář divadla dělají jednotlivé inscenace.

Jenže u velkých divadel je problém s budováním vlastní poetiky. To si může dovolit spíše malé divadlo.

Samozřejmě. Ale to vůbec nemůžeme srovnávat. Ne každý si uvědomí, že my máme někdy na představení v Národním divadle moravskoslezském šest set diváků. Jedna repríza nám přinese takový počet diváků, na který třeba Komorní scéna Aréna potřebuje repríz šest. Navíc jsou zde specifika velkých scén – musíte uvažovat, co si můžete dovolit, aby se to, co chcete, přeneslo k divákovi. Musíte používat úplně jiné herecké a režijní prostředky.

Dovoluje vám práce ve velkém divadle tvůrčí seberealizaci? Když to přece jen srovnáme s malou scénou, tam může dramaturg dlouhodobě budovat originální scénický jazyk, svébytnou poetiku a charakteristickou tvář divadla. Promiňte mi ten výraz, ale v té vaší tak trochu továrně na umění tohle přece vůbec nejde dělat …

Na to musíte nahlížet s mnohem větším odstupem a v širším kontextu. Naopak si myslím, že je dobré dodržovat to, že se v našich inscenacích střídají různé poetiky. Můžeme divákům nabízet širokou škálu možností, jak se může dělat divadlo, a ukazovat, že neexistuje jediný správný způsob, ale že těch cest je opravdu mnoho.

Polský režisér Gregorz Kempinsky mi vyprávěl o tom, jak při jeho práci v Komorní scéně Aréna ho dramaturg Tomáš Vůjtek upozorní na zahledění sama do sebe, když něco tvoří na scéně, a najednou zazní Tomášovo stop a dramaturg Vůjtek řekne: Ale tohle ne, tomu bys asi rozuměl jen ty, ale hlavní je, aby věci rozuměli diváci. Můžete si podobný postup dovolit vy při své práci?

Pokouším se o to. V uplynulé sezóně jsem měla možnost pracovat s pěti režiséry. A ve všech případech jsem se tvůrčího procesu mohla zúčastnit ve veliké míře. Byla mi dána poměrně velká důvěra, jak v komunikaci s herci, tak s režisérem.

Teď pracujete na projektu, který se jmenuje Po Hamletovi. Proč se to jmenuje právě tak?

Po Hamletovi je název divadelní hry polského autora Jerzyho Żurka, jejíž scénické čtení v plenéru připravujeme. Autor ve hře reflektuje příběh i téma Hamleta z hlediska prince Fortinbrase. Právě on se snaží přesvědčit Hamleta, že by se měl ujmout trůnu, a zároveň se ho snaží o ten trůn obrat. Objevují se tam jak postavy ze Shakespearovy hry – například Rosenkrantz a Guildenstern či Horacio, tak postavy, jež charaktery z Hamleta zrcadlí. Celé to končí závěrečnou scénou z původního Hamleta, kdy Fortinbrasova vojska přicházejí do Dánska. Na rozdíl od Hamleta, který je velice existenciální, je tato hra mnohem více politická. Je o tom, jestli vůbec existují nějaká pravidla, jestli se podle nich dá hrát a jestli je dobré je dodržovat, když chcete přežít. Na Fortinbrase je vyvíjen velký tlak, že by měl vládnout, a on ze začátku vůbec nechce. Protože vidí, že je to všechno strašné šméčko, jak se dnes říká podvodnému jednání.

Jak vás tak poslouchám, divák by měl pro pochopení této hry znát Shakespearova Hamleta.

Myslím si, že to není nutné. Samozřejmě ten, kdo Hamleta viděl, nebo aspoň četl, si odnese více. Je pravda, že autor tak trochu počítá s tím, že ty věci znáte. Reflektuje známé scény z Hamleta, je tam vlastně i ta původní dějová linka. Akorát se nabízí jiný výklad situací i postav. S větším důrazem na politiku a rozhodování.

Považujete se za politického člověka?

To ani ne.

Profesor Hilský ale říká, že inscenace každá Shakespearovy hry, a snad i její parafráze, když je vydařená, což doufám tato je, si nakonec najde, i kdyby se inscenátoři tomu sebevíc bránili, dotek s realitou, ve které se konkrétní představení v čase a v místě odehrává. A vy říkáte, že v Żurkově hře je velké politikum. V čem tedy bude ten váš dotek?

Není to náš primární cíl, myslím ten dotek. Ale já věřím v elementární lidskou slušnost. Že by se lidé měli chovat a jednat tak, jak chtějí, aby lidé jednali s nimi. Myslím si, že by člověk neměl myslet jen sám na sebe, ale uvědomovat si, že je součástí nějakého širšího kontextu a veškerým svým jednáním ovlivňuje ostatní. A vidím kolem sebe hodně sobectví a chamtivosti. Když je navíc ukryta pod nějakou maskou, tak takový stav není dlouhodobě udržitelný a struktura se začne rozpadat. A takové to sociální sobectví je dneska hodně vidět – pod rouškou toho, že dělám něco pro ostatní, je cílem zejména vlastní prospěch. V tom by asi měl být ten dotek.

Hlavním tématem vašeho scénického čtení je tedy sobectví?

A dospění, tedy možná lépe řečeno poznání, že ač nechcete, můžete být někdy okolnostmi donucen dospět k tomu, co jste vlastně nechtěl. Protože vidíte, že jinak nepřežijete. Je to tak trochu o ztrátě iluzí. O tom, že najednou vidíte realitu skutečně takovou, jaká je, a že je jiná, než chcete, aby skutečně byla.

Kdo v tom bude hrát?

Z našeho souboru se představí Renáta Klemensová, David Janošek, nově nastupující člen činohry Vít Roleček, v alternaci František Strnad s Petrem Houskou a pak konzervatoristé Vít Hofmann a Jana Mudráková.

Jedná se o scénické čtení v plenéru. V podobných případech většinou hraje velkou roli prostředí, ve kterém se jednotlivé situace divákům předkládají, mnohdy jsou inscenátoři prostředím přímo inspirováni. Jak je to v tomto případě?

Nejdeme cestou čisté site-specific, kdy by nejprve bylo prostředí a z něj vzešla idea projektu. Začínáme u Slezkoostravského hradu, protože tam se odehrávaly Letní shakespearovské slavnosti, a jdeme cestou k divadlu, na jehož jeviště se na začátku sezóny opět vracíme, na této cestě je však spousta zajímavých míst, která nám k našemu příběhu pasují a kde se zastavíme. Dalším důvodem, proč toto čtení realizujeme, je nejen rok Shakespearova výročí, ale i skutečnost, že v nadcházející sezóně budou v činohře NDM režírovat režiséři, kteří u nás již pracovali, a takto můžeme představit novou osobnost, čerstvého absolventa režie.

Kdo to bude?

Josef Kačmarčík, syn někdejších ostravských herců Apoleny Veldové a Milana Kačmarčíka, rodilý Ostravan, který se v roli režiséra do Ostravy vrací poprvé. A doufám, že ne naposled.

Scénické čtení Po Hamletovi se koná 2., 3. a 4. září 2016, vždy od 16.30 hodin. Vydejte se na divadelní pouť, která započne na Slezskoostravském hradě, a doputujte s aktéry až do Divadla Antonína Dvořáka. Zpříjemněte si odpoledne dobrodružnou procházkou po Ostravě, jakou už jindy nezažijete. Vstup je zdarma.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.