Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Je děsivé, jak rychle lidé zapomínají, říká Petra Lorencová, která hraje zavražděnou Židovku v inscenaci Naše třída

Je děsivé, jak rychle lidé zapomínají, říká Petra Lorencová, která hraje zavražděnou Židovku v inscenaci Naše třída

11.12.2018 Divadlo

Inscenace Naše třída v Národním divadle moravskolsezském patří k nejpozoruhodnějším experimentům současné divadelní praxe. Herci místo toho, aby představili konzistentní příběh, na sebe berou dvojí roli, představují a následně komentují představené. Příběh sám o sobě patří k nejdrastičtějším momentů v polské historii, v uchopení režiséra Janusze Klimszy se však mění na černou tragikomedii. O tom, jak se vyrovnávala s kontroverzním textem uznávaného dramatika Tadeusze Slobodzianka, vypráví herečka Petra Lorencová, představitelka zavražděné a upálené Židovky Dory.

Zvětšit obrázek

Herečka Národního divadla moravskoslezského Petra Lorencová.
Foto: Michala Rosaňuková

Znala jste příběh Naší třídy i před uvedením této inscenace?

Scénář jsem poprvé četla až na čtené zkoušce, protože si nerada vytvářím představu, která by pak třeba nesouzněla s představou režiséra.

Jaký byl váš první „dojem“?

Naše třída mě hodně překvapila, nečekala jsem takový příběh a už vůbec ne to, že umřu hned jako druhá na dvacáté osmé straně (úsměv). Ještě víc mě pak udivilo, že všichni na scéně zůstáváme i jako mrtvoly! S kolegy Fintou a Rolečkem jsme se těšili, jak už budeme v zákulisí na vínku a točit si deštníčkem, a ono nic (smích).

A co samotný příběh o sousedské tragédii mezi Poláky a Židy?

Ten byl pro mě velmi silný a zajímavý, zejména jak to pak dopadlo s dalšími postavami. Vzbuzovalo to ve mě otázky, zda je tedy nakonec lepší uhořet ve stodole, nebo přežít, ale celý život trpět a ještě pohřbít své dítě. Co je výhra a co prohra?

Obsazení rolí bylo předem jasné už na čtené zkoušce?

Dlouho se hledal představitel pro roli katolického kněze, protože původní Jirka Sedláček byl přeobsazen do Roku na vsi. Hledalo se dlouho, chvíli to vypadalo, že ho bude hrát i samotný režisér Janusz Klimsza, ale nakonec našel ideálního představitele ve Vláďovi Georgievovi.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

V Naši třídě výrazně ční hned dvě posily z Komorní scény Arény Marek Cisovský a Vladislav Georgiev.

Ano, na zkoušení s Markem a Vláďou jsem se těšila z celého projektu nejvíce. Neznala jsem jejich práci, jak fungují během zkoušek, jak se s nimi hraje. Byli novými imulsy a spolupráce s nimi byla osvěžující. Díky za ně!

Pro Ostravu je typická tato úzká splupráce, že se často objevují herci z různých divadel na společné inscenaci…

Je to skvělé, jak to funguje.

Co vaše postava Dory, jak jste se s ní vyrovnávala? Na jevišti je znásilněna a pak upálena, což sice divák nevidí, ale proces znásilnění je celkem živý.

Jsem velký cynik, na černý humor jsem zvyklá a šílených rolí mě potkalo už více. Smrtihlav (podobné nacistické období), Marat/Sade (somnambulní pacientka), v dubnu byla premiéra Řeči léči (hysterka, Židovka, co taky uhoří). Takže jsme se už jenom smála, že mám na kontě další Židovku, že zase umřu a že budu hrát podobné téma, jen v bleděmodrém. Ale nakonec se ukázalo, že role Dory je jiná a rozšířila mi obzory.

Z inscenace Naše třída. (Foto: Radovan Šťastný)

Tento kus má díky režii velmi specifickou formu, jaký byl způsob práce herce a režiséra na Naší třídě?

Janusz hodně vyžadoval, abychom šli proti textu. Že když máme nějakou šílenou, vypjatou situaci, například znásilnění Dory, tak aby se v nás neprojevovaly emoce, ale měli jsme nadhled a už to jen komentovali. Což bylo nejtěžší. Protože to samozřejmě svádělo k tomu, si tu danou situaci prožít reálně. Vemte si, že vás tři chlapi drží za nohy, vy kopete a bráníte se, ječíte a pak máte zapomenout na ječení, stále kopat, ale už to jen vše chladnokrevně komentovat (smích). To bylo zpočátku nemožné. Takže nejdříve nás Janusz nechával si to reálně prožít a posléze vytvářel nadstavbu, osekával prožitky a posiloval cynické komentáře. A potom jsme to střídali. Dělat rychlé střihy mezi prožitkem a jeho komentováním, to pro nás bylo to nejtěžší.

Tento koncept byl hned na začátku?

Ano.

S Januszem Klimszou spolupracujete často. Obsadil vás hned, když jsem nastoupila do NDM, do inscenace Marat/Sade. Pak přišly hry Tristan a Isolda, Mučedník, Podivný případ se psem, Škola pro ženy, Štastní ve třech… Když se znáte tak dobře,v čem byla tato práce na Naši třídě pro vás nová?

Jít proti textu.

Co říkáte na samotné téma vesnické tragédie z polských dějin, zajímala jste se dříve o tento příběh?

Ne, nesetkala jsem se s ním, protože polské dějiny neznám tak dobře. Vím, že se takové věci děly. Vždyť u nás podobnou tématiku zachycuje sudetský konflikt, kdy taky jdou sousedé proti sousedům. V Naší třídě je to ještě o to děsivější, protože tahle zvěrstva na sobě páchají lidé, co spolu prožili dětství, hráli si a chodili spolu do jedné třídy.

Jak se díváte na tuto problematiku jako člověk?

Bohužel, takové věci se děly, dějí a asi i dít budou. Je třeba si je připomínat. Když jsme inscenovali Smrtihlava, navštívili jsme Osvětim. Byla tam průvodkyně, stará paní, která si ještě pamatovala na transporty a natažené ruce z vlaků prosících o jídlo. Měla tehdy zakázáno s oběťmi mluvit, jinak by ji zastřelili. A říkala, že jejím posláním je každý den chodit do práce jako průvodkyně a připomínat, co se tady stalo, protože jinak se bude historie opakovat. Měla pravdu a je děsivé, jak rychle lidé zapomínají. Po premiéře jsem shodou okolností odjela do Jeruzaléma, kde jsem navštívila památník největšího holocaustu Yad Vashem. A tam bylo mrazivé vidět, jak to všechno pomalu a nevinně začalo kreslenými vtipy o Židech v německých denících, pokračovalo přes měřící přístroje na určení arijského původu až po vymýcení židovské rasy. Nezapomínejme.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.