Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Režná nit neztratila a Bartlett ke klavíru přece jen trefil. Koncert mladých s ostravskými filharmoniky měl humor a šarm

Režná nit neztratila a Bartlett ke klavíru přece jen trefil. Koncert mladých s ostravskými filharmoniky měl humor a šarm

19.4.2019 Hudba

Mladí a nadějní muzikanti opět vystoupili s Janáčkovou filharmonií. Oblíbená koncertní řada Jeunesses Musicales tentokrát přivítala ostravskou rodačku, flétnistku Lucii Režnou, a britského pianistu Martina Jamese Bartletta. Provedení ve čtvrtek řídil italský dirigent Claudio Vandelli.

Zvětšit obrázek

Lucie Režná a dirigent Claudio Vandelli.
Foto: Ivan Korč

Lucií Režnou jsme nedávno přinesli rozhovor, proto jen připomenu, že tato talentovaná flétnistka je letošní absolventkou Janáčkovy konzervatoře. Současně studuje Lékařskou fakultu Ostravské univerzity a hodlá pokračovat ve hře na flétnu na Janáčkově akademii múzických umění. Lucie Režná si pro svůj debut s Janáčkovou filharmonií vybrala Concertino pro flétnu a orchestr op. 107 francouzské skladatelky Cécile Chaminade.

Lucie Režná přichází na scénu. (Foto: Ivan Korč)

Zhruba deset minut trvající skladbu zahájily smyčce, nad nimiž se protipohybem rozezní flétnové téma v překrásně barevné melodii. Téma je následně opakováno ve vyšší tónině a v kratším evolučním díle zpracovává pouze hlavu tématu. Modifikovaná sonátová forma (nemohu absolutně souhlasit s rondovou formou uvedenou v programu) překvapuje zejména v harmonickém plánu, který je plný zajímavých odboček a modulací. Zkráceně řečeno, na malé časové ploše je zde skladatelkou nakumulováno značné množství svěží a bohaté hudby.

Také flétnový part je zajímavý a Lucie Režná si s ním poradila dobře a statečně, byť možná trochu opatrně. Její hra potěšila příjemnou neostrou hudební barvou a jistou technikou. Frázím však místy chyběla obratnější a pronikavější charakteristika a drobnokresba.

Lucie Režná. (Foto: Ivan Korč)

Francouzská hudba je typická rozmanitou rytmikou a pestrým harmonicko-melodickým vývojem. Flétnový part Concertina se dá krájet jako kniha na kapitoly a každá může nést svůj vlastní příběh. Lucie Režná by ještě měla zapřemýšlet, jak svou hrou vyprávět, opřít se do myšlenkového sdělení a nepřehrávat tóny. Flétnistka zvládla slušně také melodicky houpavou sólovou kadenci, plnou oktávových skoků a virtuózních běhů, než se vrátilo naposledy romanticky vzrušené hlavní téma, které následně zpečetil orchestr. Její interpretace byla v podstatě bez chyb, chyběla jí jen špetka většího entuziasmu, s nímž by se sólový part zřetelněji vyjímal a nesl nad orchestrálním plénem.

Martin James Bartlett. (Foto: Ivan Korč)

Mladý britský pianista Martin James Bartlett započal své entrée komickou etudou, při níž si spletl cestu a místo na pódium si to s vervou zamířil rovnou mezi diváky. Tato událost jej trochu vykolejila a tak se na další cestu pódiem ke klavíru už raději svěřil do péče dirigenta Vandelliho, který byl ve skvělé náladě. Musím uznat, že tato nechtěná scénka k následující skladbě přiléhala jako hrnec na jistou část těla. Koncert pro klavír a orchestr G dur Maurice Ravela je totiž psán ve stejně rozverném duchu. Jeho první věta Allegramente hýří hudební parafrází neoklasicismu, jazzu, estetiky Šestky, civilismu a radostí života. Je to dílo mistrné instrumentace, oslnivých španělských barev, impresionistických nálad a francouzského sentimentu, který ve druhé větě odrovná i největší mrzouty tak, že se jim roztřesou kolena či brady.

Martin James Bartlett. (Foto: Ivan Korč)

A kučeravému Bartlettovi se skutečně podařilo takového Ravela i zahrát. Mladý Brit překvapil názorovou vyzrálostí, s níž všechny rejstříky a výrazové polohy Ravelova koncertu G dur dokázal prezentovat. Potěšil citlivým úhozem, velkorysou souhrou s orchestrem a technickou suverenitou. Nejvíc se mu dařilo v první a třetí větě. Lyrické a výrazově náročné Adagio assai věty prostřední by ještě sneslo lepší výstavbu, zejména figurace ve střední části byly dosti nezřetelné a jejich srozumitelnost slabá. Přes tuto drobnost zahrál Bartlett v celkovém pohledu opravdu brilantně a sklidil v Ostravě velké ovace a uznání, na kterém se rovným dílem podepsala také skvělá Janáčkova filharmonie, z níž musím vyzdvihnout hlavně nádherné flétny a hoboje (druhá věta), žestě a fagoty (třetí věta) a pronikavé a rezolutní perkuse.

Členové Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Druhá část programu byla vyhrazena Symfonii č. 1 d moll, op. 75 italského skladatele a pianisty Giuseppe Martucciho. Jeho skladba je pro mne osobně velkým objevem. Pozdní příklad wagnerovského symfonismu s heroickou první větou, lyricky vášnivým Andante s opojným zpěvem violoncella, záhadným Allegrettem na způsob scherza a velkolepým Allegrem závěrečné věty. Vše v zajímavém podání, servírováno s hmatatelným talentem, velkou fantazií i smyslem pro proporce.

Martucci dokonale ovládl řemeslo, jeho symfonie má skvělou stavbu, stmelenost, rozhodně se nejedná o klasický plagiát či imitace, kterých je např. česká hudba po Smetanovi, Dvořákovi a Fibichovi (s výjimkou Suka, Nováka, Ostrčila a zejména pozdějšího Martinů) poměrně plná. Díky perfektně šlapající Janáčkově filharmonii pod taktovkou Claudia Vandelliho se neznámá symfonie italského skladatele vyloupla jako zralé, životné a nápadité dílo, které si rozhodně zaslouží poznání.

Claudio Vandelli. (Foto: Ivan Korč)

Filharmonický koncert s mladými umělci stál opět za to. Janáčkova filharmonie dává neocenitelnou zkušenost, z které mohou hudebníci těžit a čerpat hodně dlouho. To, jestli se někomu povede víc nebo méně, není v tuto chvíli relevantní. Už dlouhý a náročný proces konkurzu (který předcházel koncertu, stejně jako hodiny cvičení), je jasnou vizitkou, že má smysl bojovat a nebát se ukázat své dovednosti. Oba interpreti čtvrtečního večera si zaslouží velké uznání a povzbuzení do další praxe. Jen tak dál!

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.