Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Pravou italskou taškařici s příchutí Mandragory si užívají nejen diváci, ale především samotní herci Arény

Pravou italskou taškařici s příchutí Mandragory si užívají nejen diváci, ale především samotní herci Arény

17.3.2019 Divadlo

Divadelní hra Mandragora Niccolò Machiavelliho se odehrává v jiné zemi nežli je ta naše česká, vnitrozemská a poklidnějšími charaktery se pyšnící, nicméně všeobecné podobenství s lidskými hříchy se hodí do jakékoli doby i zeměpisného určení. Vzhledem k tomu, že Mandragora patří mezi nejstarší hrané komedie vůbec, je jasné, že její téma je nejen nadčasové, ale bohužel také nesmrtelné. A tak se mohou diváci vždy jen domnívat, jak si režisér usmyslí Mandragoru ztvárnit.

Zvětšit obrázek

Michal Čapka a Šimon Krupa v inscenaci Mandragora.
Foto: Roman Polášek

Ivan Krejčí coby umělecký šéf ostravské Komorní scény Aréna se ujal na své domovské scéně po delší době také režie a jeho skoro roční absence se projevila lehkostí a nadhledem. Do hlediště se kromě samotného děje přenášela pozitivní energie, kterou generovali herci, jenž si své role bez přetvářky užívali. Zápletka i rozuzlení nejsou opředeny tajemstvím, již několik staletí se tento příběh objevuje v rozličných verzích na divadelních prknech a baví svou zkažeností a zvráceným naoko šťastným koncem.

Mandragora v překladu Jaroslava Pokorného za výrazného zásahu dramaturga Tomáše Vůjtka si v Aréně na nic nehraje a představuje se ve své krystalické podobě. Každá z postav není ani o nic horší nebo lepší, chytřejší nebo hloupější. Všichni aktéři mají svá podobenství jasně daná a jen si ve svých postavách rochní a libují, a to do puntíku všichni. Inscenace nepředstírá, že je komedií v pravém smyslu, ale využívá Machiavelliho prostředků, aby zesměšnila lidská pochybení, hříchy a jednání, která světí prostředku.

Z inscenace Mandragora. (Foto: Roman Polášek)

Prohnilost v pravém slova smyslu se promítá před očima diváků na roztomilém italském náměstíčku s milou kavárničkou, kde podávají vybrané kávové speciality. Barevná scéna Milana Davida úžasně kontrastuje s černotou, která se před ní odehrává a které přihlížejí jako tiší komplicové všudypřítomné dveře. Kostýmy navržené Martou Roszkopfovou hercům nejen sluší, ale celkově dokreslují sociální rozdíly mezi jednotlivými postavami.

V hledišti si posedíte přibližně hodinu a půl. Za tuto dobu budete svědky komplotu mezi Kallimachem (potenciální milenec), Ligurem (pletichář), panem Mikulem (hloupý manžel) a fráterem Timotejem (velebný pán), který vyústí sice v uspokojení potřeb všech přítomných, ale za cenu ztráty svědomí a úcty. Kouzlo Machiavelliho hry tkví v tom, že zde neplatí klasické rozdělení na dobro a zlo, ale všichni za účelem svého prospěchu konají něco hříšného.

Z inscenace Mandragora. (Foto: Roman Polášek)

Středobodem všech pletich je Ligur, vychytralý podvodníček, který má pro všechny situace řešení, vždy má při ruce vtip, který zároveň věcně komentuje probíhající situaci. Michal Čapka své roli dodává správně vekslácký nádech, protože doslova mění cokoli za cokoli jen aby docílil vlastního prospěchu a nebojí se použít jakýchkoli prostředků. Jeho lišácká povaha se násobí při absenci projevování emocí, které Čapka zvládá velmi dobře. Nikomu nenadržuje a bez nutných invektiv se dostává do přízně všech zúčastněných.

Šimon Krupa v roli mladého Kallimacha, toužícího po krásné Lukrecii, odhalí všechny své niterné pohnutky. Šimon si roli doslova užívá a jeho projevy emocí mají dynamický náboj, který neutuchá s postupným dějem a proti klidnému Ligurovi je Kallimach emočně na výši, což se projevuje v jeho schopnosti udělat pro svůj cíl cokoli, i když se je Ligurem nenápadně veden jako loutka. Spokojenost obou však tuto hru nijak neohrozí, ba naopak je vnímána jako výhra po všech stránkách.

Adam Langer a Šimon Krupa. (Foto: Roman Polášek)

Roli pobočníka Kallimacha, Syra, nabídl Ivan Krejčí mladému studentovi DAMU Adamovi Langerovi, který ač oplývá mladostí a malou zkušeností, zdárně sekunduje svým zkušenějším hereckým kolegům, udržuje svou roli v dostatečně příjemném sebevědomí a jemnou mimikou dokazuje, že talentu se člověk prostě neubrání. Jeho hraní je svěží, lehké a přesně vyplňuje roli pátého mušketýra, který je z nich nejvíce sympatický (což ho neomlouvá).

Nicméně zkaženost a hloupost vládne světu, a tak není divu, že ty nejprocítěnější herecké party mají na svědomí pánové Josef Kaluža a Vladislav Georgiev. Josef Kaluža si svého Mikulenku hezky doladil do naivní roviny a za jeho poťouchlé jednání mu jeho osud budete i chvílemi přát. Že jsou inscenace, kde se můžou herci trochu odvázat a ukázat, co jinde není tak úplně možné, zde platí dvojnásobně, prostor pro improvizaci je velký, a proto bych se nedivila, kdyby si se svými postavami zrovna tito dva pánové pokaždé hráli trochu jinak. Vladislav Georgiev ztvárnil svého pokryteckého frátera s takovou láskou, že by si v Aréně mohl postavit vlastní zpovědnici a měl by jistě velký zájem. Jeho klid a rozvaha přináší fráterovi duchovní rozměr, který uvěřitelnost postavy znásobuje a právě ten vyvolaný úsměv zároveň trne nad příměrem k reálnému dění.

Dana Fialková a Pavla Dostálová. (Foto: Roman Polášek)

Ačkoli pletichaření přisuzuje společnost hlavně ženám, v Machiavelliho hře je tomu přesně naopak, žena je zde lovnou zvěří a muži splétají síť. Špetka nevinnosti, cti a oddanosti k víře je zde jedním aktem rozmetána a stažena do útrob špatnosti a hříchu. Ona Lukrecie, která se nechá podvodným způsobem svést, má podobu Pavly Dostálové a její obě tváře mají příjemnou rovnováhu. Ačkoli malá rolička, na krátkém prostoru se ukazuje, jak jemná gesta umí více něž tisíc slov. Pravou živelnou Italkou je v malé, ale zásadní roli matky Dana Fialková.

Mandragora je stará, ale nezatuchlá hra, kterou při správném uchopení mohou inscenovat divadelní stánky ještě dalších pět set let. Tak dlouho se v Aréně neohřeje, ale ujít si ji nenechejte, bavit se zároveň s herci je uvolňující. Když by ještě režisér Krejčí ubral na sprostých slovech a doplnil je barvitějšími italskými nebo nápaditějšími výrazy, bylo by to kapku lepší i pro tak prohnilý hanebný kousek, jakým skvělá Mandragora je.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.