Vladimír Just po prvním dni festivalu Ost-ra-var: Dvě ze čtyř viděných inscenací sahají po Ceně divadelní kritiky

Tak jaké jsou pocity po prvním dni? Všechno začalo Lidskou tragédií Ladislav Klímy v Komorní scéně Aréna …

Já jsem Lidskou tragikomedii viděl vlastně v životě čtyřikrát. Z toho dvakrát v Komorní scéně Aréna a nedávno také v pražském Divadle v Dlouhé. Doslova jsem byl nadšen po první části –Ladislav Klíma to napsal jako takovou řekněme trilogii – ve druhé části jsem měl dojem, že to trochu rytmicky padá a místy se objevilo i herecké šaržírování, ale nakonec to všechno zase spravil závěr, myslím tedy třetí část. Výborný je Šimon Krupa v roli Jaroslava Pulce, to je podle mne jeho zatím nejlepší role v tomto divadle. A pak hlavně Štěpán Kozub v roli Odjinuda. Oni dva do této inscenace vnášejí ten duchovní rozměr.

Mluvíme o Klímově filozofickém vkladu do textu hry?

I tak by se to dalo říci. Ano, to byl opravdu Klíma. Není to ten žánrový realistický obrázek o stárnutí, který známe třeba ze Šrámka.

Šimon Krupa a Štěpán Kozub v Lidské tragikomedii. (Foto: R. Polášek)

Padla zmínka o inscenaci Lidské tragikomedie v Divadle v Dlouhé. Tu ostravští diváci měli možnost zhlédnout na festivalu Dream Factory. Je mezi těmito dvěma nějaký zásadní rozdíl?

Ano, je. Tady Štěpán Kozub vnáší něco, co pražská inscenace nemá. Hraje postavu, která se jmenuje Odjinud. On je ale odjinud i herectvím. On hraje jinak než ostatní, ale abychom si rozuměli, to není ke škodě, ale naopak právě ku prospěchu věci. I ostatní jsou vynikající. Ale Štěpán Kozub tady přináší něco, co není jen nějaká karikatura. Nakonec se ho i trošku bojíš.

Druhá inscenace, která byla na pořadu dne, byly Fligny, koks a fachmani v Divadle Petra Bezruče …

Ano. Já jsem tu věc viděl v Klicperově divadle v Hradci Králové. Tady mi připadá, že se až příliš věnují těm oplzlostem, které sice v textu jsou, ale tady jakoby si v tom libovali, jakoby se ještě, a místy opravdu nadbytečně, ty věci zdůrazňovaly. Já opravdu nejsem žádný puritán, když je to vtipné a namístě, proč ne, připadalo mi ale, že tady do toho šlapou až moc. Byla tam i silná místa, například scéna s telefonováním v nejdramatičtějším okamžiku loupeže. Konec se opravdu nevyvedl, tam to působilo až jako nějaká technická chyba nebo výpadek v textu. Ale hlavně, těch „genitálních“ fórů je tam prostě zbytečně moc. Nejvtipnější na textu té hry je ten slangový dialog. Ten úplně stačí.

Z inscenace Fligny, koks a fachmani. (Foto: Lukáš Horký)

To jsou téměř samé výhrady. Bylo tam i něco pozitivního?

Samozřejmě. Potěšilo mne herectví. Herce to očividně baví, hrají s velkou energií, která se přenáší na publikum, zejména na divačky, ale o tom nemusíme mluvit. Chci mluvit o hercích, kteří jsou opravdu dobří. Není třeba jednoho vyzdvihovat nad druhé. To, co mně se na té hře líbí, to je ten fakt, že je to takový Pat a Mat, kteří se vydají na loupež. Téma krachu a neschopnosti.

Třetím představením byl Hostinec U kamenného stolu v Divadle Jiřího Myrona …

To byla nejslabší věc dne. A zase: Výborní herci, kteří zvládají prostor, ale hlavně – tohle není Poláček. Myslím si, že chyba je už v Goldflamově dramatizaci. Problematická pro mne je i režie. Je to vlastně pásmo jednotlivých výstupů, tu více, tu méně sentimentálních. Scházela mi tam ta poláčkovská tragikomická židovská ironie. Ten jeho černý humor. Ale bohužel, byla to nuda. Nemluvím teď o divadelních intelektuálech v hledišti. Já jsem se rozhlížel po divácích a nudili se i ti, co očividně nepatřili k festivalovému publiku. Ta věc má možná tři, čtyři silnější místa, ale jinak opravdu nuda, nuda. Poláček, to přece musí být sranda, legrace, zábava. Místy mi opravdu bylo líto vynikajících herců v takto nevydařené dramatizaci i inscenaci.

Z Hostince u kamenného stolu. (Foto: Radovan Šťastný)

Čtvrtá inscenace prvního dne začala několik minut po dvaadvacáté hodině. Tak co se dá říct na Divokou kachnu v Komorní scéně Aréna?

Unavené publikum, herci, kteří, tedy aspoň někteří z nich, hráli dnes podruhé a v hodně náročné hře. Končilo to někdy po půlnoci. Před závorku dávám: hluboká úcta před inscenací, před hereckými výkony. To neznamená, že by tam nebyly dílčí nedostatky. Místy to vyžadovalo větší švih, tempo, zrychlení, ale tady se právě mohla promítat už zmíněná únava. Je to ovšem skvělá herecká inscenace. Skláním se před Josefem Kalužou v roli Hjarmala Ekdala. Tento herec nedostával takové příležitosti jako hvězdy souboru Albert Čuba nebo Marek Cisovský. A tady předvedl studii slabocha, jakých jsme dnes svědky u politiků, u novinářů i občanů, prostě ta alibistická snaha všechno vysvětlit a ze všeho vybruslit, to tady bylo skvěle předvedené. Výborná je Hedvika v podání Zuzany Truplové. A hodně se mi líbil i Michal Čapka, jak hrál Gregerse Verla. Z něho šel až děs. To byla studie těch, co to myslí dobře, ale všechno zničí.

Zuzana Truplová a Josef Kaluža v Divoké kachně. (Foto: R. Polášek)

Ost-ra-var se zrodil proto, aby se do Ostravy dostali kritici hlasující v anketě o Cenu Alfréda Radoka, dnes Cenu divadelní kritiky. Vstupuje některá z prvních čtyř festivalových inscenací do uvažování o udělení nominace na nejvyšší ohodnocení?

Do mého uvažování? Jistě. Hned dvě. A obě jsou z Komorní scény Aréna.